Je dobře, že Miloš Doležal vydal svou knihu o „vražedném létě“ 1945 až jako třetí díl své dokumentární řady „moritátů a faktů“ z druhé světové války. Ne že by neobstála sama o sobě, ale jeho předchozí knihy (Čurda z hlíny, 2019, a Do posledních sil, 2020) jsou dostatečným důkazem, že když nyní píše o českých vraždách a zločinech na německých civilistech po skončení války, ví dobře, že jim něco předcházelo a něco je připravovalo. V předchozích knihách se zabýval českými hrdiny i českými zrádci, českým odbojem i českou kolaborací. Ale obojí se dělo za války, v situaci národního ohrožení německým nacismem, který běsy rozpoutal. Tyto běsy pokračovaly po německé porážce, kterou Češi pochopili jako příležitost „vylikvidovat“ (termín Benešův) Němce ze „své“ země jednou provždy, přičemž součástí té čistky byly vraždy, loupeže, rabování, znásilňovaní, prostě teror, který několik měsíců v oblastech, kde Němci po staletí žili, zavládl. A tento teror je brilantně popsán a rekonstruován v Doležalových dokumentárních povídkách.

Jiří Peňás