„Zařízení plynovodu Nord Stream 1 má závady, které vyžadují bezodkladnou opravu,“ říká mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov a zároveň dodává, že není v silách Ruska tuto opravu zajistit. Člověk si přitom vzpomene na starý normalizační vtip, ve kterém po vítězném zápasu československých hokejistů proti sovětské sborné posílá Moskva gratulační telegram: GRATULUJEME K VITEZSTVI TRI JEDNA STOP ROPA STOP PLYN STOP. Zdá se, že obava ze zavřených kohoutů tu byla už v době, kdy v Berlíně stála jedna nechvalně známá zeď a slovo „internet“ nikdo neznal.

Beznadějně rozbitého je toho daleko více než jen údajně nefunkční plynovod. Zejména důvěra, která je v obchodních vztazích tím nejdůležitějším artiklem. Vydírat své zákazníky můžete jen tehdy, pokud opravdu nemají žádnou možnost obrátit se někam jinam; proto byly (a jsou) velké monopoly tak nenáviděné. Ale jinak je obchod vždycky dvoustrannou a dobrovolnou záležitostí, sportem, který se hraje na nekonečné množství kol. A v každém tom kole si zákazník klade otázku, jestli může svému dodavateli – na základě zkušeností z kol předešlých – ještě věřit.

Realita mezinárodních obchodních vztahů tomu dlouho odpovídala. Až do začátku války na Ukrajině běžel obchod mezi Ruskem a Evropou celkem hladce, i když po politické stránce to jiskřilo. Ale teď to vypadá, jako by se v Moskvě rozhodli spálit opravdu všechny mosty. Přivřít kohouty nepochybně můžou a nepochybně tím způsobí v EU velice nepříjemnou situaci, ale za tu cenu, že se na to bude vzpomínat ještě v roce 2050, ne-li déle a že to bude mít vliv na jakékoliv budoucí transakce – nebo naopak na to, že nenastanou.

Vzpomínky na různá narušení nepsaných i psaných norem mají vůbec neuvěřitelnou životnost, daleko přesahující délku života běžného člověka. U nás se stále ještě vzpomíná na mnichovskou dohodu z roku 1938, Maďaři podobně negativně vzpomínají na Trianon (mírová smlouva z roku 1920, která okrájela Uhersko o 68 % jeho teritoria) a v Irsku není nikterak zapomenut bramborový hladomor z poloviny devatenáctého století. Na údajně nefunkční plynovody se bude vzpomínat také.

A v potaz je budou brát nejen v Evropě roku 2050, ale i v Číně roku 2025 a jinde. Koneckonců, když Ivan po nějakých velkých neshodách otočil kohoutem Heinrichovi, může to jednoho dne udělat i Liuovi, Nguyenovi nebo Guptovi. A z toho plyne, že jednorázové či krátkodobé kšefty za zvýhodněnou cenu jsou o. k., ale nějaké dlouhodobé partnerství, kvůli kterému by bylo potřeba nastavět drahé produktovody přes tisíce kilometrů vnitroasijské pustiny a přizpůsobit novému zdroji surovin celý domácí průmysl, to už je neúměrné riziko. To byste se, teoreticky, mohli jednoho dne ocitnout v situaci Heinricha, který až příliš věřil své Angele, že všechno bude v pořádku a solidní lidi se vždycky nějak domluví.