Před 50 lety normalizační režim ujistil, že Lenin je v Ječný

Miluju tebe a Lenina

Před 50 lety normalizační režim ujistil, že Lenin je v Ječný
Miluju tebe a Lenina

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Prvního dubna 1970 vyšlo v Rudém právu na první straně oznámení, že hl. město Praha vypisuje soutěž na reprezentativní Leninův pomník, který by měl stát na náměstí Říjnové revoluce, tedy na Kulaťáku, v Dejvicích. Nikoho už nejspíš nenapadlo, že by šlo o apríl – a také o něj ani náhodou nešlo. Majestát Lenina nebyl ani za pražského jara dotčen, ostatně jedno z hesel po 21. srpnu znělo: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Jako by Lenin byl nevinný, nějaká lepší alternativa mordoru z Východu, která by Brežněva pokárala a nechala Dubčeka dělat jeho „dělo“. Lze proto předpokládat, že na blížící se jubileum vůdce světového proletariátu by se dobře připravili i reformátoři, aby dokázali, že právě oni Leninův odkaz tvůrčím způsobem rozvíjejí a v žádném případě nezrazují. Ostatně k Leninovi se potom oddaně hlásil i Gorbačov, byť Lenin by ho zřejmě, vstav z mauzolea, proklel.

Bruslení s Leninem

O Čechy se Lenin nikdy příliš nezajímal, i když češtině věnoval (v krátkém dopise matce) zajímavý lingvistický postřeh, že je podobná polštině a je prý v ní mnoho „starobylých ruských slov“... Leninovy krátké pražské návštěvy zanechaly stopy ve slovní hříčce „Lenin je v Ječný!“, ale také ve vzpomínkách Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa, v kapitole Bruslili jsme s Leninem. Básník sice neměl to štěstí jako Zápotocký (nebo Šmeral a Olbracht) a s velkým Leninem osobně nemluvil, ale je možné, že se setkávali na stejném kluzišti. Lenin totiž byl náruživým bruslařem, a jakmile někde zamrzla řeka či rybník, už nasazoval "koňki". Činil to i v mrazivé Praze v únoru 1912, kde si vyhlédl kluziště na stadionu SK Čechie na Žižkově, kousek od vily Tereza, kde bude za několik let sídlit sovětská mise. Tam to měl jedenáctiletý Seifert co by kamenem dohodil. A tak mohlo dojít k podivuhodnému setkání, či dokonce srážce: malý Seifert kroužil po stejném ledě jako menší muž s bradkou v astrachánové čepici.

Antonín Zápotocký vzpomínal na setkání s Leninem v Kremlu v roce 1920 jako na vrcholný zážitek svého života. Na co se rozechvělého funkcionáře z Kladna vůdce světového proletariátu ptal? Zda se v Čechách stále jedí švestkové knedlíky! Pak už šlo všechno skvěle. Soudruzi probrali možnosti revoluce v Evropě, Lenin je povzbudil a vzpomínal na Prahu, kde v roce 1912 zorganizoval tajnou bolševickou konferenci. Prahu si ovšem tehdy nevybral kvůli krásám města, ale proto, že policie se tu chovala k proticarským spiklencům tolerantně, a hlavně byla poněkud zastrčená, stranou hlavních evropských cest, což se mu hodilo: na sněm se nedostavilo mnoho delegátů a s menším počtem se mu lépe manipulovalo (Trockij tehdy uspořádal truckonferenci ve Vídni). Od roku 1953 měl Lenin v Praze v Hybernské ulici své muzeum, ale kupodivu reprezentativní socha v Praze chyběla. V tom možná sehrál svou roli tragikomický osud se Stalinovým sousoším na Letné, které nejprve myšlenku na Leninovu sochu zastínilo, a pak, když je vyhazovali do povětří, na to jaksi nebyla atmosféra.

Lenin jako pozorný čtenář stranického tisku. - Foto: Profimedia.cz

Na jaře 1970, kdy se výročí sto let od narození Volodi Uljanova kvapem blížilo, byla situace už značně jiná. Reformátoři byli v posledním roce, nutno říci, že bez většího odporu, potřeni a vypuzeni ze strany se všemi důsledky, co to pro ně přinášelo (bylo to nepříjemné, ale ne zas tak strašné, šibenice nehrozily). Zrovna v dubnu vycházel v Rudém právu na pokračování „likvidační“ článek o „tribunovi pražského jara“ Josefu Smrkovském, jmenoval se Muž mnoha tváří a psalo se v něm, že „každý podvod jednou skončí“, ale o osudu jeho i ostatních nedávných miláčků bylo už nějakou dobu rozhodnuto. Takový Dubček dohrával svou smutnou hru na ambasádě v Ankaře, odkud ho tiše odvolali už jako úplnou nulu, a ostatní „muži ledna“ padali jeden za druhým. Tři miliony (i se Slováky) členů strany si chodily vyměnit stranickou legitimaci, což byla forma prověrek a vyhazovů. Takzvaní bezpartijní, tedy lidé druhé kategorie, to sledovávali zčásti se škodolibostí (komunisté se zase likvidují navzájem), zčásti lhostejně – a také s pocitem, že bude lepší se do ničeho nemíchat a hledět si svého. Pár mladých lidí bylo za opozičně-revoluční činnost v kriminále, ale jinak byl klid. Začínalo dvacetiletí chataření a chalupaření, drobných radostí a umírněného konzumu, snění o krásném světě za dráty, mávání na Prvního máje, zívání při monotónních projevech a dávání si bacha, aby nebyl průšvih, který mohl být kdykoli z čehokoli. Kdo se v tom ale naučil chodit, žil docela v klidu.

Geniální Lenin a filatelie

Milan Knížák někdy v té době „složil“ píseň Miluju tebe a Lenina, kde procítěně zpíval: „Miluju Lenina pro jeho fousy, miluju Lenina pro jeho pleš. Miluju Lenina za revoluci, miluju Lenina za jeho svět.“ A přestože to jistě myslel upřímně, na oslavy stého výročí narození „giganta světových dějin“ tento gigant českého undergroundu pozván nebyl a nejspíš by veřejným provozováním písně vzbudil pohoršení. Oslavy se konaly hezky v duchu nejkoženějších a nejsešněrovanějších tradic zdejší servility, v hlubokém předklonu před moskevskými vládci, kteří před necelými dvěma lety tu zemi schramstli jako malinu a teď se za to nechávali dosazenými satrapy oslavovat. Začalo se s tím od ledna a v dubnu orgie vrcholily. V Jízdárně Pražského hradu se otevřela výstava Lenin 1870–1970, na kterou se povinně hrnuly davy, v Muzeu V. I. Lenina měli její menší variantu. V Divadle na Vinohradech se konal recitační večer s Jiřinou Švorcovou, Světlou Amortovou a Bohušem Pastorkem: v této sestavě pak úderka vyjížděla do krajů. Uskutečnila se řada seminářů a též výstav známek Lenin a filatelie. Čtyřicátým pátým svazkem byly dokončeny Leninovy spisy a vyšlo několik atraktivních knih s leninskou tematikou: třeba v Odeonu kniha Nezapomenutelné chvíle o setkání s Leninem: editor anonymní. V Hradci Králové odhalili na Lenově náměstí (nyní Masarykově) Leninovu sochu, kterou si objednali v ukrajinském Černigově. V týdnu od 15. dubna byla všude nařízena vlajková výzdoba a na Domě umělců (Rudolfinum) byla vytažena velká rudá hvězda s Leninovou hlavou.

Rudé právo každý den přinášelo sérii článků jednak o Leninovi samém, teoretické stati i historky ze života, jak byl Lenin skromný, pilný a hodný, a také o tom, jak se celý svět Leninovi koří. Nejen socialistické státy, kde se Leninovo učení už jaksi ujalo, ale i v kapitalistických zemích se pořádají výstavy a semináře, odhalují se sochy (třeba na Capri) anebo v Lyonu otevřeli výstavku Lenin et notre temps nebo v Londýně na Clarkenwell Green vystavují suvenýry na Leninův pobyt v letech 1902–1903, jak by ne, když tam prosovětská KS Velké Británie má Marx Memorial Library. A o Leninovi psaly, informuje pyšně RP, i Timesy, které připomněly, že když byl Lenin v Londýně, rád jezdil omnibusy a chodil do Hyde Parku poslouchat diskuse… Ovšem o významu Lenina vědí i v Africe, kde v Bamaku, Yaoundé a v Lagosu se uskutečnilo slavnostní zasedání a promítání filmů o Leninovi. Už loni delegáti UNESCO odhlasovali všemi hlasy, že Leninovy narozeniny budou zařazeny do významných událostí roku, a 3. dubna se v Moskvě konalo slavnostní zasedání Světové rady míru, na němž Romeš Čándra ocenil zásadní podíl Lenina na světovém míru. V Praze se oslavy konaly 15. dubna ve Sjezdovém paláci Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Ve dvouhodinovém projevu Gustáv Husák zhodnotil dílo V. I. Lenina a poblahopřál si k tomu, že přesně před rokem na dubnovém zasedání ÚV KSČ nastoupila jím vedená strana důsledný leninský kurz.

Centrem oslav je samozřejmě Sovětský svaz: v Leninově rodišti, tatarském městě Simbirsku (tehdy už Uljanovsku), se 15. dubna za účasti Leonida Iljiče Brežněva otevíral obrovský palác, „budova z bělostného mramoru“, který září nad řekou Volhou stejně jako Leninovy myšlenky. Hned poté Brežněv a jeho kamarila spěchali do Moskvy, kde se 22. a 23. dubna konaly ve Sjezdovém paláci v Kremlu centrální oslavy: tam se sjeli funkcionáři všech Moskvě podřízených a za existenci vděčících stran, partají, gangů a (polo)teroristických uskupení světa, aby společně vzdali hold „největšímu géniovi dějin“. Pochopitelně nechyběla reprezentativní sestava z Československa: Gustáv Husák, Vasil Biľak, Lubomír Štrougal a samozřejmě také prezident Ludvík Svoboda, který se krátce předtím vrátil z cesty do Japonska (a také Mongolska, samozřejmě se zastávkou v Moskvě, takže do vzal na otočku). V Japonsku byl na výstavě Expo 70 v Ósace, kde otevíral československý pavilon a hned vzápětí vkráčel do sovětského, jenž se podobal velkému vztyčenému rýči, před kterým stála socha V. I. Lenina, jenž jednu ruku za kšandou, druhou ukazuje vzhůru: k ní Ludvík Svoboda položil květiny, neboť božstvo bylo společné.

Aurora znamená Jitřenka

Duben 1970 byl meteorologicky úplně jiný než ten současný, zima byla i na tu dobu neobvykle tuhá, a ještě v polovině měsíce zůstávaly na Vltavě kry a ve vyšších polohách sníh. V polovině měsíce se přece jen začalo hlásit ke slovu jaro, takže jako by i tohle hrálo leninské symbolice do noty. Je ostatně zajímavá shoda okolností, že dva velcí záhubci světa, Hitler a Lenin, měli narozeniny na jaře dva dny po sobě (20. a 22. dubna), i když Lenin-Uljanov se dle juliánského kalendáře vlastně narodil 10. dubna, stejně jako říjnová revoluce byla v listopadu: to v dětských myslích vytvářelo zmatek, kterého se mnozí nezbavili po celý život. Příchod na svět obou, Hitlera i Lenina, byl oběma režimy vložen do mytologie jara, tedy zrodu nového života a překonání dlouhé noci a tmy. Lenin i Hitler byli symbolizováni jako nositelé světla a vládci rozbřesku, tedy de facto Luciferové, což oba nepochybně byli.

Leninovo sté výročí se československému režimu výtečně hodilo. Přicházelo přesně rok poté, co se konalo tzv. dubnové plénum KSČ, kde se definitivně upevnila moc nového neostalinského vedení Gustáva Husáka a kdy se „konsolidace ve straně a společnosti“ rozjela plnou parou jako parní válec. Naděje pražského jara na nějakou humanizaci režimu a udržení třeba jen trochu svobodnějších poměrů rychle brala za své. Po potlačení srpnových demonstrací a přijetí pendrekového zákona (pro který hlasoval Dubček, vzápětí spláchnutý do bezvýznamna) nemohl v nějaké umírněné kádárovské řešení (kdo nejde proti nám, jde s námi) věřit už ani nejzabedněnější optimista. Bylo zřejmé, že Husák se ujímá moci se vší rozhodností a s nějakou debatou se nepočítá. Nebyly sice šibenice, ale potlačení všeho jen trochu odlišného, přečnívajícího, svobodomyslnějšího, jak on říkal, „kolísavého a oportunistického“, se bude dít s bolševickou důsledností. Hlavní roli v tom měl mít na jedné straně obyčejný nátlak, vydírání, zastrašování, případně kriminalizace: u komunistů probíhala tzv. výměna legitimací, zbytek společnosti byl držen u krku například hrozbou nepřijetí dětí na studia. Na druhé straně byl tento tlak doplněn mohutnou ideologicko-propagandistickou ofenzivou, která se rozjela hned s nástupem Husákovy sestavy. V ní hlavní roli hrály bombastické kvazináboženské rituály, které sice byly, na rozdíl od 50. let, už zcela vyprázdněné a věřil na ně jen idiot nebo fanatik (ne že by neexistovali a že by jich bylo málo), ale efekt měly. Vytvářely prostředí, v němž režimní ideologické symboly zabraly celý horizont. Slavení režimních period produkovala nekonečné řetězce žvanivých projevů a zmechanizovaných úkonů, úklon, kladení, postávání a povstávání, které sice málokdo bral vážně, ale miliony se jim podvolovaly. Režim sice už nevyžadoval, aby lidé na jeho dogmata věřili, ale kontroloval, jestli jim prokazují úctu.

Od těch časů uplynulo padesát let, žijeme ve zcela jiné době a máme zcela jiné zábavy. Někomu, třeba autorovi článku, ten pohled na půl století staré stránky novin připomněl dětství, školní docházku započatou rok po slavném Leninově výročí. Vznášel se nad ní přízrak toho podsaditého chlapíka s bradkou a pleší, často v kšiltovce nebo v beranici, který buď projevuje své neskonalé lidství (nechal žít lišku, i když ji mohl zastřelit), nebo častěji ukazuje lidstvu cestu vpřed, stoje na lokomotivě (jako Frigo na mašině) nebo dávaje povel ke kanonádě námořníkům na Auroře, což, jak každé dítě tehdy vědělo, znamená Jitřenka.

Socha Lenina v Dejvicích, dílo sochaře Ludvíka Kodyma, stála od roku 1972. Slavnostního odhalení se zúčastnily stovky Pražanů.

2. května 2020