„Nikdy se pravděpodobně nedozvíme, co se 4. srpna 1992 stalo,“ píše se v rozsudku soudce Wilka, který v roce 1993 rozhodl o svěření dětí (dvou adoptovaných a biologického) herečky Mii Farrowové a režiséra Woodyho Allena do výhradní péče matky. Onoho dne měl Woody Allen pohlavně zneužít svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan. V důsledku obvinění a obnoveného zájmu o něj souvisejícího s hnutím MeToo se vnímání dřív ikonického umělce změnilo, především v jeho vlasti. Z uctívaného autora se pro část společnosti stal pária, snad až monstrum. Na jeho kauzu má kdekdo velice silný názor, dost často předurčený tím, na jaké straně v „kulturní válce“ stojí. Nakonec je to především otázka víry.

„Věříme Dylan,“ často zaznívalo v odsudcích Woodyho Allena třeba ze strany herců a hereček, kteří cítili potřebu veřejně se omluvit za účinkování v jeho filmech a distancovat se od něho. Jiní zase věří Woodymu. Jenomže odpověď na otázku typu Co se stalo 4. srpna 1992? nemůže být jen věcí víry, aby ji bylo možné považovat za směrodatnou. Samozřejmě to je frustrující, lidská spravedlnost ale bývá taková. S odstupem téměř třiceti let je už jen těžko možné dojít k odpovědím, jež by snesly měřítko nestranného práva. V kauzách, jako je ta Allenova, to může být frustrující dvojnásob. Třeba je ten režisér skutečně nepotrestané monstrum. Anebo nevinný člověk, kterému byl soudem veřejného mínění vpálen cejch pachatele příšerného zločinu.

Jasno měl do staré věci vnést čtyřdílný dokument (každý díl trvá cca hodinu) režisérů Kirbyho Dicka a Amy Zieringové Allen vs. Farrow, který od tohoto týdne vysílá a streamuje HBO. Aspoň se tak tváří autoři. Režisérská dvojice téma sexuálního zneužívání zpracovávala i ve svých minulých filmech – šlo o kauzy v armádě nebo nahrávacím průmyslu. Ceněn byl i jejich film Lovný revír (The Hunting Ground, 2016), v němž popisovali „epidemii znásilnění“ na amerických univerzitách. Už tehdy ale zazněla důvěryhodně působící kritika jejich práce. Allenovský opus Dicka a Zieringové působí podobně sporně – rozhodně ne jako dílo, jehož autoři by se dali do zkoumání nějakého tématu s tím, že se teprve ukáže, kam je jejich pátrání dovede. Minisérie Allen vs. Farrow vypadá, že je nesena jediným záměrem – uspořádat soud nad Woodym Allenem a shledat ho vinným. A uzpůsobit tomu i pravidla toho „procesu“, v němž nevystupují žádní svědkové ve prospěch obviněného, výpovědi obžaloby nejsou ani v nejmenším podrobovány kritickému zkoumání, důkazy jsou někdy prezentovány manipulativním způsobem a vše, co by je mohlo zpochybnit, se ve filmu buď neobjeví vůbec, nebo je to rychle odmítnuto. Dostatek faktů a občas haprující logiku nahrazuje citový apel, emocionální výpovědi, návodný obraz a střih, téměř neustálý proud emocionálně sugestivní hudby.

Základní fakta té kauzy jsou známa. Woody Allen byl v letech 1980–1992 partnerem Mii Farrowové. V době, kdy se seznámili, měla herečka sedm dětí – tři biologické se svým druhým manželem Andrém Previnem a čtyři adoptované, všechny z Asie, tři z nich adoptovala s Previnem, jedno už sama. V době soužití s Allenem adoptovala další dceru Dylan (nar. 1985) a porodila o dva roky mladšího syna Ronana (po rozchodu s Allenem adoptovala ještě dalších pět dětí). V prosinci 1991 zjistila, že Allen má poměr s její (a Previnovou) adoptivní dcerou Soon Yi, bylo jí tehdy jedenadvacet let. Logicky vypukla obrovská aféra, v následujících měsících to nějakou dobu vypadalo, že režisér i herečka se snaží vztah zachránit, pak se ale ukázalo, že Allen je se Soon Yi nadále v kontaktu. V srpnu 1992 Allen navštívil rodinné sídlo na venkově v Connecticutu, aby se viděl s Dylan a Ronanem. Během návštěvy měl Dylan sexuálně zneužít. Vyšetřování ho očistilo, některé aspekty zprávy kliniky Yale New Haven, která malou Dylan zkoumala, jsou ale dodnes považovány za sporné. Soud o svěření dětí do péče Allen prohrál. Roku 1997 měli Woody Allen a Soon Yi svatbu, jsou spolu podnes. V roce 2014 publikoval známý reportér The New York Times Nick Kristof na svém blogu otevřený dopis Dylan Farrowové: ve velmi emotivním textu opakovala obvinění Woodyho Allena z toho, že ji sexuálně zneužil. Vedlo to k opětovnému zájmu o dávnou kauzu a výše popsané ostrakizaci Woodyho Allena. Na straně své sestry se výrazně angažoval také její bratr Ronan, z něhož se stala žurnalistická hvězda, jeho články o Harveym Weinsteinovi stály u zrodu kampaně MeToo.

Mia Farrowová a Woody Allen byli v osmdesátých letech prominentní pár, tvořili dvojici nejen v osobním životě, ale i v tvůrčí práci. Farrowová pravidelně (a dobře) hrála v Allenových filmech. Dramatický a hořký rozpad jejich vztahu logicky přitáhl obrovskou a pro zúčastněné jistě stresující pozornost. Přidaly tomu i skandální okolnosti, často vykreslovány způsobem ještě skandálnějším, než by odpovídalo realitě – Soon Yi nebyla Allenova adoptivní dcera, s Farrowovou nežil v jednom bytě, podle Allena po narození Ronana spolu už nežili ani sexuálně. Obvinění ze sexuálního zneužití sedmileté Dylan Allen od počátku popisoval jako akt msty ze strany zhrzené expartnerky, která pro ten účel zmanipulovala malé dítě. Je pravda, že v osmdesátých letech a počátkem devadesátých let bylo téma zneužívání dětí v Americe hodně probíráno, tehdy došlo i k vlně falešných obvinění ze sexuálního násilí vůči dětem (šlo o tzv. paniku ze satanistického rituálního zneužívání a paniku ze zneužívání v předškolních zařízeních), která byla podepřena manipulací se získanými svědectvími údajných dětských obětí.

Obětí podobné manipulace se podle Allena a jeho zastánců měla stát i Dylan Farrowová. Zda to tak skutečně bylo, se už dnes nedá prokázat. Dylan působí ve filmu velice přesvědčivě, věřím, že je přesvědčena o pravdivosti své výpovědi. V dokumentu jsou také části videozáznamu s její výpovědí, kterou natočila Farrowová ve dnech bezprostředně poté, co se zločin měl stát. Jsou to ale jen krátké ukázky, z nichž se nedá odhadnout, jakým způsobem záznam vznikl. Přizvaní psychologové jej označují za hodnověrný, možná existují i nějací jiní odborníci, ty ale filmaři neoslovili. Stejně jako se zdrželi jakýchkoli otázek, jež by mohly jimi prosazovanou verzi zpochybnit.

Minisérie Allen vs. Farrow je také hagiografií Mii Farrowové, herečka dostává velký prostor a velmi emotivně v něm vykresluje vlastní obraz milující a oddané matky, pro niž jsou její děti vším, je vůči nim vnímavá, pečující, vždy připravena odpustit. Její líčení často doplňují idylicky působící domácí videa a opět – nezazní otázka, která by ten lichotivý autoportrét zpochybňovala. Bylo by na co se ptát. Ze čtyř dětí pocházejících z Asie se dnes dvě (Soon Yi a Moses) proti adoptivní matce ostře vymezují, jedno (Lark) je mrtvé. Značně drsná líčení poměrů v domácnosti Farrowové ze strany Mosese a Soon Yi jsou zběžně odbyta jako plod choré nebo zmanipulované mysli. Je to paradox – Dylan je nutno věřit, protože je potřeba věřit ženám, obětem sexuálního násilí, obecně. Ale promluví-li o nějaké formě zneužívání žena (Soon Yi), jejíž výpověď se autorům nehodí, je smetena ze stolu. Vysloveně nejapně působí v dokumentu analýzy Allenových filmů. Ano, je v nich častý motiv vztahu staršího muže a velmi mladé ženy, recenzentka internetového magazínu Vox dokonce tvrdí, že za tím je Allenova strategie, snaha takové vztahy normalizovat. Přetřásají se i Allenovy zápisky uložené v archivu Princetonské univerzity, jistě se v nich dají najít sexualizované popisy mladých žen. Allena velmi mladé ženy přitahují, dokázal je ale zobrazit ne jako primitivně vnímaný sexuální objekt, ale jako bytosti skutečně fascinující. A myslí si autoři opravdu, že muž, kterého přitahují sedmnáctileté osoby opačného pohlaví, cítí stejnou touhu i po sedmiletých?

Na velké ploše dokumentaristé rekonstruují události dne, kdy ke zločinu mělo dojít. Co ale prezentují jako důkazy, jsou ale často dost chatrné konstrukce, jejich strategie je opět stejná: nechat vypovídat jen svědky jedné strany, neptat se na nic, co by mohlo vyznění relativizovat, nehodící se fakta vynechat a kompenzovat to opět velmi emotivním podáním. Nepřipustí si ani, že lidská paměť nemusí být fotograficky věrný otisk dávné skutečnosti, nechají třeba Ronana Farrowa dlouze vypovídat o tom, jak složitě vnímal Allenův (jistě nepřiměřeně majetnický) vztah k Dylan v době, kdy jemu samému byly teprve tři roky, přesto ale byl zřejmě schopen všech těch složitých interpretací. Z větší části velmi příznivé recenze v americkém tisku nasvědčují, že strategie byla úspěšná. V konfrontaci s tak zjevnou manipulací by jeden reflexivně dal naprostou důvěru Allenově verzi. Byla by to asi chyba, po třiceti letech se těžko odhaluje jednoznačná pravda. Když už na respekt k ní rezignovali tvůrci toho dokumentárního filmu, neměl by to dělat aspoň divák.