Otrava krve postihla devět pacientů z nemocnice ve Frýdlantu. Podle poslední publikované hypotézy se nakazili při anestezii před operací. Přesná příčina se dosud hledá, není však pochyb, že jde o dosud nevídané selhání veřejného zdravotnictví jako takového a státu především.

Zdravotní péče ve Frýdlantu může být kromě katastrofy s hromadnou otravou bezpečná a kvalitní, přesto by člověk čekal podobné zprávy právě u nemocnic podobného typu. Koneckonců není výjimkou. Před dvěma týdny začal podle deníku iDNES.cz soud projednávat úmrtí pacienta v přerovské nemocnici po operaci kýly. Příběhy o chybných diagnózách nezkušených lékařů, kteří pracují bez dozoru zkušenějších, patří k běžným námětům zdravotnických debat.

Začalo to v roce 2011, když státní úřady společně se zdravotními pojišťovnami plánovaly, jak ve zdravotnictví co nejvíc ušetřit. Jedním z nápadů bylo zrušit co nejvíc nemocnic, přesněji řečeno zrušit v nich akutní péči a pokud možno převést na léčebny dlouhodobě nemocných nebo na tzv. jednodenní chirurgii. Proti tomu se zdvihl odpor zvláště z postižených regionů a odborných lékařských společností. Ministerstvo a pojišťovny tedy ustoupily, uplatnil se však jiný plán, kterému se ve zdravotnických kruzích říká „necháme to vyhnít“.

Kdo si dnes projde nemocnice, které byly seznamem z roku 2011 určeny k likvidaci, zjistí, že byly samospádem zrušeny, případně k tomuto zrušení pomalu míří. Patří do nich i Frýdlant, ovšem jmenovat je možné dvě desítky. Postupně se v nich ruší jednotlivá oddělení, jedna po druhé se prodávají soukromým firmám, které je provozují, dokud jde ze smluv s pojišťovnami vytáhnout nějaký zisk, nakonec se zavře i pohotovost. Ještě dobře dopadly některé menší nemocnice v okolí Prahy, které skutečně zavedly jednodenní chirurgii, tím se však myslí, že nabízejí operační sály lékařům z fakultních nemocnic v hlavním městě, kteří mají přebytek pacientů.

Nebezpečná fáze před zánikem

Za vznik tohoto mechanismu nesou odpovědnost zdravotní pojišťovny. S odvoláním na ministerské úhradové vyhlášky platí nemocnicím tak málo, že se dá jejich provoz udržet ještě tak podle pravidla „vybydlet a odejít“, případně s dotací od města nebo kraje v řádu desítek milionů ročně. Města na to v mnoha případech nemají, a proto přednostně končí jejich špitály. Definitivní zánik obvykle signalizuje odchod posledních kvalitních lékařů. Snadno se během poslední fáze může stát, že nemocnice ze setrvačnosti léčí, ale přitom nemá personál s dostatečnou odborností.

Je možné polemizovat, jestli stojí za to, udržet regionální nemocnice, jako je tomu v Rakousku, anebo se spokojit s menším počtem velkých nemocnic podle vzoru velkých státních systémů typu Švédska. Ovšem připustit podfinancování nemocnic určených neznámo kým k likvidaci a pak čekat, až samy zkrachují, znamená riskovat zdraví i životy pacientů. Případ z Frýdlantu proto není výjimkou, ale ilustrací trendu, který nastal, když anonymní úředníci státu a pojišťoven přiškrtili peníze bez ohledu na následky.

Samozřejmě by měli za případ Frýdlant nést odpovědnost vysocí činitelé státu a zdravotnického systému, kteří kvalitu zdravotní péče v regionech přes opakovaná varování lékařských společností ignorovali. Ze všeho nejdříve je však nutné pomoci nějakým konkrétním krokem, tedy neprodleně zvýšit příjmy nejhůře placených špitálů. Také jejich pacienti jsou lidé.