Louis Isadore Kahn (1901–1974)

Ad fontes

Louis Isadore Kahn (1901–1974)
Ad fontes

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nebyl to odchod ze světa, který by odpovídal jeho renomé a postavení. V něčem se ale shodoval s jeho nekonvenčním životním stylem. Židovský emigrant z carského Ruska Louis Isadore Kahn zemřel na infarkt na toaletách newyorské železniční stanice, když se vracel z Indie, kde zrovna dokončoval jeden ze svých zásadních projektů. V pase měl (bůhvíproč) vymazanou adresu trvalého bydliště, a trvalo tak celé čtyři dny, než se zjistilo, o koho jde.

Otočení kurzu

Na profesní vrchol chudého chlapce, který se narodil 20. února před sto dvaceti lety, vedla dlouhá cesta – svůj jedinečný přístup k navrhování si totiž osvojil až po padesátce. Zatímco většina jeho kolegů tíhla k evropské meziválečné moderně se strojovou estetikou podle známé zásady „forma sleduje funkci“, Kahnův hlavní zdroj inspirace byl mnohem starší.

Rooseveltův park Four Freedoms v New Yorku byl realizován osmatřicet let po Kahnově smrti. - Foto: Shutterstock

Kahn se snažil pochopit základní principy a řád klasických staveb antického Řecka a Říma a následně je vyjádřit řečí moderní architektury s využitím nových technologií a materiálů. Výtvarně i hudebně mimořádně nadaný architekt, kterému ve škole přezdívali Scarface (Zjizvená tvář) kvůli jeho nehodě z raného dětství, si ale musel svůj první velký úspěch poctivě oddřít. Ke zlomovému okamžiku jeho kariéry došlo, když coby profesor Yaleovy univerzity odjel v roce 1950 na pracovní a studijní pobyt do Říma, během něhož se intenzivně zabýval starověkou architekturou od Řecka po Egypt.

Své nově nabyté znalosti a zkušenosti pak promítl do návrhu Galerie umění Yaleovy univerzity v New Havenu, která změnila kurz vývoje americké poválečné architektury od již vyčerpaného stylu mezinárodní moderny k tomu, co se někdy označuje jako nový monumentalismus. Pro tento směr je zásadní právě promyšlené uplatňování principů klasické architektury, jako jsou správné proporce a měřítko, osy nebo symetrie známé především z antických chrámů a renesančních paláců, které se ale začaly v první polovině minulého století programově opouštět. Kahn si je však zdárně osvojil, a vytvořil tak novou modernu.

První realizace, se kterou byl spokojen. Salkův institut biologických studií v Kalifornii, 1959–1965. - Foto: Shutterstock

Nejlepší ukázku Kahnova stěží napodobitelného rukopisu představuje Salkův institut, vědecký a výzkumný ústav v Kalifornii na pobřeží Tichého oceánu, který na konci 50. let založil objevitel první efektivní vakcíny proti obrně. Dvě přísně symetrická křídla budov tady dohromady vymezují volné nádvoří, jehož velkolepý dojem umocňuje prostý vodní kanál, který ukončuje soustava bazénů přímo nad pobřežním útesem. Pro stavbu navíc Kahn využil pevný beton ze sopečného popela vycházející ze starověké římské technologie. Jde o první realizaci, se kterou byl její autor zcela spokojen, a jasnou demonstraci Kahnovy definice architektury jakožto promyšlené tvorby prostoru.

Náš architekt

Na začátku 60. let dosáhl mezinárodní věhlas Louise Kahna takové úrovně, že začal získávat zakázky až v Asii, kde navrhl také vládní čtvrť v Dháce, hlavním městě Bangladéše. Rozsah projektu umožnil velkolepé zhmotnění jeho vizí, které i po půl století působí nadčasově. Rozestavěné dílo přežilo během bangladéšské války za nezávislost jen díky tomu, že si jej piloti spletli se starověkými ruinami, a proto na něj neshodili bomby. Dokončení se architekt nedožil, výstavba ve značně primitivních podmínkách trvala dvacet let.

Obří komplex vládní čtvrti v Dháce (1962–1983, dnes bangladéšský parlament) si za války piloti spletli se starověkými ruinami. - Foto: Shutterstock

S osobností Louise Kahna se pojí také jeho kontroverzní životní styl, který odhalil intimní snímek Kahnova nemanželského syna Nathaniela z roku 2003 nazvaný Můj architekt Louis Kahn (dostupný on-line). Ukazuje v něm, že Kahn měl vedle své manželky utajované poměry a potomky s dalšími dvěma ženami, aniž o tom rodiny vzájemně věděly.

Studentské koleje v Ahmadábádu (1962–1974) měly jít ke konci loňského roku k zemi. Záměr zastavil mezinárodní odpor a petice. - Foto: Shutterstock

Odkaz a celosvětový význam Kahnova díla přetrvává dodnes a nejvýmluvněji jej dokresluje kauza z konce minulého roku, kdy mělo dojít k demolici Indického institutu managementu v Ahmadábádu. Záměr rychle zastavila obrovská vlna protestů a petice, kterou během pár týdnů podepsalo na třicet tisíc lidí z řad odborné i laické veřejnosti. Mimochodem, jde právě o ten projekt, ze kterého se Kahn roku 1974 vracel přes výše zmíněné newyorské nádraží.

 

 

21. února 2021