Je to jako scénář thrilleru. Nevinný a nic netušící mladík je zatčen. Je mu sděleno obvinění z vraždy a znásilnění dívky, kterou neznal, v obci, kde nebyl. Je přesvědčen, že se to brzy vysvětlí. Má přece tolik svědků, že byl té noci úplně jinde. Místo toho je odsouzen k pětadvaceti letům v nejtvrdším kriminále. Spoluvězni ho týrají, zneužívají, on se pokusí o sebevraždu. Důkazy o jeho nevinně přitom celou dobu leží ve spisu, ten si ale prokurátor ani nepřečetl. Ne, tady to neštymuje, to je příliš absurdní; leda v nějaké banánové republice. A přece se to stalo, v sousedním Polsku, docela nedávno. 

Tomasz Komenda před týdnem po osmnácti letech opustil věznice jako zlomený muž. Holohlavý, potetovaný, hubený, nervózně těkající očima na už neznámý svět. Jak daleko měl ten člověk k borci v zeleném nátělníku, co vypráví historky o vězeňské onanii každému, kdo je ochoten to poslouchat, objíždí republiku s přednáškovým turné a vaří v pokleslých televizních programech. Když soud rozhodl o jeho propuštění, zatím jen podmíněném, propukl Tomasz v pláč. Naštěstí se měl kam vrátit. Jeho matka nevynechala jedinou návštěvu ve vězení a celé roky snášela útrapy matky vraha na malé vesnici.

Příběh zatím patrně nejhoršího justičního omylu v dějinách moderního polského státu se začal psát prvního dne roku 1997. Na území obce Miłoszyce bylo nalezeno tělo patnáctileté Malgorzaty K. Dívka byla brutálně znásilněna a ještě živá zanechána na dvacetistupňovém mrazu, kde umrzla. Na místě činu byla nalezena vlněná černá čepice, která oběti nepatřila. Dívka měla na nohou jen bílé ponožky s červeným pruhem, boty a kamašové návleky jí pachatel sundal. Jako první svědek byl tehdy vyslechnut jistý Ireneusz M., účastník diskotéky, syn zámožných rodičů. Při výslechu uvedl, že dívka měla na nohou bílé ponožky s červeným pruhem. Vyšetřovatele upozorňoval, že na místě budou jeho pachové stopy, protože se tam pohyboval.

Malgorzata toho večera na večírku pila šampaňské. Udělalo se jí špatně a jiný návštěvník diskotéky, jménem Krzysztof K., jí nabídl doprovod domů. Před vchodem ale čekal mladý muž, který se představil jako Irek, bratr dívky. Řekl, že sestru vezme domů, a vyzval Krzysztofa, aby se vrátil zpět na diskotéku. Dívka ve svém stavu nereagovala, Krzysztof ale poslechl a vrátil se na diskotéku. Zanechal dívku na starost bratrovi a dalšímu chlapci, který postával opodál. Malgorzata však žádného bratra neměla. Cestou potkali několik lidí, které překvapilo, že dva hoši vedou dívku bez bundy, přestože mrzlo. Kolem jedné hodiny v noci svědek slyšel křik: Mámo, mámo.

Vrah se tehdy představil vlastním jménem, Irek je domácky Ireneusz. Vyšetřovatel speciálního oddílu, který případ dostal po letech na stůl původně s cílem vypátrat druhého z pachatelů, byl podle svých slov „naprosto šokovaný“ postupem policie. Způsob, jakým se dařilo přehlížet osobu Ireneusze M., se mu jevil natolik neuvěřitelný, že měl problém uvěřit, že to vše bylo pouhou sérií opomenutí. K vraždě se už pár dní po činu přiznal Krzysztof K. Byl zbit policisty tak surově, že musel být hospitalizován. Ukázalo se, že pachatelem být nemůže. Podal tehdy stížnost, prokurátor však odmítl zahájit vyšetřování proti policistovi s odůvodněním, že byl „pod vlivem silných emocí“.

O dva roky později, na jaře roku 1999, se rodiče zavražděné dívky nemohou smířit s uzavřením případu. Policisté podle nich při vyšetřování postupovali liknavě a prokurátor se to snaží přikrýt. Téma ožívá v médiích, kde se objeví identikit údajného pachatele. Tehdy třiadvacetiletého bezúhonného Tomasze Komendu v něm poznává jeho sousedka. Ten má ale neprůstřelné alibi. Dvanáct svědků mu pod přísahou dosvědčí, že v Miłoszycích té noci vůbec nebyl. Bavil se s nimi na večírku ve Wrocławi. Přesto je Komenda zatčen. Na policejní služebně je stejně jako Krzysztof K. zbit. Přizná se, že té noci byl v Miłoszycích, kde měl pohlavní styk s neznámou dívkou. K činu se nedozná a před soudem trvá na tom, že i k přítomnosti v obci se přiznal pouze vlivem násilných metod vyšetřovatelů.

Býval viděn v černé pletené čepici, jenže ji má doma. Při testech jeho genetický kód pasuje ke třem vlasům z nalezené čepice, ke dvěma ne. Pachová zkouška se psy dopadne také v neprospěch Tomasze. Je to nespolehlivá metoda, zde ale neexistuje ani videozáznam. Přesto je uznána jako důkaz. Dívku také někdo pokousal. Poloha, šířka a poškození zubů odpovídají Tomaszovi. Důkladnější expertiza odhalí, že ne tak docela – mohou patřit i jiné osobě s podobným chrupem. Prokurátor po letech přizná, že spis ani nečetl. Tady přichází na řadu zastavení. Až potud to byl příběh z rubriky krimi.

Teď je čas na trochu politiky. Justiční omyly jsou smutnou, leč neoddělitelnou součástí každé právní kultury, nicméně způsob, jakým se k případu tak skandálnímu, k tomuto nevídanému zločinu na člověku, vyjadřovali zodpovědní soudci, poskytuje úplně jiný náhled na realitu polského soudnictví. A snad může být do jisté míry vysvětlením, proč Poláci „útok na nezávislé soudy“ vnímají jiným prizmatem než zahraniční veřejnost nebo bruselští úředníci. Proč si vládnoucí strana i nadále udržuje vysokou popularitu a proč nepostupuje delikátně, proč soudy jejich nezávislosti nezbavuje za pomoci zákulisních manévrů, ale rovnou hovoří o „rozbíjení soudcovské mafie“.

„Jistěže jsem měl pochybnosti. Ale materiálu bylo dost, abychom ho zadrželi a obvinili. A potom už šlo jen o to, prohlubovat důkazy [proti Tomaszovi]. Ale nestihl jsem si přečíst spis a potom mi ten případ vzali.“ To jsou slova prokurátora Stanisława Oziminy, jehož podíl na odsouzení nevinného je neoddiskutovatelný. Někdejší komunistický soudce, proti němuž bylo mnohokrát vedeno disciplinární řízení a později byl v jiném případě odsouzen za korupci. Dnes zcela nezúčastněně pro polská média opakuje, že proti obviněnému tehdy „nebyl jediný tvrdý důkaz“. Žádnou vinu za osud Tomasze si nepřipouští, dokonce by prý dnes postupoval stejně.

Jedna černá ovce? „Pokud by ho tehdy soud osvobodil, vzedmula by se vlna nenávisti. (…) Soud byl pod velkým tlakem veřejnosti.“ Tak pochybení svých kolegů hájil soudce Jerzy Nowiński, který nakonec po osmnácti letech přece jen poslal Tomasze domů, když uznal, že „všechny důkazy usvědčující odsouzeného v roce 2004 jsou dnes bezpředmětné“. Doslova „na každé části oděvu“ oběti je DNA Ireneusze M., patří mu jak vlasy na čepici, tak otisky zubů na těle dívky. Ireneusz M. je dnes recidivistou, od roku 1997 byl v jiných případech mnohokrát odsouzen za znásilňování žen.

Člověk nemusí mít právě velké iluze o české justici, aby si byl jistý, že v souvislosti s natolik skandálním případem by tak bohorovná prohlášení soudců stránky novin neplnila. Češi věří soudům a mají pro to dobré důvody. Poláci nevěří, ale zdá se, že i oni k tomu mohou mít dobré důvody.

Bývalý slovenský ministr spravedlnosti Daniel Lipšic v souvislosti s vraždou Jána Kuciaka a jeho snoubenky připomněl, že velkou součástí slovenského problému je „nezávislá justice“, která si nové soudce vybírá prostřednictvím vlastní organizace bez vnější kontroly. To vedlo k vytvoření nepotistických a klientelistických sítí soudců, jež je zvenčí prakticky nemožné rozbít a které přispívají k nespokojenosti občanů se státem a prosazováním práva. Tito soudci se také vždy navzájem „podrží“. Polská vláda je prakticky od počátku kritizována právě za snahy změnit tento stav.