Od loňska se vynořuje otázka přijetí malého počtu syrských sirotků z Řecka. Nově se k neúnavné europoslankyni Michaele Šojdrové a fakticky proti premiéru Andreji Babišovi přidal ministr zahraničí Tomáš Petříček. Nejde tu jen o primitivní ano/ne v uprchlické debatě, ale i o to, jestli je ještě udržitelný striktně odmítavý postoj k režimu Bašára Asada.

Tomáš Petříček v pondělí: „Česká republika je dostatečně velká země, aby čtrnácti malým dětem, které si odskákaly konflikt v Sýrii, mohla pomoci.“ Ten den ministr také docela bojovně oznámil, že pokud ho delegáti blížícího se sjezdu ČSSD nezvolí místopředsedou strany, mohl by odejít z vlády. Takže to naznačuje, že i syrské děti se staly součástí Petříčkovy mediální ofenzivy, hledání profilu.

Což v politice není nic hrozného, i dobré nápady se většinou dělají s touhou je mediálně vytěžit a přikrmit vlastní popularitu. Jen by PR nemělo úplně zastínit věcnou podstatu.

Děje se to u syrských sirotků? Některé věci zarazí, třeba zajímavý posun v číslech: když s nápadem Michaela Šojdrová loni přišla, mluvila o padesáti dětech. Coby znalec poměrů v utečeneckých táborech v Řecku garantovala, že bezprizorných nezletilých na útěku ze Sýrie jsou tam tisíce. Číslo čtrnáct nebo patnáct napovídá, že ne a že dětí, které by se chtěly usadit u nás, tam asi moc nebude. 

Pak je tu otázka syrské suverenity. O vládě Bašára Asada si můžeme myslet, co chceme, je to brutální režim na evropské poměry, na blízkovýchodní poměry to až do vypuknutí „arabského jara“, jež v Sýrii znamenalo souboj ohrožených menšin včetně té Asadovy alavitské s radikálními proudy v sunnitské většině, patrně boj na život a na smrt, byl režim umírněný (a sekulární). Každopádně se česká vláda vědomě rozhodla s Damaškem i po roce 2011 udržovat diplomatické vztahy, na rozdíl od USA a velké většiny států EU. 

Syrské úřady chápou iniciativu Šojdrové jako vměšování. Argument, že poslankyně neřeší mizérii v Sýrii, ale v Řecku, na půdě EU, do jisté míry platí. Proti tomu stojí reálný zájem Asadova režimu, aby se Syřané, kteří nejsou vyložení odpůrci režimu (džihádisté, ale i komunisti a liberálové), vraceli do vlasti. Děti a teenageři, které by k nám přepravili Šojdrová s Petříčkem, se logicky ani nemohli účastnit války, natož opozice před rokem 2011, v ohrožení by po návratu zřejmě nebyli.

Až do roku 2019 však přetrvává nešťastný stav, kdy téměř celá EU neuznává Asadův režim. Angela Merkelová a spol. jsou zajatci svých nepromyšlených deklarací z léta 2011, že Asad musí odejít. Zrušení sankcí, humanitární pomoc, diplomatické vztahy Evropa nadále podmiňuje tzv. politickou rekonstrukcí – rovná se odchodem Asada. Realita je taková, že Asad se v krvavé válce udržel a že kromě armády má patrně podporu i velké části společnosti. Takže aby Evropa takzvaně neztratila tvář, zemi zničené i za jejího nepřímého přispění se odpírá pomoc a místo toho se dělá, jako kdyby syrští utečenci neměli cestu zpátky, dokud žije Asad. Ovšem do Sýrie se od pádu Aleppa, tedy už dva roky, nějací uprchlíci prokazatelně vracejí – a nic se jim neděje. Jen se vracejí z Libanonu nebo z Jordánska, ne z Evropy. Proč asi?

Ohledně Sýrie je Česká republika od roku 2011 vůči zbytku EU v opozici. Tento rozpor proniká přímo do vlády. A je paradoxní, že nájezdník a predátor Babiš tu hájí linii předchozích vlád proti tzv. proevropskému ministru zahraničí Petříčkovi. Loni ještě premiér proti Šojdrové startoval čistě populisticky („Jasně jsem řekl, že Česko nepřijme ani jednoho uprchlíka!“), pak ale dostal celkem konstruktivní nápad, že by se nedaleko Damašku pro děti postižené válkou postavila vesnička. V rozhovoru pro svou MfD teď přiblížil projekt vesničky následovně: „Dělám to přes Český červený kříž ve spolupráci se syrským Červeným půlměsícem. Nabídli nám konkrétní pozemek... Zatím to financuji soukromě všechno já, uvažuji o vytvoření nadace a budu se na to snažit sehnat soukromé zdroje.“

A zdá se, že tentokrát to není klasické Babišovo plácání. Před dvěma týdny za ním do Prahy přiletěla delegace syrského Červeného půlměsíce. Podle informací Echa plán vypadá tak, že Červený půlměsíc by nejdřív od současného majitele získal pozemek a zadarmo ho převedl na Českou republiku. „Vesnička“ by byla až pro 150 dětí, obsahovala by školku, školu, hřiště, jídelnu. Spojení Kříže a Půlměsíce má tu výhodu, že není přímo politické, a vyhýbá se tak kolizi se zastydlou linií Evropské unie vůči Sýrii. Je to prototyp věcí příštích. Rozstřílená země se musí spravit na místě, neobrodí se z obnosů, které domů posílají azylanti z Německa.

Je však taky pravda, že nebýt Šojdrové, o žádné vesničce v Sýrii a pomoci na místě by český premiér neuvažoval. Takže třeba nakonec to shánění dojemných dětských příběhů před eurovolbami k něčemu bude.