komentář Jiřího Peňáse

Nad Hrabalovým světem zhaslo další světlo: Milan Jankovič

komentář Jiřího Peňáse
Nad Hrabalovým světem zhaslo další světlo: Milan Jankovič

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V roce 1989 Hrabal napsal v jednom dopise Dubence, té své polofiktivní americké lásce: „Přece já podpis na Několika větách nevyměním za osmdesát tisíc Hlučných samot, které vyjdou teď v listopadu, já těch Několik vět nevyměním za osmdesát tisíc doslovů Milana Jankoviče... Vždyť, Dubenko, já jsem vlastně na světě jen proto, abych napsal Příliš hlučnou samotu...“

Muž, kterého si Hrabal tak vážil, že se na jeho doslov vymlouval, že nepodepsal Václavu Havlovi petici, kterou mu zkusil nabídnout, v sobotu ráno, 5. ledna, zemřel. Milan Jankovič, nestor české literární vědy, zemřel v požehnaném věku 89 let. Jeho život byl naplněn prací, literaturou a smyslem, což bylo jeho klíčové slovo.

Jeho knihy se jmenovaly Cesty za smyslem literárního díla, Dílo jako dění smyslu, Nesamozřejmost smyslu. Vracelo se do nich jeho originální zaujetí „děním smyslu“, jenž v jeho interpretaci vzniká pokaždé znovu četbou, během které se smysl znovu rekonstruuje. Takové pojetí vyžaduje setkání se vzácnou literaturou a se vzácnými tvůrci, jímž pro Jankoviče byl Hrabal, jehož byl nejen vykladačem, interpretem a teoretikem, ale i blízkým pozorovatelem a snad i přítelem, jak jen to v Hrabalově případě bylo možné.

Jankovič patřil k silné generaci literárních intelektuálů, která nastupovala v době, kdy bylo možné nejsnáze propadnout revolučnímu dogmatismu. Někdo mu odolal snáze, jiný obtížněji, někdo ho zcela přijal. Jankovičově kritickému naturelu, tíhnoucímu k teoretickému uvažování, byl brzy krunýř literárního marxismu těsný. Východiska pro svou metodu našel brzy v tradici českého strukturalismu, který spolu s významnými teoretiky – a kolegy – Květoslavem Chvatíkem, Zdeňkem Kožmínem, Olegem Susem a svými nejbližšími přáteli, Přemyslem Blažíčkem a Miroslavem Červenkou, rozvíjeli, obohacováni „čerstvou krví“ soudobé české literatury především 60. let. Pozoruhodná je mimo jiná tato spjatost, někdy i přátelská, teoretiků s tvůrci, jejich rovnocenná a vzájemně se obohacující vzájemnost. Těžko hledat obdobu v současnosti.

S nástupem normalizace byl Jankovič nejdřív sesazen z místa vedoucího oddělení literární teorie Ústavu pro českou literaturu, chvíli pracoval pro Památník národního písemnictví a pak už ani to mu nedovolili, takže prošel různými profesemi, až nakonec zakotvil na deset let jako fotograf a dokumentarista n. p. Pragoprojekt. Profesi fotografa zúročil i jako Hrabalův pozorovatel v sérii výborných portrétů, které vyhotovil nejčastěji u jednoho hospodského stolu. Hrabal byl často fotografován (Chochola, Michálek…), ale Jankovičovy fotografie jsou v něčem zcela jedinečné, neboť vznikaly přímo od piva, přímo z hovoru, je na nich extáze, odmlčení, naslouchání, splín i deprese a zase znovu. V té době psal Jankovič i svou nejvýznamnější práci, která v roce 1996 vyšla v Torstu jako Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala a v roce 1997, kdy Hrabal zemřel, dostala Statní cenu za literaturu.

Poslední Jankovičovou prací pro Hrabala byl výbor jeho kratších textů Povídky, črty, hovory, který v České knižnici nakladatelství Host vyšel v roce 2015. Představil v něm „svého“ celoživotního Hrabala v důrazu na jeho existenciální a v nepřikrášlené skutečnosti lidského bytí hluboce ponořené podobě. S vědomím toho, co sám formuloval větou, na kterou člověk často myslí, že „hodnoty nelze dokazovat, lze na ně pouze ukazovat“.

8. ledna 2019