Jeden z věčných omylů našeho druhu (Homo sapiens) spočívá v představě, že lidé jsou rádi vyvedeni ze svých omylů a nepravd a že netouží po ničem jiném než se poučit či napravit. Pravý opak je přitom pravdou! Málo věcí člověka tak naštve, znechutí či přímo rozzuří, jako když se mu někdo snaží dokázat, že se mýlí –⁠ a navíc to vypadá, že má pravdu.

Na této falešné iluzi je sice postaveno mnoho oborů lidské činnosti, třeba pedagogika, kriminalistika či žurnalistika, ale nic není marnější než víra, že k něčemu dobrému vedou a jsou užitečné. Například neexistuje ještě jediný článek o existenci, či neexistenci globálního oteplování, který by přesvědčil někoho, kdo má opačný názor. To je jen jeden příklad. Člověk si může být jistý, že jeho argumenty jsou nevyvratitelné, fakta nezpochybnitelná, závěry jasné a průzračné, a stejně jste v očích druhé strany blb, zločinec a demagog. Platí to zcela oboustranně, tedy na jednu i druhou stranu.

Dosti mě takové odtažité věci zajímají, proto jsem se na onu návštěvu těšil. Zakoupil jsem si lístek, vyslechl instrukce od paní, na níž bylo vidět, že je docela překvapená, že se v tom vedru našel zájemce o jejich kameninu, a vešel do skromné místnosti.

Moc tam toho nebylo, nějaké hrnce, jídelní soupravy, několik upomínkových předmětů z kameniny. Firma ostatně brzy zkrachovala, neboť hlínu dovážela z druhého konce země, ale o to více mi to připadalo zajímavé. Patřím k těm nemnoha lidem, kteří většinou čtou popisky a informační tabule, aspoň na začátku, tak jsem se do toho pustil. Hned mě to poněkud zmátlo, neboť první tabule byla o problémech předcházejících zániku firmy. No dobrá, nějak se začít musí. Druhá byla o peripetiích s konkurencí, ale zvláštní na ní bylo, že text končil uprostřed věty: Za této situace… Na ni však nenavazoval text na následující tabuli, ale až na tabuli ob jednu. Rozumíte… Abych si mohl dočíst větu, musel jsem přeskočit jednu tabuli: „Za této situace je pochopitelné, že…“ A tak dále. Následovala dlouhá věta o problémech se skladováním produktů závodu. Větu jsem dočetl a vrátil se k tabuli předešlé, která však začínala rovnou malými písmeny a hned skončila: „... dekorované plasticky a malbou.“ Začal jsem pobíhat po místnosti a hledat, kde bych si přečetl začátek věty. To se mi nepodařilo. Prostě tam žádná cedule s odpovídající větou nebyla. Na následující ceduli se zato v polovině textu objevil odstavec Historie zámecké kameniny, jíž by logicky měl celý cyklus začínat. Jenže tím odstavcem hned končil.

Měl jsem pocit, jako bych se ocitl v experimentálním textu od Hiršala a Grögerové (mí čtenáři vědí). Svým způsobem mě taková nonsensová hříčka bavila, ale zároveň jsem nad tím kroutil hlavou. Tady se musel někdo zbláznit, říkal jsem si, ale byl jsem pevně rozhodnut o tom raději pomlčet a té vlídné slečně či paní se o tom nezmiňovat.

Však ďábel pokušitel mi to nedopřál. Když jsem vyšel z místnosti, můj pohled se přímo setkal s jejím. Neudržel jsem se: „Ty panely jsou trochu bláznivé, že? To je úmysl?“ Zahlédl jsem v očích té paní nechápavý výraz. „No nenavazují na sebe,“ řekl jsem. – Paní se obličej mírně proměnil, učinila krok směrem ke mně a pravila: „Jak, nenavazují?“ – Už jsem věděl, že jsem udělal chybu. – „Nenavazují. Začíná to koncem, pak to přeskočí na začátek, věty končí v polovině, některé zase nezačínají… Ale nic se neděje.“ Paní se na mě podívala, jako se asi dívají staniční sestry na lidi, kteří se přijdou vyšetřit s halucinacemi. „To jste to začal číst ze špatné strany. Měl jste začít číst tady.“ A ukázala na poslední panel. Pocítil jsem, že bych neměl pokračovat. „Odkdy se začíná odzadu? V naší civilizaci se čte zleva doprava (už jsem měl na jazyku, třeba na rozdíl do Židů, ale naštěstí jsem se ovládl), ale i kdybych začal odzadu, vzápětí se ztratím. Prostě to dál nepokračuje. Navíc asi jeden panel chybí.“ Bylo jasné, že jsem se pustil do nesmyslného sporu. Přitom se v místnosti objevila další osoba, která na mě hleděla s výrazem, ve kterém se ani nepokoušela tajit, že mě považuje za blázna. Začal jsem couvat: „Ale to přece není nic proti vám, vy jste ty panely sem jistě nedala (uvědomil jsem si, že to může být také urážka), asi se nepočítá s tím, že by je někdo četl… Tak se nezlobte.“ Hlásil jsem ústup, ale pak jsem se znovu neovládl: „Ale chápete to, že? Uznáváte, že to je nesmyslné, že?“ Žena se mě podívala a řekla: „Zajímavé, že to ještě nikomu nevadilo. Visí to tady už pět let. Jste první, komu to vadí.“ – „No právě! Protože to nikdo nečetl, s tím se vůbec nepočítá,“ zaúpěl jsem. Ženy v podstatě přikývly. „A jsem si jist, že to bude stejně viset ještě další pět let, že?“ – Žena se zadívala pohledem, který nenabízel jinou odpověď než ano. – Ta druhá žena zakroutila hlavou, vzdychla a řekla, že si jde zakouřit.

Já jsem se šel podívat do věže na netopýry, a když jsem pak odcházel, prošel jsem kolem těch paní, které si něco špitaly, a když jsem je míjel, podívaly se mě tak, že jsem ještě jednou já špitl „promiňte“. Ženy mlčely a já cítil, že mě provázejí pohledem, po kterém bych jen musel sklopit provinile oči.

A tak je to se vším.