V závěrečných fázích podnikových vánočních večírků a podobných sešlostí se často diskutuje otázka, zda je možné pevné přátelství mezi mužem a ženou, aniž by směřovalo k sexu. Názory na to se různí a bývají dost silné. Společná deska známé australské písničkářky Courtney Barnettové a Američana Kurta Vilea Lotta Sea Lice naznačuje, že by to možné být mohlo. Ti dva umělci na albu totiž znějí jako docela velcí kámoši, ale právě jenom kámoši. Docela osvěžující.

Výrazné pěvecké páry bývají založeny na nějakém protikladu, tenzi, která je mimo jiné i erotická. Světácký kovboj Lee Hazlewood a rafinovaně nevinná Nancy Sinatrová. Ovíněný proutník Serge Gainsbourg a jeho delikátní a sexy múzy Brigitte Bardotová, Jane Birkinová a další, zdivočelý poeta Nick Cave a jako panenka úhledná popstar Kylie Minogue, znavený americký obr Mark Lanegan a britská víla Isobel Campbellová…  Barnettová a Vile jsou v něčem podobné typy – autorským i pěveckým výrazem. Třicetiletá Barnettová zažila v posledních letech rychlou kariéru.

Už její první EP A Sea of Split Peas vzbudilo velkou pozornost a nadšení hudebního tisku, který ji vítal jako osobitý a suverénní hlas. Její debutové album Sometimes I sit and Think, and Sometimes I Just Sit bylo nominované na cenu Grammy. Barnettová není typ cituplné básnířky ani rockové dračice, holka s elektrickou kytarou, která působí zároveň sebejistě i zakřiknutě, bystrá a často taky sarkastická pozorovatelka pouličního cvrkotu i vlastního života, emoce jsou v jejích písních spíš někde mezi řádky jejího pobaveného až nezúčastněného vyprávění. I hudba tomu odpovídá, jednoduchý rock ve středním až svižném tempu, drhnoucí kytara.

O sedm let starší Kurt Vile má za sebou o dost delší kariéru, v nultých letech byl členem The War on Drugs, dal se na sólovou dráhu s doprovodnou The Violators. Natočil čtyři výborná alba, v něčem lehce excentrická, možná vzdáleně připomínající desky z Beckových počátků. Té hudbě odpovídá i Vileova persona – trochu dezorientovaně působící čahoun s dlouhými vlasy, v žádném případě nějaké rokenrolové božstvo. Barnettová a Vile působí jako spřízněná dvojice, ne že by jejich hudba byla nějak výrazně podobná, jeden k druhému se ale hodí, jejich pěvecké výrazy jsou si blízké – oba v něčem obrácené do sebe, spíš pobavené než dramatické, někdy posmutněle znavené. Lotta Sea Lice je společné dílo, každý na album přispěl pár písněmi, jež třeba původně nebyly koncipovány jako duety, v těch Vileových má pěvecky hlavní slovo Barnettová a naopak.

Album působí jako důvěrný rozhovor, ne mezi partnery, než vedle sebe usnou, ale mezi přáteli, kteří jeden druhému povídají, co je v životě potkalo, a nepotřebují pro to ani moc slov, znají se dobře. Hlasy Vilea a Barnettové se proplétají a splývají, podobně jako doprovázející kytary – nahrávání se účastnili třeba Mick Harvey z The Bad Seeds, Jim White a Mick Turner z The Dirty Three a Stella Mozgawa z Warpaint. Je to uvolněná hudba, beze spěchu, zúčastněným zjevně přináší potěšení. Většinou tomu odpovídá i nálada písní – vláčně povídavých ve středním tempu jako úvodní Over Everything nebo výborná Barnettové Outta the Woodwork. Někdy se ty zpívané konverzace dotýkají vážnějších věcí, většinou ale působí spíš „easy“, navozují dojem nějaké intimity nikoli něžné nebo rovnou erotické, ale spíš bezpečné bubliny dvou lidí, kteří mohou jeden před druhým říkat cokoliv, někdy do sebe trochu šijí.

Z téhle emoce lehce vybočují převzaté skladby, píseň Fear is Lika a Forest od australské písničkářky Jen Cloherové, nahraná naživo působí jako klasický americký folkrock ve stylu Neila Younga. Desku uzavírá předělávka smutného duetu Untogether, který původně nazpívala americká kapela Belly s hostujícím Thomem Yorkem. Na Lotta Sea Lice je – podobně jako na některých dalších výrazných albech tohoto roku – dost slyšet, že desku vytvořili lidé, kteří vyrůstali na hudbě devadesátých let. Pamětník těch časů tím může být potěšen a získat dojem, že mu ta moderní hudba vlastně není tak vzdálená.

Courtney Barnett (ft. Kurt Vile): Lotta Sea Lice
Matador