Lidé nechtějí měnit status quo. Posouvají ho jen krize

Nejdřív se musí něco stát. Covid nebo Fukušima

Lidé nechtějí měnit status quo. Posouvají ho jen krize
Nejdřív se musí něco stát. Covid nebo Fukušima

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Míříme do třetího kalendářního roku silně poznamenaného pandemií čínského koronaviru. Jak moc tato krize, která přinesla bezprecedentní omezení svobody a společenského života, proměnila ekonomiku? Jak urychlila technologickou revoluci a digitalizaci? Jak změnila to, jak nakupujeme, jednáme s lékaři nebo státními úřady? V Salonu Týdeníku Echo debatují Jan Růžička, šéf vnějších vztahů Home Credit ze skupiny PPF, který má na starosti trhy v Evropě, Americe a Asii a dlouhodobě žije v Hongkongu. Předtím deset let pracoval pro vládu. Mimo jiné jako poradce ministra zdravotnictví. Dále Dušan Zábrodský, partner investiční skupiny Rockaway Capital, která provozuje internetový obchod Mall, a člen představenstva Škoda Auto Martin Jahn, někdejší vicepremiér pro ekonomiku, který řadu let pracoval pro německý Volkswagen v Číně.

Poslední už téměř dva roky jsou jistě tím, co se dá nazvat disrupcí. Obrovským zásahem do každodenního života lidí, který přišel do rozjeté technologické revoluce. Jak moc to, co prožíváme v covidu, ovlivní naši každodennost? To, jak studujeme, nakupujeme, bavíme se, komunikujeme?

Jahn: Digitalizace v posledních dvou letech na celém světě úžasně pokročila. Pandemie působila jako katalyzátor ve všech oblastech. Od prodeje potravin a spotřebního zboží, vzdělávání, zdravotnictví. Zásadně proměnila styl práce ve firmách.

Zábrodský: Můžeme se bavit, co z toho je pozitivní a co negativní. Fakt je, že digitální schopnosti lidí se za tu dobu výrazně zvýšily. Lidé byli donuceni o digitálním světě mnohem víc přemýšlet. Snažili se dostat ke službám a zboží, které si do té doby byli zvyklí pořizovat a využívat je jen v off-line světě. Když byl najednou z velké části vypnutý, začali je přirozeně hledat v on-line světě. Neměli alternativu. Byl to obrovský vzestup digitalizace. Nejen v oborech, které jsou přirozeně digitální, ale i v těch tradičních, které do příchodu covidu a vypínání ekonomiky nebyly připravené na digitalizaci. Ten stav je k tomu ale donutil.

Jaké obory to byly?

Zábrodský: Vidíme to na příkladu školství, které do covidu vůbec nebylo digitalizované. Nikdy se ani nepředpokládalo, že by ve větším měřítku mohlo nastat něco jako on-line výuka v hlavním proudu. Před covidem samozřejmě byly on-line univerzity nebo výuka jazyků, ale zdaleka to nedělala každá škola. Teď je k tomu covid donutil.

Růžička: Lidé jsou ze své přirozenosti velmi konzervativní. Nechtějí měnit to, v čem žijí. Proto v dobách velkých disrupcí bývá velmi časté, že ti, kdo jsou na tom na začátku velkých změn hůř, často rychleji a lépe poskočí dál. Protože jim nic jiného nezbývá. Proto mají špičkovou telemedicínu v Nigérii nebo v Indonésii. Analogicky on-line vzdělávání je v jihovýchodní Asii standard už pět let. Mezi těmi stovkami ostrovů by to ani nijak nešlo. Digitalizace ekonomiky proto v Asii není nová věc. Jen se během covidu ještě víc rozšířila a prostoupila hlouběji do společnosti. Paradoxně tak covid pomohl nastartovat digitalizaci v Evropě, kde jsme k ní byli v některých oborech donedávna slepí. Stačí si vzít za příklad některé skvělé projekty ve zdravotnictví, jako například U lékaře chirurga Tomáše Šebka nebo Pilulku.cz. Obě firmy musely před rokem 2020 hodně bojovat za to, aby své okolí přesvědčily, že on-line je normální věc. Teď se to otočilo, neboť díky covidu se digitalizace medicíny konečně stala součástí mainstreamové debaty. Podobně se začíná mluvit o digitalizaci vzdělávání. Neskutečně se rozjel on-line byznys s potravinami a nejrůznější úschovny také fungují velmi dobře.

Covid ukazuje, jak je české zdravotnictví mimořádně byrokratické a těžkopádné. Máme skvělé doktory, ale organizace toho systému funguje hodně špatně. Proto tady měl také covid tak velké dopady. Vy už pozorujete změnu přístupu?

Růžička: V létě 2021 jsem přiletěl z Asie po roce do Prahy a s odstupem času a vzdálenosti vidím pozitivní proměnu v myšlení. Lidé se o změně zdravotnictví reálně baví. A také mnozí inovátoři a podnikatelé začali chápat, že klíčový je zákazník, ne stát. Mám několik známých, kteří mi přímo řekli: „Když stát není schopen nastavit pravidla v regulovaném zdravotnictví, tak si svoji službu postavím mimo něj. Totéž se před pár lety odehrálo v Americe a já cítím, že zákazníci chtějí konečně dobrou službu i tady. A když jim ji nenabídne stát, udělám to já.“ Když to okomentuji z pohledu zákazníků, tak pro ně zdraví opravdu začalo představovat nové bohatství a chtějí dostávat kvalitní službu s dobrou zákaznickou zkušeností. A chtějí ji dostávat v čase, jaký si vyberou, a způsobem, jaký si vyberou. A jestli jim někdo nabídne balíček prevence včetně toho, že budou mít lékaře k dispozici na telefonu a on-line, tak si mnoho lidí tenhle servis koupí. Stále nevyřešený a nezvládnutý covid ale znemožňuje, abychom se nějak posouvali dopředu.

Proč by tak nemohli fungovat všichni doktoři, když je to dnes úplně samozřejmé u všech velkých laboratoří, kde se testuje covid?

Zábrodský: Nezapomněl bych ani na služby veřejné sféry. Tady se roky mluvilo o Portálu občana, kde budou fungovat všechny digitální služby. Moc to nešlo. Najednou tady s covidem funguje portál, kde si kdykoli stáhnu všechny své digitální certifikáty o prodělání covidu, očkování, testech. Pan Dzurilla z Národní agentury pro informační a komunikační technologie (NAKIT) to byl najednou schopný vyšvihnout za pár týdnů. A plně to propojit s evropským systémem certifikátů. Udělal spoustu věcí. Najednou to máte propojené s elektronickou občankou, zdravotní pojišťovnou. Ukládají se tam testy ze všech soukromých laboratoří. Najednou to všechno šlo integrovat. Marně se tohle všechno tady snažili dělat přes datovou schránku.

Růžička: Od roku 2008.

Zábrodský: Z podnikatelského pohledu to bylo celou dobu selhání. Kvůli covidu byl najednou stát schopný akcelerovat spoustu technologických inovací.

Elektronické služby státu bývaly hrozně uživatelsky složité a těžkopádné. Žádná jasná jednoduchost, kterou vítězí Apple. Teď třeba ty certifikáty fungují velmi komfortně. Byl to jen covid, co stát probralo k tak rychlé digitální reakci?

Zábordský: Než přišel covid, hledaly se pořád důvody, proč něco nejde. Proč to není dost dobré. Dobře zabezpečené. Najednou přišel covid a bylo jasné, že se to musí v nějakém reálném čase udělat. Hledat cestu, jak to půjde. Ne cestu, proč to nejde. Se státem najednou chtěli všichni digitální hráči spolupracovat. To za normální situace před covidem nebylo. Nebyla to neschopnost Vladimíra Dzurilly a NAKIT. Nemyslím, že by se ty věci dělaly špatně. Nebyl na ně ale tlak. Nebyla tam žádná podnikatelská potřeba. Najednou tady byla spousta hráčů, kteří museli mít motivaci s ním na vývoji těch věcí spolupracovat.

"Absurdita je, že se musí stát něco strašně extrémního, aby bylo možné něco, co je vlastně strašně jednoduché," říká Jan Růžička. - Foto: Profimedia

Máte na mysli úřady?

Zábrodský: To bylo strašně těžké. Mnozí z těch hráčů na straně státu neměli vůbec žádnou motivaci. Najednou dostali jasné zadání a termín. Do tří měsíců to musí být.

Růžička: Dušan Zábrodský řekl klíčové slovo: spolupráce. Na malém trhu, jako je Česká republika, to bez ní nejde. Když se budu cokoli digitálního snažit rozjet na velkém trhu, tak mi to může čistě ekonomicky vyjít, i když nebudu mít na tom trhu zásadní podíl. Když mám v Indonésii 300 milionů obyvatel, tak to tam bude ekonomicky vycházet, i když budu trojka na trhu. Když tam bude chtít Mall postavit e-shop, tak tam ty klienty bude mít. Totéž vy v médiích. Ten trh je obří. To je krása a jednoduchost velkého trhu. Na malém trhu, jako je Česká republika, vám to ale nikdy nevyjde, nebudete-li mít stoprocentní produkt a silnou pozici na trhu. Platí to ve financích, v e-commerce i v médiích. Buď musíte být první, nebo spolupracovat. Každý projekt je totiž nejen velmi finančně náročný. Musíte mít nejen dobrou inovaci. Zároveň musí klapnout spousta věcí, abyste udělali díru do světa. A pokud nenajdete lidi ochotné spolupracovat a stát ochotný rychle reagovat na volání byznysu a zákazníků, tak potřebujete vnější tlak, aby se věci hnuly dopředu. A tím tlakem byl právě covid.

Jahn: Čína má proti ostatním zemím pro rozvoj digitalizace obrovské výhody. Ohromný trh. Jedna řeč. Jedna měna. Centralistické řízení. Brzdí ji ale to, že je tam stále velká byrokracie a na mnoho věcí potřebujete papír s červeným razítkem.

Zábrodský: Na straně digitalizace státu v Česku je pro mě největší průlom, že poprvé propojili mobilní číslo s identitou člověka v tom systému covidových certifikátů. To se tady dosud nikomu s výjimkou bank nepodařilo. Průlom je v tom, že ve chvíli, kdy spárujete mobilní číslo s identitou, získáte přístup ke konkrétnímu zákazníkovi. Můžete mu stokrát posílat dopisy. Komunikovat s ním přes datovou schránku. To se vám všichni vysmějí. Ve chvíli, kdy ale dostanete SMS nebo zprávu do aplikace, tak komunikace se zákazníkem funguje. To je ten zásadní průlom na straně digitalizace státu.

Jahn: Digitalizace v České republice se ve státní správě v posledních dvou letech výrazně posunula. Podobně jako v bankovnictví a maloobchodním prodeji. Myslím, že jsme o hodně dál než některé vyspělé evropské země jako Německo. Mám s tím bohaté osobní zkušenosti. Veřejný sektor v Česku má ohromné šance dotáhnout komunikaci s lidmi a firmami na evropskou špičku. Bankovní identita a datové schránky fungují velmi dobře a jsou solidním základem pro další rozvoj.

Růžička: Pozitivní je, že díky tomu se zrodila nová normalita, která už nepůjde vzít zpět. Jakmile se stát nebo firma naučí přejít do nějakého vyššího vývojového stadia a dopadne to dobře, tak si na to zvyknou jak zákazníci, tak poskytovatelé služeb.

Do bankovních poboček se lidé také už nikdy nevrátili.

Růžička: Přesně, část zákazníků se díky covidu do kamenné banky už nevrátila, protože si oblíbili svoji bankovní aplikaci. Jsou s ní spokojení. Je to opravdu hodně o odvaze státu a firem, jestli jsou schopny změnu udělat. Za normálních okolností, když není krize a tlak, je to velmi těžké. Marketingové peníze, které musíte vydat na novou digitální službu nebo aplikace, aby se dostaly k lidem, jsou obrovské. Když je ale najednou nutnost, uděláte to, protože vám nic jiného nezbývá. Krize je vždycky šance prosadit věci, které jindy nešly. Speciálně je to důležité v regionu střední Evropy, kde se změny prosazují těžko.

Čím to je?

Růžička: V Čechách si pořád dostatečně dobře neuvědomujeme, jak rychle se svět mění. Vidím to v Asii i v Americe. I takové klidné zákoutí světa, jako je Česká republika, se dnes dostává pod silné globální vlivy. Akorát to ještě nevidíme ostře. Nebo možná nechceme vidět. Přitom změny jsou už tady. Svět médií prochází razantní transformací díky velkým americkým technologickým firmám jako Google a sociálním médiím. Zdravotnictví prochází razantními změnami díky digitalizaci. Automobilový průmysl díky elektroautům. Energetika se změní díky obnovitelným zdrojům. Neunikneme jim.

Jahn: V Číně je digitalizace prodeje spojená s ohromným zjednodušením celého procesu. Aplikace jsou velmi jednoduché. Samy se automaticky aktualizují a propojují s jinými. Tím pádem nabízejí lidem komfortní prostředí, které už jako zákazníci znají.

Zábrodský: Tady je si ale potřeba uvědomit, proč jsou v Česku změny tak složité. Hůř než tam, kde standardní medicína v našem rozsahu nikdy neexistovala. Když už tam něco stavím, tak to dělám na tom nejmodernějším, nejefektivnějším dostupném systému. Proč tady v České republice máme tolik e-shopů? Proč se často říká, že co Čech, to e-shopista? No, protože jsme tady po roce 1989 neměli pořádnou infrastrukturu obchodů.

Nakupujeme na internetu víc než jiné země v Evropě?

Zábrodský: Výrazně víc než Němci. Ve střední Evropě lidé na internetu nakupují víc, než je průměr celé Evropy. Nepočítám do toho Velkou Británii, která je v nákupech na internetu dál než střední Evropa. Ale už se s ní můžeme srovnávat. Tradiční západní Evropa není v internetovém nakupování tak rozvinutá. Kdyby neměli Amazon, tak jsou úplně někde jinde.

Je Amazon tak významný hráč na německém nebo francouzském internetovém trhu?

Zábrodský: Je to tam rozhodující hráč. Amazon si to tam odmakal. Odvedl obrovskou práci ve zvyšování digitálního povědomí v Německu nebo ve Francii. Kdyby neměli Amazon, tak jsou ještě dnes úplně v digitálním pravěku. Naštěstí ho mají. Když to ale srovnám se střední Evropou, která vycházela z toho, že maloobchod fakticky neexistoval. Když měl někdo dobré zboží, které chtěl dostat k zákazníkům, tak pro něj bylo nejjednodušší a nejlevnější otevřít si malý e-shop a začít prodávat on-line. Bylo to mnohem jednodušší než dávat dohromady síť kamenných prodejen. To je i vysvětlení, kde je dnes Asie. Proč dnes nemá počítače? Protože v době, kdy se začali digitalizovat, přešli rovnou na mobil. Nebyl důvod, aby si pořizovali počítače.

Proto Amerika zaostávala za Evropou v mobilních telefonech. Měla pagery. Nebo v platebních a kreditních kartách. Místo hotových peněz používala dlouho šeky.

Zábrodský: Přesně to jsou ty velké trendy. Honza Růžička to krásně řekl. Lidé jsou tradiční a nechtějí změnu. Nechtějí jít mimo svoji komfortní zónu. Ani firmy nechtějí jít mimo svoji známou zónu.

Když mi něco funguje, proč bych to měnila?

Zábrodský: To je status quo. Vysvětlení, proč je Asie dnech v digitalizaci tak daleko. Proč má Afrika dobře rozvinutou telemedicínu. Proč je střední a východní Evropa v internetových obchodech před tou západní. Ale teď přišel covid, který s tím zaběhlým principem zatřásl. A najednou všichni museli reagovat stejně.

Růžička: Asijští internetoví hráči mají obrovskou výhodu, že byznys staví na zelené louce, což je vždy jednodušší než rekonstruovat ten stávající. Nemají starý software, struktury a žádné IT dědictví z minulosti, na které musí navazovat a které by je brzdilo. Když tuto přednost pominu, tak má Asie proti střední Evropě ještě jednu výhodu. Velikost trhů. Miliardy zákazníků vás tlačí dopředu, a když získáte byť jen pár procent z nich, bude to víc než velký kus Evropy. Tohle jsou dvě hlavní výhody Asie. Jinak ale inovace, které vidím ve střední Evropě, za těmi asijskými nezaostávají. Nápady tady určitě jsou. Myslím si tak, že kdyby celá střední Evropa fungovala jako jedna platforma, tak tady máme deset úspěšných jednorožců s tržní hodnotou přes miliardu dolarů. Znám velmi důvěrně asijské platformy pro digitální medicínu a mohu říct, že Martin Kasa nebo Tomáš Šebek na to jdou dobře. Stejně tak kluci z Rockaway. Mají to dobře postavené. Akorát tady holt není ten trh s půlmiliardou lidí.

Zrovna u zdravotnictví tam jsou nejen jazykové, ale i kulturní překážky. Ty zdravotní systémy už jen ve střední Evropě jsou výrazně odlišné jeden od druhého.

Zábrodský: Má to bohužel i jiné problémy. Tím je státní regulace. Evropa je velmi složitý trh. A není to jen věc různých jazyků a kultur. Evropa se na úrovni Evropské unie není schopná dohodnout na jednotném principu, jako je e-recept. Proč byste si nemohla vyzvednout v lékárně ve Francii ten konkrétní lék, který vám předepsal doktor v Praze? Vždyť většina léků je globálních.

Růžička: Základ je v tom, že nepružná regulace bohužel znemožňuje i vyzkoušení beta verzí některých služeb. Dám příklad, jak to funguje tady v Hongkongu. Když úřadům doložíte, že on-line zvládáte, že máte zabezpečené systémy, že máte potřebnou kapitálovou přiměřenost a víte, jak na to, tak i v tak regulovaném byznysu, jako jsou finance, můžete zkoušet nové věci. V rámci takzvaného regulatorního rámce můžete jet po nějaký čas takříkajíc nadivoko. Úřady se vám dívají pod ruce, jak vám to jde, a po nějakém čase vám buď dají povolení, nebo vám to zavřou. Od úřadů ale šanci dostanete a pak je to na vás, přesvědčit je, že jste dobří a že máte dobrý a bezpečný produkt.

Proč to nejde v Evropě?

Zábrodský: Mentální nastavení, povaha. Tady se vždycky něco musí stát, aby se věci posunuly. Krásný příklad je odklon Německa od jádra a celá ta transformace na zelenou energetiku. Kdyby tady nebyla havárie japonské přímořské jaderné elektrárny Fukušima v roce 2011, tak by se to pravděpodobně nikdy nestalo. Vždycky se musí něco stát. Ať je to covid, nebo Fukušima. To je impulz, který startuje velkou změnu. Věci se jistě postupně mění i bez velkých impulzů. Ale bez momentů, jako je Fukušima, by ani zelené Německo nešlo tak radikální transformací energetiky, jakou právě zažíváme. Vždycky je spousta zájmových skupin, které mají co ztratit a změně se brání. Když je něco vnímané jako moment krize, najednou ta změna přichází jako nutnost. Covid je stejný příběh. Takové situace budou pořád přicházet.

Růžička: Jakou roli by měl stát v digitální revoluci sehrát? Měl by především stanovit, jaký má být standard té které veřejné digitální služby. Měl by třeba říct: Elektronický recept v Evropské unii by měl mít tyto a tyto náležitosti. Ty jsou minimem, které musí splnit každý, kdo zde chce fungovat. Jestli k tomu někdo chce mít další služby, je to jeho volba. Musí ale zajistit vzájemnou kompatibilitu a průchodnost.

Zábrodský: V evropském digitálním systému to bohužel nefunguje. Musíte započítat všechny politické zájmy, lobbisty, tradiční byznys, který to ohrožuje. Ten tlak je ohromný. Bez krize a nutnosti by to nikdy neprošlo.

Růžička: Jen říkám, co je podmínka, aby to vůbec fungovat mohlo. Ta absurdita je, že tady musí vybuchnout elektrárna. Musí tady být celosvětová pandemie, která v podstatě zničí globalizaci, aby byly možné dvě strašně jednoduché věci. Nastavení jasných pravidel. Toho, že politici řeknou: Tohle je digitální standard a tohle je regulační rámec, v nichž si to fungování vyzkoušíme. A všichni vidíme, že i tohle nejde bez velkých porodních bolestí. Kdyby tohle nastavení standardů a pravidel Česká republika udělala, tak se posuneme v modernizaci státu o tisíc světelných let. Absurdita je, že se musí stát něco strašně extrémního, aby bylo možné něco, co je vlastně strašně jednoduché.

Zábrodský: Není to tak, že by ti lídři nevěděli, co je správné. Oni to moc dobře vědí, ale nemají politickou podporu, aby to protlačili.

Lidé už se podle vás k off-line nakupování nebo službám, které užívali před covidem, nevrátí?

Jahn: Krize působí jako katalyzátor. Digitalizace se rozšíří, ale lidé stejně budou chtít osobní kontakt. Digitalizace odstraní fyzické úkony, které nás nebaví, a uvolní nám čas věnovat se příjemnějším věcem. Přes ohromný nástup internetového nakupování ale k mému údivu kamenné obchody nemizí. Stejně tak se zastavil trend omezování poboček bank. Ani v autoprůmyslu nečekám konec prodejů a servisu u dealerů, přestože se prodej masivně digitalizuje.

Růžička: Budu teď mluvit z perspektivy Asie. Bylo období, kdy jsme ve firmě debatovali, že normální nakupování v obchodech, tak jak ho známe, možná skončí. Teď ale vidím revival kamenných obchodů. Ten modus operandi je ale jiný než před covidem. Dnes jde zákazník od on-line do off-line a potom klidně zpět do on-line. A víte proč? Protože každá část nakupovacího procesu přináší jiný zážitek. Zkusme se na to podívat na příkladu zákazníků z generace Z, dvacátníků. Ti žijí on-line, kamarádi jim říkají: Hele, máš na té fotce nebo videu super oblečení. Super, že jsi si koupil bitcoin nebo že podporuješ zrovna tuto charitu. Všechno tohle se odehrává on-line. Pak ale zákazníci chtějí mít i reálný zážitek. Chtějí si jít věci, co je baví, koupit do krásného stylového obchodu. Vyfotit se v něm na Instagram. Obchod se tak do jisté míry stává hernou.

Jak to reálně funguje?

Růžička: Vezměme třeba kecky na basketbal. Basket hraju každý víkend a líbí se mi kamarádovy boty. Otevřu mobil, vyfotím je. Automaticky tam mám rozeznávání obrazu, které mi řekne, jaké boty to jsou, jaká značka. Pak půjdu na nějaký agregátor, jako je v Česku Heureka, a vyberu si, kde je mají a za jakou cenu. Pak ale chci jít do dobrého obchodu, ideálně do takového, kde si mohu rezervovat termín. „Přijdu v úterý ve tři, prosím, udělejte si na mě čas a věnujte se mi.“ Chci mít skvělý zážitek. Kromě toho, že si tam ty kecky koupím, dostanu spoustu reklamních drobností od své oblíbené značky. A pak jim řeknu: „Díky moc, kecky mi pošlete domů.“ A tím dostanu další zážitek: přijdou mi krásně, stylově zabalené a možná budou v balíku další věci zadarmo. Tohle je budoucnost. On-line totiž není úplně schopný uspokojit zážitek z nakupování. Takže bude fungovat on-line i off-line. A někdy bude i obojí najednou. A takhle propojená realita bude brzy i ve vzdělávání nebo ve zdravotnictví nebo v práci. Jeden den doma na Zoomu, druhý v kanceláři. Jeden den v ordinaci, druhý mávám lékaři přes video. Tohle se stane už brzy.