Patnáctého března všude možně demonstrovali středoškoláci a školáci proti mocným tohoto světa, kteří podle nich nedělají dost, aby zabránili změně klimatu. V Praze se jich sešlo docela dost, to by v tom byl čert, aby se na základě toho nerozjela nějaká ta debatička. A taky že ano. Přiznávám, že mi to dětské hnutí za záchranu světa trochu leze na nervy – kýčovitostí a svatouškovským kultem Grety Thunbergové. Chudák holka, ta Nobelova cena ji asi nemine. Nicméně. V reakcích na demonstraci se kritici toho hnutí moc nepředvedli a jejich komentáře často vyznívaly trochu moc usedle, snad až měšťácky. Demonstrující studenti se prý chtějí jen „ulejvat“, jsou to záškoláci... O. k. Ale vybičovat se k pobouření nad žactvem, které si našlo záminku, proč zanedbat výuku – to byste po mně chtěli trochu moc. A vzhledem k mé vlastní středoškolské historii by to také bylo dost pokrytecké. Jiný obsesivní kritik ekologického hnutí zase spravedlivě rozhořčil názorově spřízněné publiku fotkou odpadkového koše na pražském Malostranském náměstí těsně po demonstraci, která tam proběhla. Je, ó hrůzo, přeplněný, a dokonce se kolem něj válejí nějaké papíry. A taky někteří z demonstrantů po skončení akce nechali na místě papírové transparenty opřené o zeď. Taková neúcta k životnímu prostředí! No. Chodívám kolem toho koše do práce, bývá přeplněný dost často. Ne že by na tom záleželo. Docela chápu kritiku rozmáhajícího se puritánství a nedůtklivé preventivní ublíženosti, které se mezi humanitně orientovanou mládeží šíří. Mám zastydlou představu, že k mládí patří spíš snaha pravidla porušovat než vymýšlet si hromadu dalších a dožadovat se s veledůležitostí vládního rady jejich všeobecného dodržování. A právě proto mě nechává zcela lhostejným, když po akci, které se účastnily stovky lidí, zůstane na chodníku spíš jenom decentní hromádka bordelu. Asi jsem taky párkrát odhodil na zem papír. Nemám dojem, že by mě to mělo celoživotně diskvalifikovat z účasti na debatě o stavu zeměkoule (jiná věc je, že se do toho sporu moc nehrnu). Myslím, že ti demonstrující studenti si zaslouží být bráni vážně – možná ne v tom smyslu, jak si sami představují. Nehladit je po hlavičce jenom proto, že projevili nějaký názor, ale podrobit ten názor nějaké kritice, zkoumat, jestli to vůbec názor je, a ne třeba jenom změť sloganů, která v posledku neříká nic.   

Uživatelé, kteří se s protestujícími studenty ztotožňují a pro jejich věc přímo hoří, zas v kritice manifestací nezřídka vidí předsmrtnou křeč skomírajícího patriarchátu. Značně evokativně to na svém hojně citovaném blogu popsala sociální geografka Michaela Pixová. „Postarší konzervativní muž tak rychle ztrácí pevnou půdu pod nohama. Čílí se a nadává. Ponižuje ženy a vysmívá se mládeži. Hledá zástupné důvody, aby delegitimizoval jejich činy a rozhodnutí. Chce zpátky svou kontrolu nad těmi, které po většinu historie ovládal. Jenomže král je nahý a všichni to vidí. Drazí patriarchové. Patriarchát skončil. Hrdiny dneška nejsou ti, kteří válčí, ničí a ovládají. Hrdiny jsou ti, kteří se ze světa snaží opět udělat bezpečné místo, na kterém se lidé nebudou bát mít děti a kde školní příprava na budoucnost opět bude mít svůj smysl.“ Trefila to tedy přesně, přinejmenším v mém případě. Nemine dne, abych nevěnoval tichou vzpomínku svému nenaplněnému snu o světové dominanci. A pak většinou vyrazím ovládat a ničit aspoň v mezích svých tenčících se možností.

Donkichotsky v té virtuální bouřce ve virtuální sklenici virtuální vody působilo úsilí aktivistického fotografa domoci se kreditu za jeho snímek, který se objevil na různých serverech bez přiznání kreditu autorovi. Tady jdou ideologické rozepře stranou a jeden prostě cítí sympatii. A zároveň si vzpomene na moudrost skvělého britského herce a vůbec persony Garyho Oldmana, který v jednom rozhovoru mluvil o dospívajícím synovi, jenž projevil přání stát se fotografem. „No jo, chlapče. Jenomže tahle banka je už dávno vyloupená.“ A taková to bývala hezká práce.