Česká republika se bude muset připravit na to, že stejně jako v jiných západních zemích bude trvale závislá na pracovní síle ze zahraničí. Důvodů je několik: demografie, klesající zájem učňů o řemesla i to, že Češi bohatnou a o některé profese už nebudou mít jednoduše zájem. 

To řekl před pár dny mluvčí Hospodářské komory Miroslav Diro a pro toho, kdo se kolem sebe jen trochu dívá, to není žádný objev. Stačí se projet pražským metrem ráno před šestou, kdy jím cestuje zbylý proletariát: Čech je mezi nimi už spíš výjimkou, když se mu protáhl flám. Nebo zajet do nějakého menšího města, u kterého se postavila tzv. průmyslová zóna, a pak si všímat, kolik je tam chlapíků, kteří podvečerem táhnou svůj chudý proviant (flaška vodky je základ) na nějakou ubohou ubytovnu. Na stavbách jsou už dávno cizinci samozřejmostí, někdy si říkám, jestli se to na těch domech pak neprojevuje: omítka vydrží tak půl roku. Ale když potřebujete něco odstěhovat, vynést, vymést, něco těžko odklidit, přijdou hoši z nějakého bratrského slovanského kmene a jsou dobří. O vietnamských kvelbech zbytečné mluvit, bez těch bychom už nepřežili a mnozí díky jejich službám v noci neusnuli, díky tedy za ně.

To všechno je realita, a tak je to nutné asi již brát. Už teď je v Čechách 350 tisíc volných míst, v naprosté většině takových, do kterých by Čech už nevlez. Nezaměstnanost, to největší strašidlo kapitalismu, přestala existovat, respektive ztratila svou likvidační hrozbu: fyzická práce je pro těch pár zbylých nezaměstnaných (2,7 procenta) horší než i bídná podpora. 

Zvětšující se díru na trhu ošklivé práce vyřeší a zalátá příliv z chudých koutů světa, kde je nekonečně dost obyvatelstva zvyklých na to, že se nepříjemně pracuje. My navíc máme štěstí, že nemáme špatné koloniální svědomí, takže k nám jdou nezatížená a docela přátelsky naladěná etnika, která počítají s tím, že budou opravdu pracovat, a ne napravovat západní pocity viny.

Takže i Česká republika se pomalu (ale vlastně rychle) mění v tom, co je na Západě už dlouho realitou: že existuje společnost dvou základních vrstev, domácích a gastarbeitrů, kteří však už dávno nejsou jen gast, protože zůstali nastálo. Mnozí vám řeknou, že je to správné, ba mnozí by se divili, že s tím může mít někdo problém. A i když možná to není úplně ideální, pak je to určitě jediné možné: takže je to správné. Bude to pokračovat dál a prohlubovat se, protože Češi víc rodit nebudou, ostatně běda když jim to někdo doporučí, a ti, kdo už se tedy náhodou narodí, tak ti přece neporostou, aby dělali něco, co je nebude bavit. Většina vystuduje a o ostatní se postará společnost. Ta bude neustále bohatnout, přičemž pod kotlem budou zatápět lidmi, které si sem přivezeme. Společnost to navíc kulturně obohatí, to přece vidíme už teď, jak je obohacena…

Asi není jiné cesty a nic jiného se asi nevymyslí. Tedy zatím, dokud se nestane něco, co si raději člověk ani nechce představovat, takže neví, co to může být. Ale třeba se to bude měnit pomalu a někdo bude mít pocit, že se vlastně nic nemění, protože ono už se to děje dlouho a pořád to nějak jde. Nic nového pod sluncem.

Už v úplně jiném roce 1983 o tom psal Ludvík Vaculík ve fejetonu Černoši v Brumově. V prostředí disentu to byl asi nejkritizovanější Vaculíkův fejeton a já si pamatuju, jak jsem ho nesouhlasně někdy začátkem 90. let četl a říkal si, jaké to má ten můj obdivovaný Vaculík reakcionářské názory. Nebo snad přímo rasistické. Copak nechápe, kudy se ubírá svět? Už mnohokrát jsem se mu za to různými způsoby omluvil. Tak snad se nebude zlobit, když ho tu připomenu. 

Předně si myslím, a to je definitivní, že žízeň nesmí být větší, než kolik je vody. Taháním vody pro nadbytečné lidi až ze Vsetína stáváme se na Vsetínu nebezpečně závislými: může nám diktovat, může nás dokonce zaplést do svých válek s Trenčínem přes naše hlavy! Krom toho je vypozorováno, že žízeň na cizí vodu se může zvrhnout v žízeň na cizí území. Dále je přirozené, že obec jakéhokoli řádu má právo jenom na to, co si sama udělá, krom věcí, jež udělat zatím nedokáže, ale umí si na ně vydělat. Proto můžeme stavět cukrovary v Asii a doufat, že to znamená její rozvoj, ale nemůžeme si na tahání vlastní řepy z bláta volat Asijce, protože to je veliký náš úpadek!

A je to starý otrokářský skutek, tvářící se jako internacionální spolupráce, je to kažení vlastních dětí, zbabělé posluhování obyvatelstvu, průkaz špatné předchozí politiky, důkaz mravního rozkladu a projev žádného zamyšlení nad budoucností světa. Když jsem v pražských kanálových výkopech prvně uviděl neznámé tmavé lidičky velikosti známého českého krumpáče, styděl jsem se nad jejich hlavami jít. To už nemáme žádný další cikány nebo Slováky? Po několika krocích mě však přibila k zemi otázka: Kde jsou Češi, kteří se k ničemu jinému nehodí? Nemohla se tak najednou změnit skladba genetických vloh v populaci! Krom toho všecko svědčí o jejich existenci a působení. – No ovšem: pronikli na místa, odkud si můžou za sebe zjednat Vietnamce.

Ať si nikdo nemyslí, že nevím, co ví on: prolínáním národů vznikla Evropa, smíšením ras Amerika… Stalo se však dobře? Je to pro štěstí, že nad rozličnými kulturami (ways of life) prosadila se ta jedna? Dneska se zřizují útočiště pro zbytky mizejícího života rostlinného i živočišného s nadějí, že budou zachráněny pro další rozbíhavý vývoj. Proč lidská skupina nesmí žít jinak? „Smíšením národů a ras ke šťastnému jednotnému lidstvu!“ zvolá demagog. I kdyby nás globální smíšení lidí mělo jednou uchránit před válkou mezi bílými, žlutými, černými, nezahyneme daleko dříve ve válce za moc a pohodlí tlustých, líných a blbých?

Turci spokojení v Německu – jak prospívají tureckému hospodářství? Alžířané ve Francii – kdy uvedou Alžír do poměrů, v jakých se jim líbí? Černoši v Anglii – nezkazí její řád dřív, než se surové africké režimy zlepší? Nenechme si namluvit od nevinných sciencefixlerů, že unifikované lidstvo, v němž musely napřed být vyhubeny odlišnosti, bude mít větší pochopení pro život jiných světů. Netvrdím, že pro svůj správný názor užívám vždy i správných argumentů. Měl bych ty věci poznat víc z osobní zkušenosti. Zneklidněn doléhajícím řevem světa píšu o čemsi, nač dobře nevidím pro temné mračno, jež nade mnou instalovali kopáči kanálů, míchající národy s rasami.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde