Neúspěch amerických pokrokářů k sebereflexi nepovede
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Asi nejvýstižněji popsal včerejší den, který strávila o politiku se zajímající veřejnost manickým sledováním sčítání hlasů v amerických prezidentských volbách, můj kamarád Mike: „Je to jako dívat se na Kentucké derby (nejdůležitější dostih americké sezony), jenomže ho běží želvy.“ V době, kdy píšu tyto řádky, želvy ještě nedoběhly. Momentálně se ale zdá, že větší šanci na vítězství má Joseph Biden.
Dosáhne-li toho vítězství, bude oproti předpokladům značně hubené, navíc to vypadá, že republikánská většina v Senátu volby přežije, což výrazně omezuje legislativní možnosti možné demokratické administrativy.
Nějací poražení jsou ale známi už teď.
Dalšími poraženými, nebo alespoň otřesenými, by měli být stoupenci politiky identit v podobě, jak ji prosazují hlasatelé tzv. intersekcionality, podle nichž (zjednodušeně řečeno) je třeba vše poměřovat prizmatem rasy, genderu a dalších skupinových charakteristik, často redukují dění ve společnosti a jednotlivce a jeho postoje na výslednici střetů nějakých skupinových zájmů – většinou definovaných rasově či genderově.
Výsledek voleb popírá jejich narativ, podle nějž je Donald Trump a jeho podpora důsledkem prezidentova údajného rasismu, kvůli němuž se za ním šikují stoupenci bílé nadřazenosti. V reálu ale Trumpovi pomohly hlasy voličů z řad menšin (jediná skupina, u níž ve srovnání s rokem 2016 ztratil, jsou bílí muži), neznamená to, že mezi nimi vyhrál, ale pozici si u nich nepochybně vylepšil (o možných důsledcích toho pohybu zde včera psal kolega Martin Weiss).
Že se lidé patřící k etnickým a rasovým menšinám nadšeně neztotožňují s pokrokářskou ortodoxií, potvrzuje třeba i výsledek kalifornského referenda (spojeného s prezidentskými volbami) o znovuzavedení rasových kvót při přijímání na univerzity. Návrh neprošel, jakkoliv jeho stoupenci za kampaň utratili násobně víc než odpůrci, Kalifornie je navíc stát, v němž bílí Američané netvoří většinu.
Pokrokářští aktivisté nemají širokou podporu, jejich vliv je ale neúměrně velký, také díky jejich velice silné pozici v médiích a v kulturním světě, na univerzitách. Jejich propad vypovídá nejenom o míře (ne)popularity jejich myšlenek, ale také o neúčinnosti jejich strategie. Jejich ideologie často redukuje vztahy na jejich mocenský aspekt a asi není divu, sami se také chovají velice mocenským způsobem.
Ve sférách, v nichž dosáhnou dostatečně velkého vlivu, mají sklon mocensky postihovat lidi, kteří hlásají názory, které jejich (dost proměnlivé) ideologii neodpovídají. O způsobu, jímž tahle praxe popírá principy svobody projevu a vůbec svobodné společnosti, se na těchto stránkách už napsalo dost. Dalším jejím důsledkem je ale to, že se tím pokrokářská bublina činí neschopnou uspět v demokratickém zápase.
Uvedu příklad. Začátkem roku se hodně psalo o případu Davida Shora, který pracoval pro výzkumný institut blízký Demokratické straně. Zveřejnil na Twitteru odkaz na studii černošského vědce z Princetonu, který zkoumal chování voličů v šedesátých letech, době rasových protestů a bouří. Došel k tomu, že v místech, kde protesty probíhaly nenásilně, posílili demokraté, tam, kde došlo k násilí, nahrálo to republikánům. Část Shorových kolegů bralo prostý fakt, že na takovou studii upozornil, za důkaz Shorova rasismu (bylo to v době bouří po zabití George Floyda, během nichž docházelo k rabování). Shor byl kvůli tomu vyhozen z práce.
O jeho kauze se právem psalo jako o otřesném příkladu vynucování ideologické konformity. Má ale ještě další dimenzi. Ve světle výsledků prezidentských voleb se zdá, že Shor (respektive jím linkovaná studie) měl v té věci pravdu. Jenomže jeho okolí ji nedokázalo přijmout, nesneslo ani to, že ji někdo vysloví. Společenství, v němž dodržování ideologické konformity je důležitější než otevřenost při hledání pravdy, může ve svobodně vedeném politickém zápase těžko uspět, protože si samo uzavírá cestu k poznání reality, a tudíž je neschopno na ni adekvátně reagovat. Skutečnost je vždycky nějak překvapí.
Ale je možné, že aktivistická americká levice o žádné vítězství nestojí, respektive nestojí o ně za tu cenu, že by se musela vzdát svého sudičství, radosti z moralizování a trestání druhých, slevit z přesvědčení o své morální a intelektuální nadřazenosti. Sebereflexe? Jen to ne!