Jednou z mnoha konferencí, které se letos neuskuteční, je i ta zahradnická. Koná se již desítky let tradičně v Luhačovicích, jednom z krajinářsky nejpozoruhodnějších měst v zemi. Rok co rok se tu odborníci sejdou, aby probrali, co rok dal a vzal. Aby se viděli. Obvykle se má rokovat samozřejmě na nějaké téma, ale princip výročního setkání je silnější. Uplynulá sezona si obvykle svoje témata vynutí sama, a profesionálové tak mohli vždy probrat, co je těší a co je pálí.

Mezi zahradníky se říká, že když šedesát lidí jde za sebou, vyšlapou v trávníku pěšinu. To pak jednoho může vzít čert. Zahradník se může stát i bručounem. Jenže park je tu pro lidi zřízen a posláním autorů, zhotovitelů, investorů, správců i zahradníků je blaho návštěvníka. Dokonce se trochu pozapomnělo, že parky vznikaly do značné míry právě z vůle lidu a za jejich součinnosti. Platí, že pokud pěšinkáře přetvarujeme na povaleče, udělá v parku méně škody a zvýší se čas strávený v zeleném hávu. Chceme přece, aby lidi v parku byli, a ne skrz něj utíkali. To znamená méně stresu, vyšší pracovní výkon a lepší výběr daní. Společnost vrnící blahem. Ty daně se následně proměňují v lepší péči o trávník, květinové záhony, kvalifikované síly... a koloběh se uzavírá. Zahradník tedy koná ve prospěch společnosti, park je jejím obrazem, a tiše tahá za nitky, když tento obraz maluje. Teď mu přisuzuji téměř nadpřirozenou moc, většinou má ale jen naději, že to dobře dopadne.

Naší největší, ba přímo nukleární zbraní je krása. Pocity libosti, které se rozlévají v záchvěvech parkových prožitků ve volné směsi se slzami štěstí, provází vůně květin, zeleň listoví a pěknost zahrad. To je strunný nástroj, na který dovedeme hrát, buben, jímž voláme o podporu, žesť, kterou voláme o pomoc, když se lodyhám ubližuje. Je neuvěřitelné, co to s lidmi dělá. Vážně. Nikdy jsem moc nevěřil v polepšeného grázla, ale dnes už si skoro myslím, že ti páni, co nám močí v pravé poledne ke stromům, se v krásném parku aspoň trochu stydí. Co mi ostatně zbývá.

O jednom takovém parku, přes který se utíkalo, dobře vím. Jedna ze studentek nám totiž tenkrát řekla: „Tenhle park si pamatuju, rodiče mi zakazovali přes něj chodit, tak jsem přes něj vždycky rychle proběhla.“ Čelakovského sady byly Mordorem centra Prahy, drogy v džungli. Už se na to těžko vzpomíná, jak některá místa vypadala dřív, ale tenhle kout za Muzeem se změnil. Znělo by trochu licoměrně vychvalovat tu zahradnický kožich, jakkoli jde o úctyhodný díl práce stovky kolegů. Dnes ale chválím lidi, že začali do parku chodit a změnili ho. Samy kulisy by na to nestačily. Chodí sem obědvat a zbytky dávají skoro vždy do košů. Dochází sem řada pejsků a skoro všichni využívají služeb psí louky. Na pohledový trávník vleze opravdu někdo jen výjimečně a na výzvu se s omluvou ochotně přesune na trávník pobytový. Je neuvěřitelné vidět, jak se tu lidi krásně a hezky chovají k parku i jeden k druhému. Dámy z kanceláří zují lodičky a nebojí se trávníku, tátové si pinkají se synky, milenci se věnují sobě, lavičky obležené všemi generacemi i za mrazu. Idylka.

Zahradníci ovšem zacházejí s krásou podle představ o ní. Společnost pulzuje. Žebříček hodnot se mění a převléká kabát. Co včera bylo nedodělkem lempla, to je dnes mozaikovou sečí. Parádní geopark se již zítra stane tepelným ostrovem. Louže je miniprůlehem pouhou změnou slovníku. Zahradník kličkuje touto krajinou trendů komfortně jako zajíc oplocenkou. Musí. Buď se to bude líbit, nebo nebude.