Byly doby, kdy lidé jen tak nevyhazovali staré časopisy, ale odváželi je na chalupu, kde ještě mohly posloužit. Jednak na podpal do kamen, ale ještě předtím, že si v nich třeba bude člověk listovat, zkrátka škoda je vyhodit. Když pak ty časopisy přečkaly nějakou dobu, třeba zapomenuty na půdě, získaly patinu a začaly se jevit jako historický dokument. Stejně jako staré fotky, plakáty, obaly od LP desek nebo třeba od sušenek. Staly se z nich artefakty, které tzv. zobrazují dobu. Nebo ještě lépe a jaksi „odborněji“: vytvářejí její „vizualitu“.

Takovou chalupou se starými časopisy se stalo pražské Uměleckoprůmyslové museum. Pavel Vančát, autor výstavy nazvané Obrazy konce dějin. Česká vizuální kultura 1985–1995, jimi „vytapetoval“ stěny a panely dvou místností. Ti mladší se aspoň mohou poučit, kolem čeho vyrůstali rodiče a proč jsou takoví. Pamětníci tedy chodí kolem obálek časopisů, prohlíží si obaly desek, kalendáře, plakáty a jiné materiály a každou chvíli si řeknou, pane jo, na to si pamatuju!, a na tohle taky, a tuhle desku jsem měl, a té Chýlkové nebo Brožové etc. to teda seklo, však jsem si tu fotku tehdy nalepil do sešitu… A teda, nutno říct, měli jsme ránu, v tomhle se fakt chodilo? A jak to, že všichni vypadají, jako by jim někdo udělal něco s vlasy? A proč se všichni tvářili tak sveřepě? Vypadal jsem snad tak taky? Co jsme to měli na sobě za pulovry? Jako by všichni chodili povinně na diskotéku… Hmm, barvy a tisk tedy nic moc. Ale jinak se všichni snažili, možná to bylo v něčem pestřejší než teď. Teda, divočejší to bylo po převratu určitě. Stejně je zvláštní, jak mohli ti lidé žít ve světě, kde nebyl internet? A sociální sítě. A přitom vypadají docela happy…

Výstava se tedy snaží vyvolat ducha zaváté antidekády 1985 až 1995, uprostřed níž se objevuje rok 1989, rok přelomu, i když těžko říct, zda též přelomu vizuálního. Ten se proměňuje s jistým zpožděním a spíš zprvu zesiluje tendence, které patřily do předchozího období. Lidé nevypadali okamžitě jinak jen proto, že už byla svoboda, z „Českého člověka“ ze známého projektu fotografů Malého, Poláčka a Lutterera se nestal přes noc švihák a bonviván (a on se jím nestal ani za třicet let) a také noviny a časopisy se netiskly hned na jiných strojích a s jinou grafikou. V prvních letech je změna především obsahová, ale postupně se přece jen mění i forma, i když ta pořád má často rysy východoevropské bídy, jež se velmi usilovně snaží vypadat západně a free, ale čím víc se o to snaží, tím je to komičtější. První, co se osvobodilo, byl sex. Začátek devadesátých let proto působí vizuálně jako období velké rujnosti a zatím neomezované pudovosti spojené s vizionářstvím kapitalistického ráje, kam se mělo směřovat. První erotické časopisy nesou rysy kutilství a svépomoci, je to spíš domácí hra na porno (Nei report, Leo), jež sem natvrdo vtrhne zanedlouho. Zároveň se přece jen dostává ke slovu jakýsi český postmodernismus, který na věc jde jinak, potrpí si na mystičnost (sdružení Bratrstvo) a tvarovou anarchii (časopis Reflex, Raut, Živel), přičemž příkazem bylo odlišit se, ozvláštnit se, odvázat se. Intelektuální koncepce a underground se ještě mohl stát marketingovým znakem, který zasahoval i docela široké vrstvy. Cool byly černé brýle, široká ramena, nagelované vlasy a klíčky od maserati na krku. Sofistikovanější kruhy držely spíš estetiku ušlechtilé chudoby (Respekt) a ještě nějakou dobu si dožívaly své sny o světě, kde budou věčnými partyzány; chodily v černém nebo semišovém a moc se nesmály. Začátek devadesátých let tak vytvořil symbiózu unylé estetiky konce 80. let s ostrým a jedovatým dechem západní dekadence, kterou šlo exportovat nejsnáze a nejrychleji. Prosadit dobrý vkus je totiž vždycky těžší a mnohem víc záleží na tradici. Něco se možná začalo rodit a pomalu usazovat i v českém „vizuálu“. Pak do toho v únoru 1994 vtrhla Nova a česká chalupa se rozzářila pastelovými barvami. Výstava tím končí. Nový český svět začíná.

Obrazy konců dějin. Česká vizuální kultura 1985–1995. Umělecko-průmyslové museum v Praze 1. 10. 2019 – 29. 3. 2020.