Nějak si nemůžu pomoct. Zase se mi sem připletl Andrej Babiš. Na druhou stranu na tom není nic k divení. Šéf ANO a sociální sítě jedno jsou, aspoň v jistém smyslu. Babiš je pro uživatele velké téma, spolehlivá záminka k nekonečným debatám. Premiér a jeho tým jsou zároveň ve vzácném souladu s duchem virtuálního světa, orientují se v něm velmi zkušeně. Mimo jiné velmi dobře zvládají umění trollingu. Předvedli to koncem minulého týdne, kdy předseda vlády zavítal na výstavu Nezlomní – Od Franze Kafky po sametovou revoluci v pražském Obecním domě. Jsou na ní shromážděna díla tvůrců, kteří dle mínění kurátorů výstavy prokázali odhodlání sledovat v umění vlastní cestu a vytrvat na ní bez ohledu na momentální poměry – Jiřího Koláře, Mikuláše Medka, Věry Novákové a dalších.

Premiér byl z té expozice nadšený („je úžasná“), rovněž na něj udělala velký dojem spoluautorka expozice Zuzana Brikciusová. „V 18 letech podepsala Chartu 77. Odvážná žena, která má můj obrovský obdiv. Hrdá Češka, která vytvořila a včera otevírala výstavu Nezlomní. Zuzana Brikcius. Kdyby bylo na mně, hned zítra bych ji jmenoval ministryní kultury.“ Polibek smrti mlaskl tak hlasitě, až se zatřásla okna v celé Praze. Po motivech, které vedly paní Brikciusovou k účinkování v tomhle smutném kuse, raději nepátrám, třeba bych se dozvěděl, co snad ani vědět nechci. V každém případě premiérovi vědomky či nevědomky posloužila jako nástroj dosažení nějaké společenské legitimity a nakonec i toho trollení. Babišovy voliče jistě nijak neohromí, když jejich favorit jde na výstavu a s uznáním se vyjadřuje o chartistkách. Notně to ale rozčílí mnoho lidí, kteří se proti premiérovi vymezují, nejen kvůli jeho komunistické minulosti ho vnímají jako popření hodnot odporu proti minulému režimu i principů, jež zastávali tvůrci, nad jejichž díly se Babiš na Facebooku okázale rozplýval. Lidí, kteří nemohli jinak než být vnitřně poctiví bez ohledu na důsledky. V Babišově světě přitom neexistuje nic než právě jenom ty důsledky, ohledy na momentální prospěch. Jednou vidí ideální ministryni kultury v Zuzaně Brikciusové, za pár dnů to bude třeba Karel Sýs, proč by ne? Na jednom ze snímků z výstavy si premiér zaujatě prohlíží dílo Jiřího Koláře. Copak s ním asi dělalo? Nějaký zbytkový idealismus ve mně připouští možnost, že se v tu chvíli něco skutečně mohlo stát, že ta síla tvůrčí schopnosti, inspirace a přesvědčení premiéra mohla nějak zasáhnout, aniž si to třeba připouštěl, ne že by ho proměnila, ale něco v něm třeba znejistila, něčím aspoň na chvíli otřásla. No, nezdá se. Andrej Babiš se rád nechal vyfotografovat u vchodu na výstavu, nad ním velký nápis Nezlomní (vyšší úroveň trollingu je vskutku těžké si představit). Za ním motto expozice z Deníků Franze Kafky: „Utrpení a radost, vina a nevina jako dvě propojené ruce, člověk by je musel proříznout napříč masem, krví a kostmi.“ Nad slovy mrtvého spisovatele jako kdyby vítězila velká absence – skutečné radosti a bolesti, viny a neviny. Je to obraz triumfující prázdnoty, v níž spolu nemohou zápasit protiklady, to by tam napřed musely být. Na jejich místě zběsile rotuje střelka vnitřního kompasu zavěšeného ve vakuu.

Karlu Gottovi bylo osmdesát let, krásná příležitost si o něm podebatovat, čehož mnozí uživatelé také radostně využili. Došlo na zaujaté obhajoby stejně jako na nesmlouvavou kritiku, často okořeněnou odkazem na Kunderova slova o „idiotovi hudby“. Nezapojil jsem se – nepíšu to s hrdostí nezúčastněného, z ní se taky může stát docela otravná póza. Nějak na tu věc nemám názor, což je zvláštní věc – byly doby, kdy jsem ho míval. Vlastně je dobře možné, že ho ještě pořád mám, jen jsem nějak ztratil chuť ho projevovat. Ne z obav, spíš z únavy. Ta diskuse o Karlu Gottovi je třicet let prakticky stejná, jednou za čas se projedou všechny varianty stanovisek od a po z. Po určitém počtu opakování toho cyklu jeden už nechce víc než z něj vypadnout, jinak by mu taky mohla vybuchnout hlava. Všem, kteří elán neztratili, přeji mnoho úspěchů do dalších debat.