Maďaři, o kterých se u nás často se sympatiemi píše, dali světu mimo jiné slavnou zabijáckou píseň Smutná neděle – Szomorú vasárnap, po jejímž poslechu se citlivější člověk musí svázat do kozelce, aby neskočil z okna. Ve skutečnosti ji spíš tak přetrpí a už mu nevyleze z ucha, schválně si vygooglujte. Říká se jí také hymna sebevrahů. V Budapešti se prý ve třicátých letech přistavovaly před podniky, kde se cajdák hrál, rovnou pohřební vozy, které odvážely nešťastníky, kteří si při zvuku melodie prostřelili hlavu.

Nejlepším dnem na poslech tklivého cajdáku a jeho patřičné prožití je samozřejmě neděle. Autor ten prý posvěcený, ve skutečnosti strašlivý den zvolil právem. Smutné úterý? To ne, úterý je tak normálně na hovno, žádný velký smutek. Smutný čtvrtek? Proč, co je na čtvrtku smutného? A pátek? To si dají všichni do trumpety, v sobotu vyspávají. Ale neděle, to je královna melancholie. Nesmírně pomalu se táhnoucí nicota prázdného dne, ve kterém jedinec šmátrá bílou tmou a není schopen ničeho se zachytit. Ta bezedná mdloba nedělní, ten kyselý pach nedělních obědů na společných chodbách činžovních domů, ta nekonečná nuda nedělních odpolední, ta úmornost nedělního večera! Zrušte neděli, ušetříte uhlíkovou stopu, přinejmenším stopu krematorií. Greto, Gerto, Trudo, pomozte! Zrušte neděli, zachráníte planetu!

Radost mu toho může v takovou neděli udělat málo. Müsli došlo, stejně bylo hnusné, kouřit přestal před lety, a stejně po ránu to dělal, jen když už na tom byl opravdu hodně duševně zle. Mohl by skočit dolů do Žabky, ale nechce se mu hledat maska, a co by si tam zase koupil, cereální tyčinky a máčené oplatky? Banán, ano banán, ale ještě jeden flekatý je v lednici, to by mu mohlo stačit na nasycení. Pokrájí ho na kolečka, zalije si ho mlékem a posype trochou kakaa, delikatesa! A neděle by mohla začít. Pořád prší, vrkají holubi, chvíli si čte na internetu, nic ho nezaujalo, to už se mu dlouho nestalo, že by ho něco zaujalo, někdo prý slzí při olympiádě, ale toho on není schopen, je cynicky založený – a že někdo trefí bakelitový koláč, ho už léta nenadchne. Pustil si, snob jeden, Mahlera, Pátou symfonii, Smrt v Benátkách, jak se ten homosexuál loučí se světem a tečou mu po obličeji šminky, to je pravá hudba k banánu s kakaem a na tenhle den, není v Praze Gay Pride? Že by vytáhl sbírku spodního prádla a šel za fetišistu? Posledně ho tam balil profesor P., to bylo nedorozumění, ještě dlouho z toho měl výčitky.

Normálně by si šel zaplavat, ale prší, tak asi nepůjde, i když proč by nemohl plavat v dešti? Ale stejně už ho to přestávalo těšit, ten žabí pohyb, navíc tam začala chodit jedna paní, která celou dobu, co pomalu plave, hrozně pronikavým hlasem vypráví druhé paní, že brzy umře, to prosím opravdu. Navíc se mu tam stala taková věc, že si dal oblečení do jiné skřínky, než měl přidělený kód, zabouchl ji, šel dělat ty pohyby a pak tu svoji správnou otevřel, a nic tam nebylo, tak tam chvíli pobíhal a hledal personál, který kroutil hlavou a díval se pohrdavě, ne, asi bude muset změnit bazén. A včera mu jeden pán řekl: Vy sem chodíte hodně často, že? Asi máte hodně času. – Co tím asi myslel? Chtěl se seznámit?

No nic, koupání dneska nebude, že by zkusil po čase kostel? No proč ne, eucharistie je eucharistie a slovo Boží nikdy není k zahození, tak to by se mohl přinutit udělat něco pro duši a posílení církve v Čechách. Před vchodem postávají žebráci, rád by jim něco dal, od té doby, co jsou místo peněz karty, tak žebráci hrozně zchudli, ale má jenom tu kartu, tak jim tou aspoň požehná. To mají radost! Kázání je o tom, že se má člověk radovat, i když není z čeho, a nejlíp se prý raduje ten, kdo k tomu má nejmenší důvod, s tím souhlasí jen teoreticky, rád by víc zpíval, ale chytá se jen při Berááánku Bóoží, ale do toho se pokládá tak, že se lidi otáčejí, no nic, vytratí se před pozdravem pokoje, to by mohli ve Vatikánu konečně zrušit, to je hrozně sociálně náročná část mše, však co je covid, tak se to může dělat jen pokynutím bradou. Žebráci tam pořád jsou, jeden navrhuje, že s ním půjde k bankomatu, tak se omlouvá, že zapomněl číslo a ta kreditka vlastně není jeho, ale je rád, že se aspoň někdo o něj zajímá, tak mu navrhuje, že mu půjde koupit housku, žebrák souhlasí, ale říká, že peníze by se tak hodily, a ukazuje na bankomat, výmluva, že nedává drobné, ho nepřesvědčí. Houska – a pár věcí – zakoupena, neděle teprve začíná, je půl jedenácté, pořád prší a nad Letnou poletují šediví holubi. Srpnová neděle je zatím bez pointy. Čekáte taky na ni? To se načekáte, už je totiž naštěstí pondělí!