Krutá rituální vražda na francouzském učiteli Samuelu Patym připomíná jiné kruté vraždy, které v západní Evropě vykonali mstitelé slitovného Boha a jeho jediného Proroka.

Třeba tu na holandském filmovém režiséru Theu van Goghovi, kterého 2. listopadu 2004 přímo na amsterodamské ulici nejdříve postřelil a pak mačetou podřízl šestadvacetiletý Maročan s holandským pasem Mohammed Bouyeri. Podřízl ho – jak se vyjádřil očitý svědek –, „jako kdyby prořízl pneumatiku“, chladnokrevně a jakoby zkušeně. Pak mu do hrudi vbodl nožem vzkaz, že tak se stane všem nepřátelům Alláha.

Od té doby uplynulo šestnáct let, naskákaly počty obětí islámského terorismu, v paměti uvízly už jen ty největší, tedy Charlie Hebdo, Bataclan, možná několik masakrů: Nice, Brusel, vánoční trhy v Berlíně, možná Barcelona…

Muslimské obce se mezitím v Evropě dál a dál rozrůstaly a rozrůstají, v mnoha čtvrtích velkých měst mají už převahu nad původním obyvatelstvem, což je prosté konstatování, žádná xenofobie. Migrace do Evropy, především z muslimských zemí, dál pokračovala, nezastavila se po velkém přílivu v roce 2015 a podle unijních plánů na „zvládání“ (tedy nikoli zastavení) migrace nemá ustat ani v dalších letech, de facto nemá ustat nikdy. Evropané s tím mají počítat a smířit se s tím, možná to vítat – někteří to dělají.

Onen Čečenec se statusem utečence ve Francii, vrah francouzského učitele, možná toho moc nevěděl o van Goghovi, ale motivaci měl stejnou jako jeho souvěrec. Jakýsi „nevěřící pes“ (tak se vyjádřil pár dní předtím ve vzkazu prezidentu Macronovi) urážel jeho náboženství. Van Gogh ho urážel tím, že točil filmy o útlaku muslimských žen, Samuel Paty ho urážel tím, že před svými žáky mluvil o svobodě slova, kterou jako dobrý Francouz chápal také, ba možná především, jako kritiku jakéhokoli ideologického konceptu, tedy i náboženství. K takové kritice patří i právo karikovat to, co se jiným jeví jako posvátné.

Liberální Evropa si to vymohla po staletí různých sporů a bojů na své posvátné instituci, tedy na křesťanství, které si postupně na svou roli fackovacího panáka vlastně nějak zvyklo. Mnozí konzervativci sice upozorňovali, že postavit hodnoty společnosti na permanentním kácení model přináší i rizika, ale zdálo se, že sladkost svobody za to stojí a přináší své radostné plody. Jak krásné bylo žít v takové svobodomyslné Evropě s půvabnou francouzskou Marianne v čele!

K tomu evropskému snu patřil ale také sen o permanentně otevřených hranicích a stále se mísící mnohoetnické a mnohokulturní Evropě, která překoná poslední závaží staré doby, tedy staré národy a z nich pocházející poslední velké zlo, nacionalismus. Do šťastné Evropy začali proudit lidé, kteří viděli všechny ty úžasné věci, které Evropa nabízí, ale naprosto odmítali vidět a sdílet představy, že se v Evropě mají vzdát svých posvátných hodnot.

Ani sebekrásnější proklamace o svobodě a volnosti je nepřesvědčily, že mají přestat hájit Proroka a svého Alláha, někteří třeba i mačetou. Že mají akceptovat, že se ocitli v Evropě, kde bude i jejich náboženství podrobeno kritice a třeba i zesměšňování. Tím spíš to odmítli přijmout, když viděli, že na Evropany stačí trochu zadupat a oni začnou v jejich případě couvat a omlouvat se.

Mnozí muslimové pochopili, že nejlepším prostředkem k zesilování vlivu v evropských společnostech jsou permanentní stížnosti provázené čas od času krvavými činy, které jsou vzápětí veřejně odsouzeny, ale s okamžitým dodatkem, že plynou z útlaku a islamofobie. Evropský mainstream tuto strategii přijal a okamžitě po každém takovém krvavém činu se jak mohl rychle snažil vysvětlit, že chápe, že to nemá s islámem nic společného, že je to něco jako nedorozumění na společné cestě.

Byl to samozřejmě sebeklam, o jeho falešnosti věděli nejspíš i ti, kteří okřikovali ty, kteří ho odmítali sdílet. Možná že už i tomu sebemámení docházejí síly. Ale že by z toho ti, kteří na něj nepřistoupili, měli uspokojení, to se dá těžko říct.

Popis vraždy Thea van Gogha čerpá z knihy Iana Burumy Vražda v Amsterodamu. Vydala Academia 2010.