Měla to být fotbalová story, jejíž význam by nebyl jenom sportovní. AC Sparta Praha, tradiční český fotbalový klub, instituce, se otevřela světu, vydala se cestou internacionalizace, angažovala italského trenéra Andreu Stramaccioniho, který přivedl množství zahraničních hráčů. Měl klubu vtisknout novou, světovou tvář a přinést s sebou i jinou kulturu. První výsledky téhle revoluce jsou ale velice tristní. Sparta se nedostala do evropských soutěží, jako propadák vnímají fanoušci i její účinkování v české lize, kde je až pátá. Zlepšení nepřišlo ani po zimní přípravě a dalších nákupech. Vedení Sparty v čele s majitelem Danielem Křetínským minulý týden Stramaccioniho odvolalo. O cestě i budoucnosti Sparty i internacionalizace českého fotbalu mluvil Týdeník Echo s Martinem Vaitem, tvůrcem zasvěcených fotbalových podcastů na stránkách České televize, Karlem Häringem, šéfredaktorem časopisu Football Club, a státním zástupcem Ondřejem Šťastným, celoživotním a oddaným fanouškem Sparty. 

Ondřeji, musel jste jako hrdý majitel permanentky během podzimu zažívat skutečně smutné chvíle.

Šťastný: Nejvýraznější pro mě byl kontrast mezi tím až roztouženým očekáváním v létě a tvrdým pádem na ústa, který následoval. Byli jsme s kamarádem o prázdninách ligy na setkání majitelů permanentek. Byl tam už i Andrea Stramaccioni se svým italským realizačním týmem, vystupoval vemlouvavě a naprosto přesvědčivě. Byť jsme tehdy věděli, že jeho předcházející angažmá ve velkých klubech byla neúspěšná, odcházeli jsme přesvědčeni, že ze Sparty udělá pomalu Manchester United, že touhle dobou povedeme ligu tak o patnáct bodů. Ale dopadlo to jako v případě Stramaccioniho předcházejících angažmá, zůstalo jenom u těch hezkých řečí. Zároveň si ale myslím, že ten koncept internacionalizace je správný a Sparta by tou cestou měla jít.

Häring: Vyjadřovací schopnosti Andrey Stramaccioniho také byly důvodem, proč tu práci ve Spartě vůbec dostal. Majitel Daniel Křetínský totiž byl z různých stran, od lidí, kteří měli známé v trenérových předcházejících působištích, před Stramaccionim varován. Jenomže při osobním setkání ho trenér svou výmluvností přesvědčil.

Vait: To je pro Daniela Křetínského, myslím, typické. Nevím, jak dělá svůj ostatní byznys, ale Spartu řídí na základě osobních kontaktů, třeba místopředseda představenstva Dušan Svoboda je Křetínského spolužák z vysoké školy. Klub působí dojmem, že ho řídí skupina kamarádů, jejichž kompetence jsou nečitelné a často se překrývají, není jasné, kdo odpovídá za co. Samozřejmě ale selhání Andrey Stramaccioniho nejde svést na situaci ve vedení klubu, způsobily ho trenérovy chyby. 

Přiznám, že i jako ve světě fotbalu ne zcela zorientovaného člověka mě v létě zarazilo, když jsem četl o předcházejících neúspěšných a krátkých angažmá Stramaccioniho v Interu Milán, Udine a Panathinaikosu.

Häring: A v Udine i Panathinaikosu udělal totéž, co ve Spartě – přivedl velké množství nových hráčů a hodně starých poslal pryč.

Šťastný: Tomáš Rosický říkal, že tak velkou výměnu hráčů, jakou převedl Stramaccioni v létě ve Spartě, nezažil a ani o něčem podobném neslyšel. To ale také svědčí o kompetenci klubového vedení, které mu něco takového dovolilo. A asi není divu – vzhledem k tomu, že generální ředitel Sparty Adam Kotalík se před svým nástupem v prostředí fotbalu vůbec nepohyboval, pracoval v úplně jiném oboru a z titulu známosti s Danielem Křetínským dostal velice důležitou funkci, na kterou podle mě nemá. A podle toho to i dopadlo.

Vait: Ale aby to nevypadalo, že z Andrey Stramaccioniho děláme nějakého fotbalového podvodníka. Vyhrál s juniory Interu Milán juniorskou Ligu mistrů, v Itálii byl jednu dobu považován za přicházející trenérskou superhvězdu. Před jeho nástupem do Prahy jsem mluvil s jedním italským fotbalovým expertem, který Stramaccioniho považoval za ideální volbu pro Spartu. Podle něj byla i v těch jeho předcházejících nepovedených angažmá nějaká pozitiva. Zároveň má Stramaccioni velkou PR schopnost. V Itálii se mu podařilo vytvořit představu, že jeho konec ve Spartě byl jenom důsledkem sporů s vedením. Podobně to bylo i v jeho minulých angažmá.

Häring: Trenér porušil několik zákonitostí, které se nedají nijak obcházet. Přivedl příliš mnoho hráčů, jeho volby byly přitom často nepochopitelné, část z nich přivedl krátce před začátkem ligy. Ti, kteří už s týmem byli déle, zase třeba byli zranění. Přišlo první soutěžní utkání, on nasadil velkou část těch nových hráčů, podle toho to vypadalo, Sparta prohrála s Crvenou zvezdou, vypadla z pohárů. A od té doby to šlo už jenom z kopce, narůstal tlak, protože ve Spartě se neodpouští, sestava se nesmyslně obměňovala. 

Šťastný: Přinejmenším se ukázala nefunkčnost cesty nákupu předražených třicátníků za zenitem, kteří kdysi v minulosti dělali třeba kapitána Girondins de Bordeaux jako Rio Mavuba. 

Häring: Mrzí mě, že kvůli Stramaccioniho neúspěchu teď internacionalizace vypadá jako špatný směr. Sparta ale stagnovala už roky před Stramaccioniho příchodem, s českými trenéry a českými hráči. Už když přicházel z Kodaně Václav Kadlec za tehdy rekordní částku, psal jsem, že cesta větších investic do hráčů je správná, protože zdejší kluby, pokud na mezinárodní scéně chtějí hrát důstojnější roli, nemůžou zůstat u hráčů z českých klubů, které si koupí za pár milionů.

Vait: Ale v tom úspěšném období Sparty na přelomu století Sparta dokázala pracovat s jednadvacetiletými kluky z Jablonce, Liberce, Baníku, stáhnout je k sobě a na Spartě je posunout o kus výš – a třeba je pak se ziskem prodat do zahraničí. Už před touhle velkou revolucí ale hráče toho typu prakticky nekupovala, chodili do ní starší čeští hráči jako třeba Ujfaluši, Kadlec nebo Švejdík. Na druhou stranu je Sparta v obtížné situaci. V evropském fotbale se dramaticky rozevřely nůžky mezi nejbohatšími kluby a těmi ostatními. Velký klub ze středně velké země jako třeba Ajax, Anderlecht nebo Basilej je pod dvojím tlakem. Snaží se obstát v mezinárodní konkurenci, udržet se aspoň na úrovni průměrného klubu bundesligy a doma čelit těm menším klubům, kde často hrají rychlí mladí kluci, kteří se na Spartu vždycky víc připraví, dávají jejím hráčům víc do těla…

Ten příběh internacionalizace Sparty možná měl být až čítankový. Do prostředí českého fotbalu, kde se pohybují různé podivné figury, přichází miliardář, jenž se prezentuje jako, řekněme, osvícený oligarcha. Přivede elegantního světáka s bezvadným vyjadřováním, který si vybere tým, s nímž předvede tomu do sebe uzavřenému českému prostředí, jak se to ve velkém světě dělá. Možná v tom měl být i nějaký, já nevím, výchovný prvek. Klub, jehož ultras na rivala křičí „Jude!“, za velké peníze posílí hvězda z Izraele. 

Häring: Strašně mě zajímalo sledovat reakci českého fotbalového prostředí na to, co se ve Spartě dělo. Hned po prvních neúspěších nové Sparty dostávali v médiích jako obvykle prostor k vyjádření trenéři, kteří byli najednou o dost kritičtější, než obvykle bývají. Věděli, že je za to nikdo kárat nebude. Televizní experti mluvili stylem „ten trenér Straciatella“. To už jsou skoro urážky.  Hned se říkalo, že zahraniční trenér a hráči neznají českou mentalitu. Co se myslí tím „česká mentalita“? Asi že spolu budou po utkáních chodit na kafe a že v kabině bude legrace. Přesně ta mentalita, která českým hráčům brání prosadit se, když odejdou ven, protože absolutně nejsou zvyklí na konkurenční prostředí. To prostředí se najednou sjednotilo proti vlivu z ciziny. 

Šťastný: Pro širší veřejnost je fanoušek Sparty asi už navždycky definovaný filmem Proč?, s tím se už zřejmě nedá nic dělat. Po těch letech, co pravidelně chodím na Spartu, můžu říct, že xenofobních primitivů, kteří jsou na tribunách schopni skandovat něco nepřijatelného, je mezi nimi minimum, bohužel jsou ale nejvíc vidět. A k té reakci českého prostředí na Stramaccioniho. Ano, byl pod tlakem, ale nelze nevidět, že to, co z hlediska výkonnosti a výsledků prošlo v posledním půlroce Andreovi Stramaccionimu, nikdy v historii Sparty zdejšímu trenérovi neprošlo. Mnohem úspěšnější trenéři jako Vítězslav Lavička, Zdeněk Ščasný nebo i David Holoubek byli odvoláni za absolutní drobnosti. Ščasný čtyřikrát nevyhrál, Holoubek vypadl s Rostovem, Lavička vypadl z poháru. Stramaccioni měl v lize i na mezinárodní scéně jednu katastrofu za druhou, a pořád tam byl.

Häring: To je jistě pravda. Daniel Křetínský měl možná správnou představu, ale pro její realizaci vybral špatného člověka se špatnou vizí, pokud Stramaccioni vůbec nějakou měl. 

Vait: Další věc je, že Daniel Křetínský se pro něco vždycky tak na půl roku nadchne, dokáže to pak přesvědčivě obhajovat. V rozhovoru pro klubový web velmi kulantně a obchodnicky vysvětloval důvody, proč klub koupil toho či onoho hráče, a racionalizoval neúspěchy Sparty. Znělo to všechno vlastně přesvědčivě, jenomže ta slova jako kdyby neměla vůbec žádný kontakt s realitou. Bylo v tom něco až švejkovského. Podobně jako Stramaccioni, když na tiskových konferencích po zápasech, z nichž bylo jasné, že tým se vůbec nikam neposouvá, jen opakoval: „We control the game. We control the game.“

Po Stramaccioniho odvolání často zaznívalo, že trenér nejenom neznal českou mentalitu, ale také podcenil obtížnost české ligy. V čem ta obtížnost spočívá? Konfrontace klubů, které tu těžkou českou ligu hrají, se zahraničními týmy často nedopadne moc dobře. 

Häring: V české lize se nehraje moc technicky, praktikuje se tu hodně takticky svázaný, běhavý – to nutně neznamená rychlý – fotbal. Pro příchozího zvenčí může být těžké se na něj adaptovat. Před lety třeba Sparta s velkou slávou angažovala útočníka Igora Gluščeviče, který v nizozemské lize dával patnáct šestnáct gólů za sezonu. Jenomže nizozemská liga je hodně ofenzivní. V té české dal Gluščevič jenom tři a zakrátko odešel. 

Vait: V české lize je také hodně soubojů, často hlavičkových. Zdejší hráči se nedostatek techniky mnohdy snaží kompenzovat velkou pracovitostí. O českých hráčích se v zahraničí říká, že jsou poctiví, disciplinovaní, nevypouštějí souboje, proto se třeba hodí do klubů, které se potřebují zachránit v německé nebo italské lize. Dneska to platí víc než dřív, protože v minulosti byla větší ta technická průprava, kterou člověk získá tím, že hodně hraje na pláccích, které ale už dnes nejsou. Teď hráče formuje především systematická příprava v klubech, kde se klade mnohem větší důraz na taktiku než na nějakou volnost. Z hráčů se stávají takové dříčské upracované typy, v jejich hře není moc radosti nebo kreativity. Proto jsem se těšil třeba na příchod Dannyho do Slavie nebo na návrat Tomáše Rosického do Sparty. Čekal jsem od nich schopnost přijít na hřišti taky s něčím nečekaným. Protože české kluby pak ve střetu s nějakým technickým, kreativním fotbalem často nestačí, přestože jejich obránci jsou vysocí a třeba i rychlí. Myslím, že to uvidíme dnes večer, až bude Plzeň hrát se Sportingem Lisabon (hrálo se ve čtvrtek 8. března, Sporting vyhrál 2:0 – pozn. red.). 

Šťastný: Samozřejmě že ty velké západní ligy jsou ve srovnání s českou jiná planeta. Ale mě fandit tak baví i proto, že čas od času tahle konfrontace dopadne skvěle. Všichni si pamatujeme, jak v roce 2016 Sparta venku porazila Lazio Řím 3:0, hráli jsme vyrovnané zápasy se Schalke nebo i s Chelsea, nechybělo moc, a Sparta by ji v Evropské lize vyřadila. 

Vait: Ale neměli bychom podléhat dojmu, že to, co špičkové kluby předvedou v Evropské lize, předvádějí i v domácích soutěžích nebo Lize mistrů. Kdyby na ně Sparta narazila tam, asi by ty zápasy vypadaly dost jinak. 

Kdy se z českého fotbalu stala taková vycepovaná a udřená, vlastně neveselá hra?

Häring: Ještě v devadesátých letech tu byli technicky vyspělí hráči. Jinak by se Patrik Berger, Vladimír Šmicer, nemluvě o Tomáši Rosickém, neprosadili v klubech jako Liverpool nebo Arsenal. Kromě té české, řekněme, taktické chytrosti a disciplíny uměli být tvůrčí. Tady se nejdřív zaspalo s výchovou hráčů a pak se v té výchově začal klást důraz na rychlost, pohyb, protože fotbal se zrychluje, ale zapomnělo se na práci s míčem. Víckrát jsem o tom mluvil s Tomášem Rosickým, říkal mi, jak se ho skauti Arsenalu udiveně ptají, co se to s českými hráči stalo, že mezi nimi najednou není koho si vybrat. Bavil jsem se s jedním skautem, který přijel na zápas české jednadvacítky, hrála, myslím, s Černou Horou. Suverénně vyhrála. Mluvil po zápase s kolegy, shodli se na tom, že je zaujal český brankář a pak tři čtyři hráči v poli – všichni z týmu soupeře. Přestože jsme ho porazili díky lepší organizaci a taktice. Ale ti skauti si vybírají individuality, výrazné hráče. A ty v našem týmu neviděli.

Může to souviset s tím, že už dětem se vštěpuje – především rodiči –, že fotbal je pro ně úkol, kariéra, práce…  

Häring: Ještě výraznější je to v individuálních sportech, třeba v tenise, kde jsou motivovaní rodiče schopni platit potomkům deset hodin tenisu týdně. V Anglii zpracovali velkou studii o mladých hráčích, kteří se z fotbalových akademií do Premier League nakonec nedostali, mnoho z nich pak trpělo psychickými problémy, pocity prohry a viny z toho, že zklamali – třeba rodinu. Hráči z Jižní Ameriky se stále prosazují také proto, že jim nechybí ta hravá „pouliční průprava“.

Vait: Mezi největšími světovými hvězdami je hodně hráčů, kteří pocházejí z chudých imigrantských rodin v Evropě, lidi jako Mesut Özil, Sami Khedira nebo Zlatan Ibrahimović. Také proto, že v dětství neměli jinou zábavu než fotbal.

Häring: Četl jsem rozhovor se Mesutem Özilem, který v něm vyprávěl, jak se mu v dětství spoluhráči i jejich rodiče někdy smáli kvůli nejlevnějším kopačkám. Teď se může smát on jim.