Byl to první individuální sportovec, kterému jsem u televize ze všech sil držel palce. Závodil na zimní olympiádě v Sapporu ve skocích na lyžích. Viděl jsem ten sport tehdy poprvé, šestileté oči to sotva mohly pobrat. Po vší té olympijské nudě, zástupech pinožících se sněhem na běžkách po strašně dlouhou dobu, eventuálně přitom ještě občas zalehávajících a střílejících (proč, proboha?), ladných pohybech krasobruslařských tanečních párů (koho to má jako zajímat?) a dalších pro malého kluka divácky nevděčných sportech jsem najednou viděl něco skutečně vzrušujícího. Byli tam jacísi chlapi a lítali. To je přece úžasné.

A k fandění jsem si mezi nimi vybral Steinera, obávám se, že po věku odpovídající úvaze – byl Švýcar a mně se líbila švýcarská vlajka, snad kvůli tomu jinému formátu nebo na mne prostě ten bílý kříž na červeném poli fungoval. A Steiner skákal dobře, komentátoři z něj byli nadšení, i když na velkém můstku těsně prohrál s Polákem Fortunou a na tom středním nakonec všechno zválcovali Japonci, zlatou medaili dostal Yukio Kasaya, měl jsem mu to dost za zlé. Ale Steiner si to vynahradil později, byl mistrem světa v letech na lyžích, stala se z něho ve světě skoků na lyžích kategorie sama pro sebe, dokázal vzdorovat i dominanci výtvorů východoněmeckého sportovního průmyslu nebo jak to nazvat.

Klukovská intuice ale ve Steinerově případě vybrala z dětinských důvodů idol skutečně hodný úcty. Protože Walter Steiner… byl borec. Přesvědčivě to ukazuje středometrážní film Velká extáze řezbáře Steinera mého dalšího oblíbence Wernera Herzoga. Letec na lyžích z něho vychází jako fascinující člověk. Působí klukovsky a sympaticky, má široký úsměv, který dost nabourává symetrii jeho tváře. Trochu zasněný, vzpomíná, jak si z něho učitel ve škole dělal legraci kvůli jeho dennímu snění, prý už tenkrát si představoval, že jednou bude létat, a vymýšlel plány, jak toho dosáhnout. Ve filmu o nich mluví docela poeticky, stejně jako o svých řezbářských výkonech, je tam krátká pasáž, v níž popisuje kus dřeva, používá přitom slova jako „exploze“, překvapivě a docela trefně. Především to ale je létající muž.

Ve Steinerově vztahu ke sportu, který ho proslavil, rezonuje ta, soudím, obecně lidská kombinace touhy a hrůzy, již představa létajícího člověka budí. Lidé nelétají a je to asi škoda, možná by létat měli. Kdekdo zná ten posmutnělý pocit ztráty, který přichází potom, co se člověk probudí z lítacího snu. Ještě chvilku „v tom“ je, cítí lehkost, s níž se vznášel, anebo se naopak řítil jako střela vysoko nad zemí, euforii, kterou mu to přineslo. Protože let pro něj symbolizuje naplnění té nejvyšší lidské ambice – osvobození od pozemských pout. Ale pak nastoupí realita a vzpomínka na sen rychle vybledne. Steiner to odmítal a povedlo se mu dostat se k naplnění svých létacích snů asi tak blízko, jak to v jeho době bylo možné.

Zvláštní kombinace kluka ze švýcarské vesnice a pilota kamikadze. Může to působit v něčem nepřípadně, nesmyslně to spojení usedlého světa alpského venkova, který si člověk představuje jako to nejusedlejší místo na světě, a dechberoucího výkonu, možná hazardérství, ale hory s lidmi dělají věci a je asi jedno, v jak úpravných domcích tam ti lidé bydlí. Na záběrech z Oberstdorfu je vidět Steiner soustřeďující se před závodem, z tlampačů na doskočišti k tomu hraje písnička – nějaké jódlování, pro neuvyklé ucho dost legrační hudba, která asociuje všechno možné, ale asi člověka narážejícího na nějaký svůj limit, za nímž možná přijde pád, zranění, v nejhorším případě i smrt.

Protože na létajícím člověku je taky něco děsivého, dává svou křehkou tělesnou schránku všanc silám, které daleko přesahují možnosti jeho kontroly. Let nutně musí skončit pádem, protože popírá přirozenost člověka, možná je i výrazem zničující lidské pýchy. To všechno Steiner musel vědět, podobně jako jiní sportovci si byl vědom i toho, že jeho úspěch nezáleží zdaleka jenom na něm, že na jejich talentu a hodinách tréninku v rozhodujícím okamžiku může přestat záležet, protože třeba nečekaně zafouká. Steiner tak působí rozpolcený mezi tou „extází“, napětím, koncentrací a neopakovatelným klidem, který ve vzduchu cítí, a hrůzou. Taky hrůzou ze sebe, z toho, že je nejlepší, a proto taky nejzranitelnější, ví, že pokud existuje nějaká hranice, vzdálenost, za níž let nemůže dopadnout jinak než strašně, on jí dosáhne první. Hrůza i vytržení jsou přitom nějak srostlé, nemohou jeden bez druhého být. Steiner snil o létání a děsí ho jeho talent létat. Má dojem, že ty tisíce diváků čekají taky na jeho pád, že ho sportovní funkcionáři tlačí k tomu, aby se už konečně rozbil.

Větší část Herzogova filmu se odehrává na závodech v jugoslávské Planici. Podmínky jsou hraniční a očekávání pořadatelů velká. Při druhém skoku Steiner dosáhne světového rekordu 179 metrů v letech na lyžích (dnes je to přes 250 metrů), spadne ale při něm, naštěstí není vážně zraněn, utrpí ale otřes, má výpadky paměti a působí zmateně. Měl by skákat ještě jednou, váhá, zároveň má pocit, že když ten další skok vzdá, nenajde v sobě sílu skákat už třeba nikdy. Nakonec to dá a zase letí daleko. Pořád vypadá jako ten sympatický vesnický kluk, právě ale pocítil váhu světa a dokázal ji nějak setřást. Dnes prý Walter Steiner žije ve Švédsku, dělá tam zahradníka. Věřím, že mu to přináší štěstí.