Jsou květiny, které tak nějak ze světa rostlin zmizely a zase se znovu objevily. Třeba vysoké letní floxy, klasické pivoňky a poslední dobou se znovu leckdo zamiluje i do kosatců. K předjarní flóře takhle neodmyslitelně patří čemeřice. Již roky jezdím v předjaří do francouzské školky, kterou si na pídi země vydobyli Sandrine a Thierry Delabroyeovi. Otvírají na pár hodin denně o vyhrazených sobotách a během roku se zúčastňují různých slavností květin. To je uživí? Ta otázka se nabízí a odpovědí je bezesporu: Ano. Znám takových zahradníků v západní Evropě stovky a vesměs se jim daří. Zvlášť v posledních letech se věci obracejí k lepšímu. O květiny pěstované klasickou cestou je stále větší zájem.

Přijet přesně na čas se mi málokdy podaří, je to přece jen tisíc kilometrů, a tak chvíli čekám, než se brány školky ve dvě odpoledne otevřou. Je pěkný slunný den a v posledních deseti minutách se začnou sjíždět auta, podle značek zjevně ze širokého okolí. Není to poprvé, a tak vím, co mě čeká. Budu se s bednami prodírat mezi desítkami zákazníků. Thierry totiž není vůbec obyčejný zahradník. Uspěl na poli šlechtění peren, tedy vytrvalých zahradních květin, a to ve světovém měřítku. Jeho Heuchera ‚Caramel‘ patří mezi nejprodávanější trvalky na světě vůbec, je chráněna patentem a on z ní pobírá licenční poplatky. Bohatý je ale poněkud jiným způsobem, než by našinec čekal. Jeho maloobchodní školka je velice skromná s několika nízkými fóliáčky, mezi nimiž pobíhají tu a tam slepičky s kuřaty. Můžete u něho ale najít rostliny, které nikde jinde na světě nejsou. Thierry se Sandrine to dobře vědí a hlavně to vědí jejich zákazníci.

Před lety se v Anglii poznal s jistou Elizabeth Strangman, která právě čemeřicím zasvětila významnou část života. Sám si pamatuji, jak jsme před její zavřenou zahradou smutně stáli, protože jsme se prostě nijak nedozvěděli, že už ji nepotkáme. Thierry to štěstí měl a dostal od ní její vrcholný výpěstek, Helleborus ‚Pamina‘, který v sobě nesl nějaké ty teplé meruňkové tóny. To je obrovská vzácnost, protože čemeřice jsou samozřejmě všechny studené, bílé, lila nebo různě purpurové. Ona se pokusila tento chlad prolomit a částečně se jí to povedlo. Ovšem ve sladké Francii se během pětadvaceti let zrodila úplná cukrárna a právě ze školky Delabroyeových pocházejí ty nejkrásnější hybridy vůbec. Medové, jantarové, lososové, broskvové, meruňkové, jak kdo chcete těm barvám říkat.

Je to ovšem ukrutná práce, protože musíte křížit a křížit a křížit. Sterilizujete květ, aby se nesprášil, a izolujete ho od zbytku světa, aby včela nepřinesla něco z okolí. Štětečkem přenesete květ z druhého rodiče, zabalíte do sáčku, aby nepřiletělo něco poté, a čekáte, jestli se to chytí a vytvoří se semeno. Nesmí se to zapařit, přehřát, přischnout, přemrznout, nic. Čemeřice rychle ztrácí klíčivost, tudíž musíte hlídat osivo, včas sebrat, stratifikovat v písku a na Nový rok vám začnou klíčit. Velice trpí padáním klíčních rostlin vlivem houbových chorob. Stačí pár hodin nepozornosti a o vše přijdete. V prvních pravých listech přepichujete, pak přesazujete a za dva tři roky máte květ, abyste zjistili, zdali jste se někam posunuli, nebo ne. To pak to čtvrtstoletí uteče jako voda.

Samozřejmě taková kytka nestojí šest eur jako přerychlený semenáč v hobbymarketu, ale pětatřicet, protože máte originál. Kupujete naprosto výjimečný semenáč přímo od pěstitele. Všechno o svých kytkách ví a můžete mu věřit péči, kterou rostlinám dává.