Leden 2022 se do paměti českých fanoušků kosmonautiky zaručeně zapsal tučným písmem jako jedno z nejdůležitějších dat. Ve čtvrtek 13.1. totiž raketa Falcon-9 americké společnosti SpaceX vynesla na oběžnou dráhu český satelit VZLUSAT-2, který má především vědecké určení, ale současně představuje vysoce významný krok k vojenským vesmírným kapacitám. Armáda ČR totiž hodlá provozovat i vlastní špionážní družice.

Naprostá většina české veřejnosti se o vojenských vesmírných plánech Česka dověděla teprve díky „předvolební knize“ Sdílejte, než to zakážou!, kterou vydal bývalý premiér Andrej Babiš. V jedné z úvodních kapitol je popsán tzv. pseudosatelit STRATOM, vlastně jakýsi obří balon, jenž se má vznášet ve stratosféře a sledovat české území, a „pravá“ družice GOLEM, která by měla z oběžné dráhy pořizovat snímky vybraných oblastí na povrchu Země. Mnoho čtenářů si nejspíše pobaveně zaťukalo na čelo, jenže neprávem.

V komunitě odborníků a fanoušků se o obou těchto projektech ví už několik let, protože jejich základní charakteristiky ani nepředstavují nic tajného, jen prostě dosti dlouho zůstávaly mimo zájem většiny veřejnosti a médií. Při všech výhradách k bývalému premiérovi i jeho politice je třeba říct, že ona „kosmická“ kapitola v jeho knize je naprosto pravdivá. Ano, Česká republika už opravdu položila základy vojenského kosmického programu a Armáda ČR chce disponovat vlastními vesmírnými kapacitami.

Stratosférický balon STRATOM operuje na pomezí letecké a kosmické sféry, kdežto projekt GOLEM (globální orbitální elektrooptický systém) má vést k vybudování sítě družic, které by se pohybovaly po nízkých oběžných drahách. Oba české programy realizuje především VZLÚ (Výzkumný a zkušební letecký ústav), který již vyrobil vědecký satelit VZLUSAT-1, jenž byl do kosmu vynesen v roce 2017, i nový VZLUSAT-2.

Na palubě nové české družice jsou nejen různé speciální vědecké přístroje, ale i kamery a zařízení pro přesnou orientaci. Právě proto se dá říci, že VZLUSAT-2 slouží do určité míry i coby technologický demonstrátor programu GOLEM, neboť právě kamery a polohový systém představují také důležité prvky špionážních družic. Ty nejsou nijak daleko, protože start první z nich se předpokládá již na roky 2024 či 2025.

Družici VZLUSAT-1 vynesla na oběžnou dráhu indická raketa PSLV, kdežto dopravu satelitu VZLUSAT-2 zajistila raketa Falcon-9 soukromé společnosti SpaceX miliardáře Elona Muska. Oba tyto údaje výstižně hovoří o soudobých trendech v oblasti dobývání a využívání vesmíru, který již dlouho není jen doménou USA, Ruska či vyspělých zemí západní Evropy. Do kosmu se vydávají ambiciózní asijské státy a kromě nich rovněž stále více soukromých firem, z nichž některé už konkurují i kosmickým agenturám velmocí.

Mezi státními aktéry patří nepochybně nejsilnější pozice Číně, ovšem vedle ní posílají družice do kosmu také Indie, Japonsko či Izrael a brzy se hodlají připojit například Jihokorejci nebo Turci. V soukromém sektoru jednoznačně dominuje firma SpaceX, jejíž nosiče Falcon působí vrásky zejména Rusku, jelikož jeho agentura Roskosmos pozbývá kvůli Muskovým raketám značnou část zisků. Vlastní vesmírné nosiče ale nabízí, zkouší a vyvíjí také mnoho dalších soukromých firem, které působí převážně v USA nebo v Číně.

Pozoruhodné je, že podobný projekt existuje také v Česku. V roce 2021 prezentoval své plány start-up OteSpace, jenž vyvíjí lehkou nosnou raketu Czech Sparrow, která by mohla na nízkou oběžnou dráhu dopravit náklad 250 kg. Na první pohled to asi vypadá fantasticky, avšak firma již provedla úspěšné testy zmenšené varianty raketového motoru a kompletní nosič by měl být připraven k prvnímu vypuštění někdy okolo roku 2030.

Představitelé firmy OteSpace říkají, že samozřejmě nechtějí a nemohou konkurovat tomu, čím disponuje Elon Musk či jiní „vesmírní baroni“, jak se říká miliardářům, kteří dnes investují do vesmírných nosičů. Raketa Czech Sparrow představuje cenově efektivní program, jenž by měl posloužit jako permanentně dostupná kapacita pro Českou republiku, případně i pro jiné státy, jež by chtěly nebo potřebovaly vynést malé družice.

Obdobným směrem ostatně míří též projekt GOLEM, jenž má pochopitelně sloužit především potřebám České republiky, ale mohl by se stát také zajímavým komerčním artiklem. Česko by mohlo takříkajíc „na klíč“ vyrábět různé malé účelové satelity pro další země, které nechtějí či nemohou spoléhat na dodávky od světových velmocí. Technologická úroveň nutná pro takový program tady nesporně existuje, ale stejně nesporné je, že samy technologie nestačí, jestliže se pro ně nedostaví adekvátní politická a finanční podpora.

Andrej Babiš odhadl cenu realizace základní podoby projektu GOLEM (což nejspíše znamená vypuštění první plně funkční družice) na čtyři miliardy korun. Určitě se vnucuje otázka, zda je taková investice pro Česko opravdu potřebná. Krátce řečeno: Ano, je! Nejde totiž jen o možné finanční zisky, respektive onu případnou návratnost díky pozdějším dodávkám pro jiné státy, ale i o striktně bezpečnostní aspekt využívání vesmíru.

Ten těsně souvisí s oním prodlužováním seznamu „kosmických hráčů“, v němž stále přibývají jak ambiciózní státy, tak soukromé společnosti. Vesmírný prostor se již dávno stal čtvrtou (po zemi, moři a vzduchu) doménou pro přípravu a vedení válečných konfliktů a dnes představuje také nesmírně lukrativní zónu pro ekonomické aktivity. Naneštěstí i ve vesmíru platí, že válka a byznys k sobě nikdy nemají příliš daleko, jak dokazují například diskuse o tom, že spory o těžbu surovin v kosmu by mohly vést až k ozbrojeným srážkám.

Američané se již během několika let hodlají vrátit na Měsíc a tentokrát tam i zůstat, jelikož by chtěli vybudovat stálou základnu. Tyto plány se zrodily již za vlády Donalda Trumpa, zatímco Joe Biden původně avizoval jejich dramatické škrty, ovšem na ty nedošlo a Trumpův program běží dál, na čemž má nepochybně podíl gradující soupeření s Čínou. Ta totiž dosáhla několika působivých vesmírných úspěchů a oznámila plán vybudovat (spolu s Ruskem) vlastní měsíční základnu, a proto Amerika nemůže zůstat stranou.

V současnosti již navíc nejde zdaleka jen o dobývání vesmíru a vědecký výzkum, ale i o zcela konkrétní ekonomické či vojenské záměry. Na Měsíci, planetách a asteroidech nepochybně leží ložiska cenných nerostných surovin a je vysoce pravděpodobné, že ve druhé polovině tohoto století by se mohla rozběhnout jejich těžba. Pomyslné pozice ve vesmíru se mohou stát i „trumfovými kartami“ v případném konfliktu na Zemi.

Už za studené války existovaly i projekty vojenských základen na Měsíci a zdá se, že se k nim velmoci potichu vracejí. Mluví se i o budování nových orbitálních stanic na oběžných drahách Země či Měsíce. Známý geopolitický analytik George Friedman tvrdí, že USA vybudují „bitevní hvězdy“ („battle stars“), velké vyzbrojené orbitální stanice, jež budou plnit podobnou roli jako dnes letadlové lodě na světových oceánech.

Friedman ale zcela logicky očekává také to, že protivníci USA vytvoří prostředky k tomu, aby mohli v budoucích válkách tyto stanice zničit a zlomit americkou nadvládu. Také pro takovou prognózu už existují jasné indicie, protože několik zemí vyvíjí a zkouší protidružicové zbraně. Zřejmě jen málokdo pochybuje, že nové ruské a čínské rakety či lasery jsou určeny především k tomu, aby v případě nutnosti eliminovaly navigační, komunikační a špionážní družice, které tvoří nesmírně významné prvky americké vojenské síly.

Vesmír se tak rychle stává zónou nejen velmi slibnou, ale také velmi nebezpečnou. Dokonce i „omezený“ ozbrojený konflikt velmocí v kosmu by mohl způsobit rozsáhlé škody též na naší planetě, protože by mohl vést i k destrukci mnoha družic, na něž dnes zcela samozřejmě spoléháme při komunikaci, cestování a dalších každodenních činnostech. A těžko domýšlet, jak by se situace mohla vyvíjet, kdyby se do případného konfliktu zapletly některé ambiciózní soukromé firmy, jejichž majitelé mohou prosazovat vlastní agendu.

Právě tady je i odpověď na otázku, zda (respektive proč) potřebuje Česká republika domácí kosmický program. Vzhledem k aktuálním trendům totiž nelze spoléhat na to, že budou trvale dostupné zahraniční vesmírné kapacity, které si lze dnes pronajmout či jinak využívat. Snadno by se mohlo stát, že jiné státy (případně soukromé subjekty) nám v tomto smyslu nepomohou, jelikož toho nebudou schopny, nebo prostě nebudou chtít.

Je proto žádoucí disponovat sice omezenými, ale přece jen nějakými prostředky, které umožní například družicové snímkování nějaké oblasti z vesmíru. Stejně tak by bylo vhodné, kdyby Česko dokázalo v případě potřeby tuto družici samo dopravit na oběžnou dráhu. To, že by pak mohlo takové služby nabízet i jiným, by nesporně znamenalo zajímavý bonus, avšak na čelném místě seznamu motivů by měla stát teze, že domácí kosmický program reprezentuje důležitý příspěvek k obranyschopnosti a suverenitě Česka.