Nastala správná doba znovu si přečíst román Mor Alberta Camuse, zaznívalo v době počátku pandemie od nejrůznějších autorit. V anglosaských čtenářských klubech na internetu je to probíraný titul – jde taky o známé dílo a už ten jeho název čpí značně nepříjemnou aktuálností. Ale nemá význam číst knihu jako nějakým způsobem prorockou – literatura vskutku není závod v jasnovidectví. Přesto ale dnešní čtenář při konfrontaci s Camusovým textem naráží na ledacos povědomého, popis hnutí mysli, jež někdy zažil, líčení kolektivního stavu ducha, který kolem sebe vnímal. Tento román ale není kniha „pro dnešek“ v tom smyslu, že by odhalovala pravdy platné především v takové historické konstelaci, jakou dnes svět zažívá. Spíš ukazuje, že masová nákaza nebo nějaká jiná pohroma obnažuje podstatu života, který je ale v očích autora stejný jako století před napsáním Moru i jako dnes, kdy román poutá kvůli aktuálnímu dění velkou pozornost.

Albert Camus začal psát román v roce 1941, v době okupace Francie, bylo mu v té době osmadvacet. Mor vyšel dva roky po válce, často také je vnímán jako alegorie let nacistické nadvlády a odboje proti ní, což je – myslím – trochu zjednodušující, jakkoli je text dobou svého vzniku samozřejmě silně ovlivněn a našly by se v něm zjevné analogie k tehdejšímu dění a některé postavy řeší dilemata dobově příznačná (odejít do svobodnějších končin, anebo zůstat a bojovat). Camus v románu popisuje morovou epidemii v alžírském Oranu (sám z francouzského Alžírska pocházel a v Oranu za války krátce žil), město skutečně postihlo několik morových ran, výskyt moru v něm byl zaznamenán dokonce ještě ve dvacátém století.

Románový Oran ale působí velice západně, autor ho popisuje jako v něčem vykořeněné místo, zahleděné do sebe, ležící na mořském břehu, aniž je z něj oceán pořádně vidět. Podobně i jeho obyvatelé jsou soustředěni hlavně na svoje obchody. „... lidé se tu nudí a snaží se žít ve vyježděných kolejích. Naši spoluobčané pracují mnoho, ale vždy jen proto, aby zbohatli. Zajímají se hlavně o obchod a shánějí především kšefty, jak sami říkají. Samozřejmě si taky libují v prostých radostech, mají rádi ženy, kino a koupání v moři.“ Ve městě se začne objevovat nevysvětlitelně velký počet umírajících krys, úřady se ale tváří, že se nic zvláštního neděje, a podobně i občanstvo znepokojivé úkazy úspěšně vytěsňuje, pokračuje to i potom, co se nákaza začíná objevovat mezi lidmi. Velkou starostí vedení města je, jak se při popisování situace vyhnout výrazu „mor“. Epidemie se ale šíří, město je odříznuto od světa, v izolaci lidé podléhají nemoci v čím dál větším počtu (úřady ta čísla opticky zmenšují tím, že namísto týdenního součtu mrtvých začnou vydávat součty denních ztrát). Nemoc, zdá se, vítězí, z lékařů se stávají jacísi úředníci smrti, nedokážou průběh choroby příliš ovlivnit, snahy najít sérum jsou dlouho neúspěšné. Co bylo nejdřív vnímáno jako nějaká krátkodobá lapálie, se protáhne na několik vysilujících měsíců. Pak epidemie ustoupí, stejně rychle a překvapivě, jako započala, lidé se radují. „Celé město se vyvalilo do ulic, aby oslavilo tu jedinečnou chvíli, kdy skončila doba utrpení a nezačala ještě doba zapomnění“ (všechny citace pocházejí z překladu Mileny Tomáškové z roku 1963).

Mor není románová freska, která by zachycovala spletitý děj s mnoha postavami, z nichž každá by měla svou story a ty všechny dohromady by vytvářely obraz nějaké velké historie. Je to spíš román idejí, v němž se autor moc nesoustřeďuje na to, co lidé dělají – o faktickém průběhu epidemie se toho čtenář moc nedozví, není svědkem dramatických situací, rozvíjejícího se děje. Spíš zachycuje – často na značně abstraktní úrovni – prožitky postav (jednotlivců i společenství), jejich zápolení s otázkou, co v takové situaci vůbec dělat a jaký smysl v tom hledat. Camus svoje postavy vykresluje především jako lidské typy, které mu pomáhají vyjádřit jeho životní postoj, existencialistickou filozofii. Život je v jeho Moru absurdní a nevysvětlitelně krutý, jediná obrana proti tomu je láska, snaha jednat správně navzdory nesmyslnosti světa. Mor je velmi humanistická kniha, jakkoli líčí lidi ve světle nijak zvlášť příznivém. Je ale nesena přesvědčením, že je v nich nakonec víc dobrého než zlého, že je v nich „víc věcí hodných obdivu než zavržení“.

Hlavní postavou je doktor Bernard Rieux – existencialistický hrdina, který se rozhodne bojovat proti nákaze jaksi zdola, založí na úřadech nezávislou zdravotnickou četu (tady je zjevná analogie s protinacistickým odbojem, v němž byl autor aktivní). Muž odhodlaný vzdorovat a nečinit tak s patosem a heroickými řečmi, udržet si neokázalou praktičnost a v tom dobrém slova smyslu normalitu. Jeho spojenci v „odboji“ jsou Tarrou, opět velmi existenciální typ, který si zapisuje do deníku různé odtažitě pozorovatelské poznámky, zklamaný stoupenec ideologie osvobození lidstva (zjevně komunismu, to slovo ale nepadne), která se ale nakonec také ukázala jako pouhá záminka k zabíjení, jež se Tarrouovi hnusí. Svou distancovaností může připomínat jiného Camusova hrdinu – Mersaulta z Cizince. Na rozdíl od něho ale najde naplnění zápase s nemocí, vede si v něm statečně. Novinář Rambert ve městě uvázl, když tam psal reportáž o životních podmínkách Arabů, po vypuknutí epidemie se zoufale snažil dostat ven za svou milovanou ženou, nepodařilo se a připojil se k Rieuxově četě, její řady neopustí, ani když dostal možnost útěku. Na postavě jezuity Panelouxe Camus ilustruje svou polemiku s křesťanstvím, která je při všem odmítání vedena s jakousi úctou („křesťané jsou často lepší, než se zdají“), charismatický kazatel, který nejprve popisuje mor jako příležitost k duchovní obrodě, pak se ale nasazuje v boji proti němu. Úředník Grand je ve všech ohledech „malý člověk“, většinu života dělá absurdní práci a po večerech piluje první větu románu, který nikdy nedokončí, a chce ji dotáhnout k naprosté dokonalosti. V téhle malosti je ale taky možnost nenápadné velikosti (Grand), již úředníček v době nákazy naplní. Možná ještě důležitější postavou je ale kolektivní hrdina románu – masa bezejmenných obyvatel Oranu, která prochází časem epidemie sužována nemocí a izolací, střídá nálady, trpí a snaží se přežít. Možná někde mezi těmi nerozlišitelnými jednotlivci může dnešní čtenář vidět i sebe a v Camusových popisech nacházet i vzdálené echo hnutí vlastní mysli v situaci jistě zdaleka ne tak strašné, jako je ta popsaná v románu, v něčem ale podobné a provokující podobné reakce. A může v textu vidět i předzvěst toho, co by být mohlo (ale snad nebude), třeba popis stavu ducha člověka, pro nějž se mor stal realitou života, nikoli krátkodobým vybočením z ní. „Když jim někdo ohlásil nějaké číslo (údaj o počtu mrtvých – pozn. aut.), tvářili se, že je to zajímá, ale ve skutečnosti to přijímali s onou roztržitou lhostejností, jakou vídáme u bojovníků velkých válek: vyčerpáni pracemi, soustředěni jedině na to, aby splnili svůj každodenní úkol, nevěří už ani na rozhodující bitvu, ani na příměří.“

Protivníkem těch všech je nemoc – neviditelná, netečná, nesmyslná a krutá (jednou z nejznámějších pasáží románu je velice vyčerpávající popis umírání dítěte). Nakonec ustoupí, přetrvává ale dál – jako možnost a hrozba. „... trpělivě čeká v pokojích, ve sklepích, v zavazadlech, v kapesnících a starých papírech a možná přijde den, kdy mor, k neštěstí a poučení lidstva, probudí své krysy a pošle je umírat do nějakého šťastného města.“ Mor je v Camusově podání setrvalá součást života – jako realita nebo bezprostředně hrozící nebezpečí. Být vystavený ráně je základní atribut života, stejně jako jeho křehkost. Žít taky znamená být zranitelný a ohrožený. Ty rány mohou mít různou podobu – epidemie nebo okupace, živelní pohroma... Reakce lidských společenství na ně ale mohou být podobné, číst dnes Mor má tedy smysl ne proto, že ta kniha má zvláštní poselství pro naše časy, ale proto, že se dotýká čehosi obvyklého ve všech časech. Čeho si dřívější generace byly zřejmě silněji vědomy, ne že byly chytřejší a vnímavější, ale kvůli tomu, že jim život tuhle svou charakteristiku připomínal důrazněji a častěji než současným Zápaďanům. V knize mladého muže, který v době psaní zakoušel drastickou životní změnu, tak soudobí čtenáři mohou najít připomínku čehosi podstatného a v něčem snad i běžného, uvědomí si iluzornost svých někdejších jistot, které současná pandemie rozvrátila. Jistě nejsou zdaleka první ani poslední, kdo takovým bolestivým vystřízlivěním procházejí. Ve světě podle Camuse patří k životu právě tak smrtelná hrozba jako její zaslepené popírání. A stejně jako fiktivní Oranští můžeme i my upínat naděje k příchodu té šťastné chvíle mezi osvobozením a zapomněním.