Ve válečných časech je zapotřebí bdělost, někteří uživatelé to s ní ale už začínají přehánět. Přesněji řečeno – přehání se to s ní jaksi dlouhodobě, v posledních týdnech to jen začíná být víc vidět a děje se, řekl bych, častěji. Tím se dostávám k Panu Nestvůrovi. Je to jeden z mých facebookových tzv. přátel, dostal se mezi ně složitou náhodou, nebudu ji tady popisovat. A je to takový… Pan Nestvůra.

Na sítích docela agilní, pokud zrovna nemá zaracha, a naprosto odpudivý. Člověk má skoro pocit, že jeho statusy skutečně smrdí, je v nich znechucující kombinace touhy po moci, únavné veledůležitosti, okázalého „znalectví“ a taky nefiltrované nenávisti. Ovšemže by bylo nejjednodušší Pana Nestvůru z přátel vyhodit, nebo ho rovnou zablokovat. Nějak se mi ale nechce, asi bych v tom viděl projev slabosti, sklonu dělat si virtuální svět nerealisticky hezký (jako kdyby to bylo rajské místo bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost Pana Nestvůry v něm), zavírat oči před tou částí reality, již Pan Nestvůra reprezentuje. Anebo jsem prostě líný, nebo tyhle věci moc neřeším, prostě se čas od času zhnusím nad statusem Pana Nestvůry. Moje věc, řekl bych. Jiní uživatelé na to mají jiný názor. Dostal jsem před časem zdvořilý přípis od jednoho angažovaného pána, taky ho mám mezi facebookovými přáteli, sdělil mi, že si toho „přátelství“ váží, s údivem ale zjistil, že mým „přítelem“ je i Pan Nestvůra. Trpělivě mi objasnil, o koho jde, jaká je jeho minulost a co provádí v současnosti (to všechno samozřejmě vím), vyjádřil naději, že moje rozhodnutí připustit Pana Nestvůru do prestižního okruhu svých virtuálních „přátel“ bylo důsledkem nevědomosti nebo ukliknutí. Vyzval mě k vysvětlení a nápravě, jinak by se cítil povinován pro změnu vyhodit ze svých přátel mě. Ten pán to jistě myslel dobře. Svým způsobem. Dost dobře ale nechápu, jak ho mohlo napadnout, že by jím zvolená metoda mohla fungovat.

Četba jeho zprávy evokovala obraz člověka, který nelituje času ani úsilí na to, aby procházel seznamy přátel cizích lidí, pátral v nich po nevhodných „položkách“ a dožadoval se nápravy. Myslím, že pro tenhle typ jednání se používá adjektivum „invazivní“ a především otvírá dveře všeobecné slídivosti, kterou považuji za obecně nebezpečnější než to, že kdekdo (včetně mě) má v přátelích nějaké ty Pány Nestvůry. V tom slídění vyniká pokrokářská levice, některým jejím představitelům – především v anglosaském světě – neudělá nic větší radost než po usilovném pátrání zjistit, že třeba někdo trochu známý ve svých šestnácti letech tweetoval něco nevhodného. Ale pravice se taky nenechá zahanbit. Jeden zdejší pravicový publicista nedávno publikoval skandální odhalení týkající se jedné levicové publicistky mladší generace (názorově se s ní neshodnu skoro v ničem, ale to je teď jedno). Nešlo ani o to, že by něco sporného publikovala, dokonce nešlo ani o to, že by něco z jeho hlediska nevhodného lajkovala. Odhalil, že ta dáma nelajkuje, co by podle jeho názoru lajkovat měla, čímž odhalila svoje ledví. Šmankote. Pokud někdo bude kontrolovat, co všechno jsem nelajkoval, už si neškrtnu. Studená voda. Hadr. Hlava. Namočit. Přiložit.

Taky jsem minulý týden naletěl. Zasmál jsem se screenshotu z nějaké debaty, kde kdosi vysvětloval uprchlickou vlnu z Ukrajiny: „Zřejmě ten jejich útěk způsobují čipy ve vakcínách. Lidi, kteří jsou načipovaní, mají tendenci se přibližovat k dalším načipovaným (princip magnetu). Jelikož Rusko má svoje vakcíny, tak ty mají opačný náboj, proto Ukrajince odpuzují. Takto jedině se dá vysvětlit vlna utečenců.“ Podobně jako spousta ostatních jsem se domníval, že je to míněno vážně. Později se ke mně dostalo udivené vyjádření autora, podle něhož lidé nepochopili sarkasmus, který měl být zcela zjevný. A taky že byl. Lidé, kteří zbaští podobný fór, to často vysvětlují tím, že doba je natolik šílená, že je v ní těžké rozeznat, co je myšleno vážně a co ironicky. Ta doba je šílená, protože v ní žijí šílení lidé. Jako třeba já. Nejsou schopni rozeznat vtip od reality a pak se ještě tváří, že je to chyba někoho úplně jiného.