Bývalí estébáci a jejich úspěšná adaptace na demokratické poměry – zrovna dnes docela silné téma, že. S jedním takovým jsem před pár lety udělal docela pozoruhodnou zkušenost, i když – možná na ní nic pozoruhodného nebylo, byla nějakým způsobem typická. Chystali jsme tehdy celovečerní film, jehož hlavní postavou byl právě příslušník StB, chtěl jsem si s nějakým promluvit. Ani ne tolik o těch důkladně probíraných věcech, systému, politické perzekuci, ale spíš o komunistické tajné polici jako pracovišti s nějakou atmosférou a vztahy na něm. Přes známého jsem na jednoho sehnal kontakt, měl prý patřit k těm „hodným“ estébákům, po revoluci prošel prověrkami, nějakou dobu ještě sloužil a pak odešel do privátního sektoru. Daří se mu v něm dobře, v jednom krajském městě se z něj stal velmi úspěšný advokát s prominentními klienty.

S kamarádem jsme na něj čekali v zahradní restauraci někde na Vinohradech, byl příjemný slunečný den. K našemu stolu zamířil velmi sebevědomě působící pán, sportovní typ, zaměstnaně působící, dokonale upravený – zánovní oblek, bílá košile, aktovka a drahé hodinky. Seriózní člověk přichází probrat detaily smlouvy o fúzi velkých energetických firem nebo tak něco. A rozhovor s ním podobným způsobem taky chvíli působil, nějak z něho nešlo nic dostat. Ne snad že by tajnůstkařil, spíš úplně nerozuměl tomu, nač se ptáme, případně odpovídal způsobem, který pro nás nebyl úplně obohacující. Naštěstí zasáhl mocný spojenec – pivo. Alkohol mu trochu promazal mluvidla a on ze sebe začal sypat ty věci, sako už tou dobou odložil a vůbec postupně přestával držet distingovanou image. Možná s tím, jak se probíral vzpomínkami a zpřítomňoval si je, se zpřítomňovaly i způsoby toho jeho někdejšího já, mladého estébáka nejdřív u sledovačky v Praze, kde si zajezdil dobrými auty a s kolegy vymetal noční podniky, později operativce v krajském městě. Především mluva – nejenom slovník, ale i intonace – a pak taky vystupování nebo výraz, moresy držitele moci, momentálně sice blahosklonného a vtipkujícího, ale dobře si vědomého, že je to jenom na něm, že legrace může taky přestat, kdyby se mu náhodou zachtělo.

Vyprávěl, jak ho ta práce frustrovala, ne však z toho důvodu, který by člověk očekával. Neřešil moc, že v ní dělá špatné věci, spíš ho ještě po letech štvalo, jak ta instituce byla neefektivní. Pořád se prý schůzovalo – a práce kvůli tomu stála. Měl třeba úkol na nějakém maloměstském nádraží, někdo tam čas od času napsal protikomunistický výkřik na jízdní řády ve vývěsce. Hodiny a hodiny tam trpělivě pozoroval, jenomže pak musel na schůzi a ten odbojářský fantom s propiskou zrovna v tu chvíli jeho nepřítomnosti opět udeřil – všechna práce vniveč. To naštvalo. Pana XY taky rozčilovalo, že v tajné policii vládla protekce, nehledělo se na zásluhy, ale na to, jak to má kdo u šéfa dobré, jestli mu jezdí o víkendech pomáhat se stavbou chaty.

Postupem doby, jak se hladina alkoholu zvyšovala, přišlo i na estébáckou latinu, veselé historky z plnění úkolů při ochraně socialistického zřízení. Třeba když se s kolegy vloupal do bytu, kde měly být instalované odposlechy, a nějaký tajný tam omylem rozsedl křečka. „Museli jsme objet všechny zverimexy v kraji, než jsme našli nějakýho dost podobnýho.“ Hoho. Haha. Ptal jsem se ho, jestli některý z jeho kolegů měl psychické problémy – v tom připravovaném scénáři taková postava byla. Vzpomněl si na jednoho, vždycky po poradě vyrazil do terénu, pak se ukázalo, že ve skutečnosti chodí do jednoho z konspiračních bytů, které StB ve městě měla, zalehne tam a celý den tam pospává.

Tahle historka se dostala do jedné repliky ve scénáři, k tomu vyhořelému spícímu estébákovi jsem tehdy na dálku pocítil značnou sympatii, představoval jsem si, jak už toho všeho měl plné zuby a rozhodl se celou tu mizerii prostě prochrápat, zapomenout na to všechno. Ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo, třeba prostě jenom moc pil, což prý mezi tajnými taky nebylo neobvyklé, panu XY se to moc nelíbilo – alkohol měl špatný vliv na výkonnost a kvalitu odvedené práce. O tom, že by se estébáci na pronásledovaných dopouštěli násilí, pan XY z vlastní zkušenosti nic nevěděl. Snad jednou byla nedaleko jeho působiště nějaká větší disidentská akce, někoho tam prý zmlátili, ale to museli udělat ti zlí estébáci z druhého většího města v kraji, ti by toho asi byli schopni. Kluci od nás nic takového nedělali…

Seděli jsme s ním tehdy v té hospodě asi pět hodin, pak už musel pan XY jet domů. Působil docela vesele, když jsme se loučili, čišela z něj radost člověka, který si dobře pokecal, zavzpomínal, popil. Oprášil si kalhoty, protáhl se po dlouhé době prosezené na dřevěné lavici. „Teda, řeknu vám, bolí mě prdel, chlapi.“ Zvedl aktovku, pohledem zkontroloval drahé hodinky a zpříma vyrazil plnit další úkoly – byznys nečeká. A já už měl pojem o tom, koho si třeba představit, když někdo použije pojem „lepší estébák“. V tomto případě celkem inteligentního člověka, který nic neřeší a prostě si dělá to svoje bez ohledu na to, co to je a pro koho to je. Pyšného na svoje schopnosti, vždycky trochu „šprta“ – v advokacii i tajné policii. 

Vždycky toužícího se uplatnit a ochotného sloužit, komu je sloužit potřeba, aby člověk stoupal v hierarchii vlivu a postavení. Zamakat si a mít uděláno, dáchnout si uspokojený vědomím, že výkon byl podán. Místy působil jako ztělesněná pracovitost, pracovitost bez otázek – ani vůči sobě, ani vůči okolí. Otázka, zda při všem tom ohlížení se cítí taky nějaký stud, nepadla – dost možná by jí ani nerozuměl. Vnímali jsme ho tehdy jako muže minulosti, který se dokázal adaptovat v přítomnosti. Možná se nám v něm ale tehdy ukázala budoucnost.