Představa letů do kosmu dnes často evokuje pocity spíš nostalgické, posmutnělou vzpomínku na cosi, co pominulo. Přesvědčení, že lidstvo stojí na prahu nějakého objevitelského příběhu, díky němuž taky dospěje, vyroste, odejde z pozemského domova, aby si ohledalo ten širý vesmír kolem, a jistě při tom ledacos dobrodružného zažije. Je to nostalgie po něčem, co jsme kdysi chtěli, kdy zaujaté děti sbíraly informace o raketách, jejich fantazie se odehrávaly na vzdálených planetách, existovala třeba ne úplně doslovně vyjádřená představa, že někde tam venku je pravda a lidé si pro ni jednoho dne doletí. Existuje také nostalgie po časech, kdy tyhle sny dostaly nějaký praktický výraz, kdy si supervelmoci daly v šedesátých letech závod ve vesmíru a ten střet zaujatě sledovalo globální publikum. Každá ze stran v tom „závodě“ běžela za sebe, zároveň ale to vzepětí bylo nějakým způsobem společné, snad všelidské. 

Do těch časů se vrací také americký film První člověk režiséra Damiena Chazelleho, jeho hrdinou je astronaut Neil Armstrong (Ryan Gosling), který coby člen posádky Apolla 11 jako první vstoupil na povrch Měsíce a ukončil tak závody ve vesmíru americkým vítězstvím. Třiatřicetiletý Chazelle patří mezi stoupající hvězdy Hollywoodu, před čtyřmi roky zazářil filmem Whiplash o vztahu maniakálně náročného učitele na hudební škole a jeho podobným způsobem posedlého žáka. Dva roky potom měl premiéru Chazelleho publikem i kritikou mimořádně dobře přijatý muzikál La La Land. První člověk působí jako zvláštní volba pro tvůrce v téhle fázi kariéry. Vypráví příběh, který všichni znají (anebo si to aspoň myslí) a k němuž může být těžko co dodat. Story amerického vesmírného programu byla navíc už filmem zpracovaná, třeba ve snímku Apollo 13 Rona Howarda nebo ve Správné posádce Philipa Kaufmana z roku 1983. Chazelleovi se ale povedlo ten známý příběh ukázat způsobem, který působí nově a silně, jeho První člověk velmi organicky spojuje spektakulární a intimní; vesmírný závod a velká historie jsou v jeho filmu nahlíženy jaksi zevnitř, o to ale působí bezprost ředněji, živěji. Je to snímek o cestě na povrch vzdáleného a nepřístupně působícího nebeského tělesa i do nitra vzdáleně a nepřístupně působícího člověka. 

„Je to malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo.“ V Chazelleho filmu pochopitelně zazní i ta světoznámá sentence, kterou pronesl těsně předtím, než seskočil z žebříku přistávacího modulu na měsíční povrch. Vyzní ale v něčem nepřesvědčivě, jako předem naučená a připravená pro tu historickou příležitost. Neil Armstrong, aspoň ten, jakého tvůrci filmu ukazují, by něco takového neřekl. Dost možná by neřekl vůbec nic. V podání Ryana Goslinga je slavný astronaut muž, který skrývá svoje city, nerad o nich mluví, spíš toho není schopný. Děj filmu začíná v roce 1962, kdy se Armstrong přihlásil do kosmického programu, nedlouho předtím zemřela na rakovinu jeho dcerka Karen, otce to samozřejmě hluboce zasáhlo. Možná to trauma chtěl jaksi přebít prací, možná chce – jak přesvědčivě vysvětluje u přijímacího pohovoru – vyletět do vesmíru a díky tomu získat nějakou novou perspektivu, dokázat se na svůj život (a jistě i na smrt dítěte) podívat nějak jinak. Armstrong je nerad středem pozornosti, nemá rád silná slova, o některých věcech nedokáže komunikovat ani s nejbližšími, když ho před odletem na Měsíc manželka (Claire Foyová) přinutí, aby promluvil se svými syny, chová se trochu jako na tiskové konferenci a říká tomu odpovídající fráze. Je to člověk, který se nedokáže projevit, všechno citové, nebo dokonce vášnivé zůstává uzavřeno někde hluboko v něm, ale je to tam. Ryan Gosling v hlavní roli dodává Armstrongově postavě svůj charakteristický „nečitelný“ výraz, může to být jeho herecká manýra, ale zrovna do Prvního člověka se docela hodí. Je to v něčem paradoxní film, vyprávěný fakticky v první osobě, kamera se na zemi i v kosmu většinou drží blízko hlavního hrdiny, scény, v nichž se zobrazuje širší společenský kontext vesmírných závodů, trochu působí jako dodané do filmu z povinnosti. Ale ta unikavost hlavní postavy přináší do filmu taky nějakou tenzi, snad i tajemství. 

Tu blízkost Armstrongovi, perspektivě jednotlivce, film zachovává i ve scénách vesmírných letů a přípravy na ně, v nich je Chazelleho snímek přesvědčivý a strhující. Nenabízí moc těch velkých kosmických panoramat, v nichž se vznáší člověk a v beztížném nicnedělání má spoustu času řešit existenciální otázky. Namísto toho je tu pohled jednotlivce, který nechal zavřít svou křehkou tělesnou stránku do něčeho, co vypadá jako trochu bytelnější konzerva, a vystřelit do vzduchoprázdna, všechno se klepe a rotuje, dokázat v té situaci prostě přepnout spínač může vyžadovat až nadlidské úsilí. Ten nedozírný kosmos do toho klaustrofobicky stísněného prostředí doléhá jenom vzdáleně, hrdina občas kousek zahlédne, když má klidnější chvíli, většinou má ale dost práce s tím, aby se udržel naživu. Vrcholem filmu v tom ohledu je dlouhá sekvence zachycující let Gemini 8, která skoro skončila katastrofou, když se modul na oběžné dráze nekontrolovaně roztočil a jen díky Armstrongově mimořádné odolnosti a chladnokrevnosti se ho podařilo stabilizovat. Historie dobývání kosmu může dnes působit jako vzdálená a snad i nudná, všichni víme, jak to nakonec dopadlo. Chazelleho film ji dokáže zpřítomnit jako až bláznivě riskantní podnik, ve kterém šlo lidem o život a často ho také ztratili. A filmový Armstrong je muž, kterého ztráty pronásledují, postupně přijde o dítě a dva nejbližší přátele. Je to paradoxní hrdina. V něčem antiteze ideálu sdělného a empatického muže napojeného na vlastní emocionalitu, jak ho vykreslují texty v pokrokových časopisech. Ale právě díky té distancovanosti, která Armstrongovi komplikuje osobní život a komunikaci s okolím, dokáže astronaut to, co jiní dokázat nemohou – udržet chladnou hlavu ve chvílích, kdy by se jiní hroutili. Možná by dneska chodil na terapii a měl díky tomu harmoničtější vztahy v rodině i vnitřní život, na Měsíc by ale třeba nedoletěl.

Měl celý ten podnik, všechny ty náklady a oběti, smysl? Chazelle a scenárista Josh Singer dopřávají sluch i těm, kdo tvrdí, že ne. Lidem, podle nichž kosmický program nijak nepřispěl k řešení vnitřních problémů Ameriky, Armstrongově manželce, která ve vzrušené chvíli šéfa NASA obviní, že on a lidé z programu mají mentalitu kluků, kteří si stavějí letadélka z balzového dřeva a nejsou schopni dohlédnout následky svých činů. Autoři v té věci nevynášejí nějaký explicitní soud, ze způsobu, jakým příběh prvního letu na Měsíc vyprávějí, je ale znát velká úcta k odvaze a nasazení lidí, kteří se toho dobrodružství účastnili. Ten respekt je znát i ve vztahu Armstrongovi, který je možná vykreslen jako rozporný hrdina, především ale jako hrdina. A těm dnešním představám také neodpovídá svou schopností nepředstírané pokory.    

Po premiéře na letošním benátském festivalu se kolem Prvního člověka rozpoutala menší kontroverze, ze zpráv o projekci někteří američtí pravicoví publicisté pochopili, že film neobsahuje scénu vztyčení americké vlajky na Měsíci, a Prvního člověka proto kritizovali jako dílo ne dost patriotické, překrucující historii, navíc – režisér Chazelle i hlavní představitel Gosling jsou Kanaďané. V podobném duchu se proti vymezil třeba i známý republikánský senátor Marco Rubio. A prezident Trump dal světu na vědomí, že Prvního člověka vidět nechce. Chazelle se pak – možná ne úplně šikovně – snažil vysvětlit, že s dalšími spolupracovníky došel k závěru, že scéna s vlajkou ve filmu není nutná. Domnívám se, že má pravdu. Vlajka ve filmu vidět je, film ji nijak nezatajuje, scény přistání na Měsíci představují vyvrcholení filmu, místo, v něž by mělo kulminovat vyprávění a kde by nějakým finálním způsobem mělo být zpracováno i ústřední téma filmu. Tím je v Chazelleově podání osobnost Neila Armstronga, jeho uzavřenost a někdy taky neschopnost komunikovat, to, že přes všechnu jeho zdánlivou odtažitost velice trpí vědomím ztráty, s níž není moc schopný se vyrovnat. Musel kvůli tomu vyletět na Měsíc. Tohle pojetí se člověku může líbit nebo ne, scéna se zasazováním vlajky ale do takhle vyprávěného příběhu o Neilu Armstrongovi patřit nemusí. Ve finále se dá mluvit už jenom o tom podstatném a v Chazelleově koncepci moment s vlajkou podstatný není, protože důležitější je Armstrongova samota na povrchu Měsíce (vlajku vztyčoval spolu s Aldrinem), v níž je snad schopen získat tu novou perspektivu, o které kdysi mluvil. První člověk není politický film a to, že se jím – proti vůli tvůrců – do jisté míry stává, svědčí spíš o momentálně vládnoucích poměrech než o kvalitách toho díla.