Nemusíme za každým trochu neortodoxním komentářem na internetu hned vidět Moskvou placeného trolla a domnívat se, že americké volby zvrátilo pár Rusy vyrobených karikatur Hillary Clintonové, abychom uznali, že Rusko představuje pro Českou republiku jednu z největších zahraničněpolitických hrozeb. Je nepochybné, že režim Vladimira Putina by rád ve střední Evropě obnovil vliv, který zde měl Kreml za Sovětského svazu. Nechat Rusy dostavět jakoukoliv jadernou elektrárnu je minimálně nemoudré. Chování Moskvy je často vysloveně zločinné. Právě ruské nebezpečí je občas předkládáno jako jeden z důvodů pro členství v Evropské unii. Silná a jednotná EU nás prý ochrání před expanzivním Ruskem. Co když ale samotní evropští představitelé poklonkují před pány Kremlu?

V pátek skončila cesta vysokého představitele Unie pro zahraniční politiku (často zkráceně označovaného za ministra zahraničí EU) Josepa Borrella do Moskvy. Katastrofálnější snad ani nemohla být. Zaprvé nikdo neví proč Borrell do Ruska vlastně letěl. On sám tvrdil, že reaguje na dlouhodobou pozvánku ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Ministrům zahraničí členských států oznámil, že nechce být pouhým „pošťákem“ jejich zpráv Rusům, ale kromě „odložení negativní rétoriky“ žádné konkrétní cíle návštěvy nepředložil.

Borrell na uskutečnění návštěvy trval i poté, co ruská policie zatkla po návratu z Berlína, kde se léčil z pokusu Putinova režimu ho otrávit, opozičního předáka Alexeje Navalného. Navíc Borrell se s Navalným nesetkal ve vězení. EU to zdůvodnila tím, že „by to budilo nesprávný dojem, že situaci akceptujeme nebo s ní souhlasíme. To rozhodně ne.“ Myšlenka, že návštěva nespravedlivě vězněných představuje souhlas s jejich odsouzením, je celkem přelomová. Návštěvy politických vězňů jsou docela obvyklým úkazem, pokud představitel demokratického státu jede na návštěvu nevlídného režimu. Vždy to bylo chápáno jako projevení solidarity a implicitní kritika. Zdá se, že EU Borrellovi spíše kryje záda.

Vrchol Borrellova ponížení však přišel během rozhovorů a následné společné tiskovky s Lavrovem. Borrell sice Lavrovovi zopakoval požadavek na propuštění Navalného, zároveň ho však ujistil, že EU nezavede žádné sankce, pokud se tak nestane. Zhruba ve stejnou chvíli byl Navalnyj postaven před další soud, kde mu hrozí další dva roky ve vězení navíc, ke třem a půl, které již dostal. Rusko také ve stejný čas vyhostilo tři diplomaty ze zemí EU, z Německa, Polska a Švédska, a to za údajnou účast na protirežimních demonstracích.

Borrell rovněž v Moskvě vyzval EU, aby schválila ruskou vakcínu proti covidu Sputnik V. Připusťme, že Sputnik je opravdu účinný přípravek. Studii o efektivnosti zveřejnil vědecký časopis The Lancet, který je všeobecně uznávaný. Kromě strachu o účinnosti a bezpečnosti ruské vakcíny je tu však také problém, že jde o propagandistický nástroj. To, že vrcholný představitel EU vyzývá k přijetí ruské pomoci, aniž by se zamyslel, jestli v tom není háček, není příliš povzbudivé. Týden předtím zase EU málem vyvolala obchodní válku o vakcíny s Británií, donedávna členem bloku a blízkým spojencem, protože hlavně vlastní vinou nedostala slíbené vakcíny. Nic z toho nesvědčí o dlouhodobé geopolitické prozřetelnosti Bruselu.

Nakonec Borrell zkritizoval dalšího blízkého evropského spojence. Nad otázkou novináře z ruské vládní agentury Sputnik ohledně amerického embarga proti komunistické Kubě se Borrell nejdříve pozastavil, takovou otázku prý neočekával. „Víte, že Evropská unie odmítá americké embargo vůči Kubě, a nadále to sděluje také nové administrativě USA. Očekáváme, že americká vláda přezkoumá svůj postoj vůči Kubě,“ uvedl následně Borrell.

Možná by se nad ponížením a trollením Borrella v Moskvě dalo mávnout rukou a označit to za chybu jednoho pomýleného španělského socialisty. Jenže pomýlení socialisté řídí zahraniční politiku EU již nějakou dobu. Ministryně zahraničí EU v letech 2009 až 2014 baronka Ashtonová byla členkou Labouristické strany a v mládí se účastnila kampaně za jaderné odzbrojení. Tuto organizaci Sověti považovali přinejlepším za „užitečné idioty“, přinejhorším jí možná přímo platili. Sama baronka ve funkci prokázala diplomatický takt, když přirovnala teroristický útok na židovské školy ve Francii v březnu 2012, při kterém zemřelo osm lidí, k situaci v Gaze.

Ashtonovou ve funkci vystřídala Federica Mogheriniová, která byla do jejího rozpadu v roce 1991 členkou italské komunistické strany. Ve funkci tlačila na sblížení s islamistickým Íránem a Ruskem.

Borrell tak vlastně pokračuje ve vytyčené stezce.

Ještě znepokojivější je, že jistou náklonnost k Rusku projevují i dvě nejvlivnější země EU, Německo a Francie. Berlín setrvale pokračuje v projektu plynovodu Nord Stream 2, a to i přes námitky svých spojenců, že to ohrozí energetickou bezpečnost střední a východní Evropy. Byli to také Němci, kdo byl proti zavedení sankcí po zatčení Navalného, s tím, že se má počkat, jestli ho Putin přece jen nepustí z vazby. Francouzský prezident Emmanuel Macron se zase dlouhodobě snaží o evropské sblížení s Ruskem. Uvěznění Navalného sice nazval „velkou chybou“, ale zopakoval své přesvědčení, že je potřeba vést s Moskvou dialog a že Rusko je „součástí Evropy“.

Pak jsou tu Rusku nakloněné menší země EU, třeba Řecko a Kypr, které s ním cítí jistou pravoslavnou sounáležitost a hlavně ho považují za případného spojence proti Turecku.

Ruským provokacím a pokusům zvětšit svůj vliv v České republice je jistě potřeba se postavit. Jen bychom neměli očekávat přílišnou pomoc z Bruselu.