První kolo prezidentských voleb pro Miloše Zemana nedopadlo jednoznačně dobře, svědčí o tom i náhle zdrženlivější postoj Andreje Babiše vůči němu. Stávající prezident je k poražení, jakkoliv se před druhým kolem objeví ještě ledacos a ledacos se taky stane. Protizemanovský tábor se už připravuje na příval nejrůznějších, třeba bizarních, „kompromatů“, diskutuje o tom, jakým způsobem by mohla ovlivnit výsledek voleb debata kandidátů (domnívám se, že i na tomhle poli je Zeman porazitelný, možná dokonce snadno, chce to jen trochu přípravy, otázka jen je, jestli to jeho protikandidátovi bude stát za tu práci – je přece tolik důležitějších věcí, že...). Vážnou hrozbu pro Jiřího Drahoše ale mohou představovat potenciálně vlastní řady, jejich očekávání a potřeby.

Jistě to souvisí s tradičně pokřiveným vnímáním hlavy státu jako osoby, která má jakousi kvazináboženskou funkci – vyzařovat, sjednocovat, šířit, symbolizovat, být někým, ke komu se dá vzhlížet jako k představiteli tak trochu vyšší moci. Prezidentské volby přitom nejsou ta zásadní politická a společenská událost těchto měsíců. Poměry v zemi daleko důsažnějším způsobem jistě ovlivní volby sněmovní, ty prezidentské směr, který byl na podzim určen, mohou jen nějakým drobným způsobem korigovat, Jiří Drahoš pro nějakou aktivní politickou roli navíc – alespoň dle jeho vystupování v kampani soudě – není zrovna výrazně disponovaný. 

Od prezidentské volby zároveň někteří lidé očekávají jakousi emocionální katarzi, nejenom pro společnost, ale zřejmě i pro sebe. Jako kdyby to měl být především akt, který člověku udělá dobře, navodí mu příjemné pocity. Docela narcistní vnímání, které je ovšem v souladu s zeitgeistem, jenž pocity, vágní emocionalitu, až fetišizuje, dělá z nich důležité měřítko posuzování světa. Co nepřináší dobrý pocit, jako kdyby bylo zbytečné, postrádalo smysl. Z takového hlediska nakonec může být člověku jedno, kdo prezidentské volby vyhraje, když výběr ani jednoho z kandidátů to emocionální uspokojení nepřinese, ani jeden „není hoden“ hlasu toho nejdůležitějšího člověka na světě – tedy mne. 

Pro takového voliče nechť je prezidentská volba příležitostí uvědomit si, že jeho momentální pocity jsou z širšího hlediska naprosto nicotné. A vzpomenout si na radu pro poněkud jiné situace, kterou podle tradičního podání měla formulovat královna Viktorie. Chce to jen zavřít oči a myslet na Anglii.