Místo na piedestalu vyhrazeného pro mužský vzor většinou zaujímal někdy v době dospívání, střídával tam Vinnetoua, postavy foglarovek a další figury dobrodružných románů. V něčem představoval jejich dokonalou antitezi. Rozhodně nežil modrým životem, nad jeho životosprávou by se autor Rychlých šípů nepochybně zděsil, měl by pro něj jediné doporučení: „Nekuř, nepij a cvič a brzy z tebe zase bude chlapík.“ Soukromý detektiv Phil Marlowe, to nejotloukanější a nejvtipnější, alkoholem nasáklé privátní očko. Čím víc dostává do zubů, tím epičtější jsou jeho hlášky, vtipnější a výstižnější jeho popisy.

Prózy Raymonda Chandlera, jejichž byl hrdinou, jsou psané v první osobě, člověk si může pohrávat s představou, že jsou přepisem nějakého skutečného vyprávění – ke komu se v nich vlastně Marlowe obrací? Nejspíš to všechno píše jenom tak, „do zdi“. Nebo třeba svoje příběhy hustí do náhodného společníka v baru krátce před zavíračkou, kdy člověk nedopustí, aby se pravda pletla do cesty dobré historce. Zjevně se toho posluchače snaží ohromit nadhledem a vtipem – že by to byla spíš posluchačka? Přál bych mu to, ale nic by to nezměnilo na tom základním – Philip Marlowe je nakonec vždycky sám, s tou svou několikanásobnou zlomeninou srdce, lahví čehosi ostřejšího v zásuvce psacího stolu, zaprášeným oknem kanceláře, pálí za ním kalifornské slunce, vystavuje plnému světlu ošuntělost ulice a lidí na ní, marnost jejich pokusů vypadat líp, ti z Marlowových končin už něco takového většinou vzdali. 

Tvůrce Philipa Marlowa, spisovatel Raymond Chandler, měl v literatuře vyšší ambice než psát drsné detektivní povídky pro šestákové časopisy. A na jeho prózách je to vidět, jsou svědectvím talentu jakoby nepřiměřeného pro tenhle druh zábavného čtiva, jež se Chandlerovi podařilo tímhle způsobem povýšit, dokázat, že může být i něčím víc. Chandler byl úspěšný autor, svým způsobem. Jeho prózy se četly, trochu se prosadil i v Hollywoodu, třeba jeho scénář Pojistky smrti (1944) je dodnes uznávaná klasika. Jeho životní příběh ale nebyl zrovna triumfální. Zjevně se necítil dobře ve velkých organizacích, systémech – jeho hrdina taky stojí mimo ně. Nedělal si věci jednoduché. A Chandler taky, mírně řečeno, nepil zrovna málo – a alkoholismus člověku může dost zkomplikovat kariéru, a nejenom ji, bez ohledu na to, že ve svých prózách udělal víc než jiní pro romantický obraz permanentní intoxikace. Trochu přiopilé jsou i zápletky jeho detektivních románů, když je začínal psát, neměl prý ještě rozmyšlené, jak Marloweovy případy dopadnou. Je to na nich dost vidět. Na druhou stranu se dá říct, že ty komplikované a chaoticky působící historky nějak odpovídají světu, do něhož jsou zasazeny, a snad i životu vůbec, v němž jeden aby taky smyslu pohledal. A Chandlerův příběh může být inspirací i pro další nesystematicky založené autory. Prózy o Philipu Marlowovi v sobě mají velmi silnou vizualitu, dneska by se řeklo filmovost – evokativní popisy, výborné dialogy. Ten soukromý detektiv ale patří spíš na stránky knih než na filmové plátno – při vší úctě ke klasickému Hawksovu Hlubokému spánku. Vizualita Chandlerových slov překonává to, co může nabídnout kamera, spustí v hlavě nějaký lepší film.  

Postava Philipa Marlowa v Česku rezonovala možná ještě víc než jinde, především v generaci dnešních padesátníků a starších. Jistě taky proto, že prózy americké drsné školy měly v téhle zemi skvělé propagátory v Janu Zábranovi a Josefu Škvoreckém. Ideál, který popisovaly, byl ale také velice přitažlivý pro mladého čtenáře té doby. Jistě, Chandlerovy povídky a romány bývaly opatřeny vysvětlujícími nebo spíš ospravedlňujícími doslovy, které z nich dělaly díla kritická ke kapitalistickému Západu. Phil Marlowe ale byl především popřením, antitezí „gerojů“, které tehdejší mládeži předkládal k obdivování komunistický režim. Zarputilý individualista, jenž odmítá zařadit se, někam naplno patřit, být součástí kolektivu – policajtů, zločinců, kohokoli. Na svazácké schůzi by ho pokárali, že se nechce zapojit – jenomže on by na žádnou svazáckou schůzi nepřišel. Jeho existence, život špatně placeného soukromého pátrače, který se protlouká všelijak a vždycky sám, není důsledkem nějaké souhry okolností, nebyl k ní jen dotlačen osudem. Je to především jeho volba, vyjádření nějaké vnitřní nutnosti. Je to v něčem docela smutný život – osamělý, poznamenaný zklamáními, vědomím, že svět a lidi v něm za moc nestojí. Cynický fór a pár skleniček navíc se mohou zdát jako ta jediná odpovídající reakce. V tomhle ohledu ale Marlowe klame tělem – v hloubi srdce je idealista nebo alespoň zásadový člověk, loajální k přátelům až do trpkých důsledků, oddaný pravdě, kterou chce odhalit, byť by to na zkaženosti světa nic nezměnilo. Vlastně takový životem omlácený pravdoláskař, který ovšem o těch ideálech nemluví; možná by protestoval, kdyby je někdo artikuloval za něj. Ale hledá nějaký svůj osobní způsob, jak je žít, neustává v tom. A navíc – ten zkažený svět v Chandlerově podání působí tak lákavě. Fatální ženy, malebně zaplivané bary s osobitým osazenstvem, vily hollywoodských boháčů a léčebny, v nichž je kořistničtí doktoři zbavují jejich závislostí. Slunce, lesk, zločin a posmutněle romantické přítmí polosvěta, nenaplněné vášnivé tužby… O co poutavěji a vlastně i skutečněji to působilo než úmorná a vnitřně plochá všednost pozdně normalizačního režimu!

Dnes může Philip Marlowe působit jako anachronismus. Nejenom proto, že jeho příběhy, jeho jazyk  nemusejí vždy odpovídat dnešním představám korektního vyjadřování. I ten jeho individualismus se může zdát přežitý v čase, který klade čím dál silnější akcent na skupinovou příslušnost, skupinovou identitu. Spíš než problém postavy Philipa Marlowa bych v tom ale viděl problém dneška.