Výrokem ze známé pohádky lze interpretovat poslední vládní verdikt v otázce zvýšení důchodů a příspěvků pro rodiče. Stejně jako král z Pyšné princezny měli ministři dobrý důvod.

Premiér Andrej Babiš (ANO) slíbil na příští rok zvýšení důchodů o devět set korun měsíčně. Slíbil to už v lednu, potom však zabrzdil a rezolutně oznámil, že to bude maximálně 700 korun. Teď se vrátil k původní verzi. Za svou zásluhu to považuje ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD), která ovšem doplnila, že rodičovský příspěvek, který se měl dětem narozeným od prvního července zvýšit ze současných 220 tisíc korun na 260 a možná až 300 tisíc, vyroste až od příštího ledna.

Matky, které počítaly s původním termínem, se přirozeně cítí podvedeny. Proto ministryně přislíbila, že přece jen zkusí prosadit původní verzi.

Na první pohled nesmyslné chování vychází ze společného jmenovatele a tím je pro ministry nepříjemné vědomí, že na splnění všech jejich slibů nejsou peníze. Bylo jisté už koncem minulého roku, že se vláda bude muset rozhodnout mezi dvěma zly, tedy mezi přiznáním, že sliby nesplní, anebo že bude nutné zvýšit daně. Ještě by bylo možné připustit vyšší rozpočtový schodek, jenže tím se problém jen odsouvá.

Potíž je v tom, že rozpočet na rok 2019 má stejné parametry jako rozpočty na předchozí dva roky. Výdaje rostou o sto miliard, zatímco na daních se vybere „jen“ o osmdesát miliard více. Nerovnováhu zakrývaly zálohy na eurodotace, ovšem skrytý deficit se stále prohlubuje, a navíc v tomto roce bude bruselská žeň chudší. Ke všemu vláda naslibovala na rok 2020 tolik peněz, že čtvrté navýšení výdajů o 100 miliard možná ani nebude stačit. Jen tři nejdůležitější položky, tedy důchody, rodičovský příspěvek a investice do armády dávají dohromady 60 miliard, a to se ještě nepočítá s platy učitelů, z řetězu puštěnou nemocenskou atd.

Než přijdou daně

Třeba by se ještě šlo tvářit, že o nic nejde, kdyby nechodily jedna za druhou nepříznivé zprávy z ekonomiky. Takřka online informují o zpomalení hospodářského růstu data o výběru daní. Koncem února pokleslo inkaso meziročně o 1,5 procenta a něco podobného se stalo naposledy v krizovém roce 2009, kdy ovšem pokles dosáhl deseti procent a až do prosince se to nezlepšilo. Ke srovnatelnému poklesu došlo ještě před čtyřmi roky, to se však dalo vysvětlit změnami při vybírání DPH a daně z tabáku, jejichž nepříznivý vliv brzy odezní. Stejné nebo podobné nepravidelnosti ovšem finanční úřady letos nečelí, a i když se dá předpokládat, že se bilance přece jen zlepší, k nervozitě ministrů existuje dostatečný důvod.

Před týdnem také přišla se zásadním varováním lednová bilance průmyslu. Počet pracovních míst se meziročně snížil poprvé od roku 2013 a tím se potvrdil trend industriálního ochlazování, který začal už loni v květnu. Daně ze mzdy zaměstnanců zachraňují letošní rozpočtovou bilanci, protože žádné jiné daně nerostou, a platy v průmyslu v tom hrají základní roli. Když se nebude pracovat ve výrobním sektoru, o místo přijdou i pracovníci navazujících služeb, nemluvě o stále rostoucí armádě lidí, které živí byznys s informacemi. Pár dalších takových zpráv, a o nějakém mimořádném zvyšování dávek může být řeč, jen když také vyroste bankovní, lihová, tabáková, sluneční či zdravotní daň – a jak se všechny položky, u kterých je možné zvýšit sazby, vlastně jmenují.

Hra o čas

Vládní reprezentanti si v uplynulých letech zvykli, že peníze jsou na všechno, čím chtějí zvýšit svou popularitu. Teď si však stejně jako nehospodárný otec rodiny uvědomují, že utrácejí peníze, o kterých ještě nevědí, jestli vůbec přijdou. Třeba jsou signály o chladnoucí ekonomice a nižším než očekávaném výběru daní jenom dočasným výkyvem a třeba se peníze na účtu přece jen objeví. Proto se v jedné chvíli sliby zpochybní, aby se k nim člověk v příštím okamžiku vrátil. V každém případě je jistější, když se termín plnění posune až na příští rok. Do konce prvního pololetí uvidíme, jak na tom budeme s penězi v dalších měsících, a pokud to bude vypadat zle, pak ještě zbývá čas, aby se znovu odvolalo.