Nynější demonstrace jsou sérum proti příštím lágrům, řekl v jednom hojně sdíleném rozhovoru nakladatelský šéfredaktor a autor historiografických knih Jiří Padevět. Řekl to, jak pak ale dodal, v nadsázce, takže úplně doslova to brát nelze. Ale z pozorování jiných projevů by bylo možno soudit, že to mnozí demonstranti, a zvláště pořadatelé, takto cítí. Brání demokracii, zachraňují ideály, bojují proti totalitě. A je to vlastně správně, neboť bez toho patosu, bez toho přesvědčení se tam člověk může cítit trochu nepatřičně. Ano, ví, že je to správné, ale nějak mu k tomu chybí ta správná emoční jistota. Ale bez té by se to asi dělat nedalo a organizovat nešlo. Nebo by to nemělo správný říz.

Demonstrace, kde se analyzuje politická a sociální situace a kde se připouští, že to může být třeba také trochu jinak, že je lepší počkat na volby a že třeba přece jenom je ten Babiš menší zlo než úřednická vláda, kterou by dosadil Zeman, tak na takovou demonstraci by asi nikdo nepřišel. Nebo jen milovníci podivných zážitků. Tak je rád, že se najde i dost těch, kteří tam jdou bránit před dalšími lágry. Kdo by jim to chtěl brát?  

Pamětník od konce 90. let ví, že podobné vzpoury morálního charakteru se do české společnosti vracejí tak jednou za sedm let. Samozřejmě že je důležité říct, že se to týká jen části společnosti, ta druhá, pravděpodobně větší, si v klidu myslí své. Do české nátury, které je vyčítána švejkovská laxnost, vnáší cyklicky patos a emoce, které táhnou velká slova a gesta. Padají výrazy jako pravda, morálka, volá se po svobodě, zpívají se ne sice bojové chorály, ale pěkné lyrické písně. Mává se prapory a zvedají ruce se dvěma prsty, jak to ustavil listopad ’89, jehož duch je tím vyvoláván. Oblíbení umělci nastupují na svou občanskou brigádu. 

Obecně platí, že v Čechách se protesty provádějí sice pěkným způsobem, který je ale silnější v prožitcích než v argumentech. Mají už pravidelně poněkud divadelní a estrádní charakter, takže není často jisté, zda na pódiu nejde o pokračování show jinými prostředky, show ostatně ne tak vzdálenými. Známé, tzv. mediální tváře jsou ovšem nutné k upoutání pozornosti, byť právě tohle někomu může připadat teatrální a neautentické. Bez nich se to ale dělat už nedá. Z typologie našich revolt také víme, že jejich aktérů a účastníků se zmocní pocit, jako by vše začínalo právě touto chvílí, díky čemuž vše opět za chvíli může skončit. Důraz je kladen na persony, jež jsou nositeli veškerých potíží. Není přitom vůbec jisté, jestli by česká politika vypadala bez Babiše líp než s ním. Možná ne, ale to neznamená, že z ní nemá odejít. Zajímavé jsou ale důvody, proč do ní přišel. A co to umožnilo. 

Jisté je, že protest a demonstrace mají své místo ve svobodné společnosti, protože bez nich by nikdy nebyla nastolena. Jenomže kvalita občanského života se jimi neudržuje, protože na to nestačí. Fungující občanská společnost se udržuje permanentní kritickou pozorností a důsledností. Nereaguje až na to, co moc provede a kam až půjde, nýbrž znemožňuje, nebo alespoň pořádně znesnadňuje, aby si vůbec troufla. Za sebe bych řekl, že hlavní důvod, proč máme Babiše a proč někteří lidé plní náměstí, je i v nepřesvědčivé nabídce a zájmu ze strany elit, jejichž kvalita a důvěryhodnost jsou však v Česku permanentním problémem. Ty si je totiž třeba získat. Ne jednou za čas na demonstraci.