Nová vláda Petra Fialy se ještě ani nezformovala, a už ví, co bude bez ohledu na program jejím prvním největším úkolem. Odvrátit energetickou krizi, která startuje vlnu obrovského zdražování. Ví, že bez ohledu na to, co si myslí o škodlivosti přerozdělování, bude muset ten prudký růst cen kompenzovat minimálně části společnosti. Kandidát na ministra financí nové vlády Zbyněk Stanjura tvrdí, že tyto kompenzace, ať už ve formě sociálních dávek, nebo daňových slev, dostane víc než 10 procent rodin. Zároveň ujišťuje, že to bude méně než polovina společnosti. Řeč je tedy minimálně o milionu lidí, k nimž zamíří další přerozdělování. Ty peníze, které dostanou, totiž bude muset někdo jiný ze svých účtů zaplatit.

Takže minimálně polovina společnosti, která se nekvalifikuje kvůli výšce příjmů či majetku na nové energetické sociální dávky nebo slevy, je bude naopak financovat. Nemůže to být jinak. Pokud nový kabinet slibuje, že bude snižovat obrovské schodky státního rozpočtu, které mu odkázal Andrej Babiš, nemůže ty nové sociální dávky nebo slevy, které budou v desítkách miliard korun, rozdávat na dluh. Zaplatí je ti ostatní.

Je to past. Vláda nemůže dělat nic moc jiného, protože při prudkém růstu cen, který odstartovalo zdražování, by jinak hrozil sociální výbuch a nepokoje. Prudký růst cen chce kompenzovat už odcházející kabinet Andreje Babiše. Ministryně práce Jana Maláčová se hádá se superministrem průmyslu a dopravy Karlem Havlíčkem, jak nejlépe to udělat. Summit Evropské unie předposlední říjnový víkend věnující se právě prudkému zdražování cen energií dost bezradně vládám členských zemí doporučil, ať lidem drahé energie, které ženou nahoru i ceny všeho dalšího zboží, kompenzují právě sociálními dávkami nebo daňovými slevami. Dostaly z Bruselu radu: Zvyšte přerozdělování.

Evropské sebepoškozování

Dostáváme se do bezprecedentní situace. Současná vlna zdražování není žádným externím šokem, jaké se sem tam stávají. Takovým byla třeba ropná krize sedmdesátých let. Něco, co přišlo zvenčí. Západní politici to nemohli ovlivnit. Jen na to reagovat. Takový šok zasáhl Západ v roce 1973. Ukončil poválečnou prosperitu tím, že odstartoval éru známou jako stagflace. Jde o destruktivní spojení stagnace ekonomického růstu a vysoké inflace. První a prozatím největší ropný šok začal na podzim roku 1973, když Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) záměrně snížila těžbu ropy o pět procent, aby mohla její cenu ovlivňovat ve svůj prospěch. Zároveň vyhlásila embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael během jomkipurské války. Nejvíc zasaženy byly Spojené státy a Nizozemsko.

Tomuto vývoji předcházela počínající ekonomická stagnace ve Spojených státech, kterou se prezident Richard Nixon pokusil zastavit odpoutáním dolaru od zlatého standardu, což vedlo ke snížení hodnoty dolaru. Protože cena ropy je určována v amerických dolarech, její vývozci za ni náhle dostávali méně. Z toho plynoucí nespokojenost a hněv arabských států vůči Izraeli vyprovokovaly OPEC k akci.

A 16. října 1973 skokově stoupla cena americké ropy ze tří dolarů za barel na víc než pět dolarů. V průběhu dalšího roku se dál zvýšila na 12 dolarů za barel. V té době většina ropy pocházela z Blízkého východu a světové hospodářství bylo na ropě závislé víc než dnes. O několik měsíců později se krize zmírnila. Embargo bylo odvoláno v březnu 1974, po vyjednáváních ve Washingtonu. Zvýšené ceny ropy ale přetrvaly a následná inflace způsobila sérii ekonomických recesí , která trvala až do počátku osmdesátých let a ukončila dlouhotrvající období poválečné prosperity. Stagflace byla jedním z ekonomicky nejtemnějších období poválečného Západu. Anatomie celé události jasně ukazuje, že šlo o šok externí.

Zelené a covidové zdražování

To, co teď roztáčí energetickou a následně celkovou inflaci, jsou důsledky počínání politiků. Nejvíc evropských. Potažmo i v dalších zemích. Jsou to důsledky kombinace tažení na bezuhlíkovou ekonomiku a lockdownů v době pandemie čínského koronaviru. Obojí jsou čistě politická rozhodnutí. Je to zdražování politicky vyvolané. Reakcí na něj jsou kompenzace, které mají zabránit společenskému rozvratu. Takže nejdřív se politicky vytvoří novou regulací problém, jako jsou uhlíkové přirážky a vytvoření systému kádrování branží průmyslu a služeb podle jejich klimatické škodlivosti nebo koronavirové restrikce. Ty se reálně promítnou do ekonomiky a prudce zvednou ceny. Na ně politika musí reagovat. Zvýšením přerozdělování. To v Evropě aktuálně dostoupalo na rekordní úroveň v historii. Tak socialistická Evropa (ta, která nezažila komunismus) ještě nikdy nebyla. Na obzoru v této chvíli bohužel není trend, který by vlnu přerozdělování a zdražování zastavil. Jsou to učebnicové ukázky, kam vedou zásahy státu do ekonomiky. Nevedou k bohatství a prosperitě. Vedou k nedostatku, drahotě, stagnaci, nebo rovnou k chudnutí společnosti. Historické knihy někdy s luxusem odstupu ukazují, jak podivné kroky vedly k velkým dějinným katastrofám. Jak obtížně jsou z toho odstupu pochopitelné. Krásně to v bestselleru Náměsíčníci: Jak Evropa dospěla v roce 1914 k válce popisuje britský historik Christopher Clark.

Pozorování aktuálních politických rozhodnutí vypadá, jako kdybychom on-line sledovali kapitoly nových Náměsíčníků. Prudký vzestup cen energií a dalšího zboží má dva hlavní spouštěče. První je 16. prosinec 2019, kdy se premiéři Evropské unie včetně Andreje Babiše chtějí dohodnout na Novém zeleném údělu (Green New Deal). Na summitu je právo veta. Využijí ho jen Poláci. Babiš schvaluje vše, co se mu předloží. To je základní rámec cesty k bezuhlíkové ekonomice, který se od té doby naplňuje konkrétními kroky, které velmi výrazně zdražují, nebo přímo zakazují emisní zdroje energie. Na prvním místě uhlí. Evropská unie v čele s Německem sní o obnovitelných zdrojích a zelené energetice. Nějak ale neví, z čeho ji bude vyrábět. A s výjimkou zemí, které žijí z přehrad a divokých vod na výrobu energie, jako jsou skandinávské státy, není zřejmé, z čeho se ta energie pro provoz Evropy bude brát, když právě nesvítí a nefouká, takže obnovitelný vítr ani slunce nepracují. Zálohy musejí být. A je zřejmé, že pro většinu zemí, které nemají jaderné elektrárny nebo si je odstavují jako Němci, tím záložním zdrojem nemůže být nic jiného než plyn.

Celý ostatní svět samozřejmě vidí, co se v Evropě děje. Unie chtěla být zeleným pionýrem a skutečně jím je. Ví se, že v Evropě bude po plynu extrémně vysoká poptávka. Takže cena letí přirozeně prudce vzhůru. Trend tažení za bezemisní ekonomiku není navíc zdaleka omezen hranicemi Evropské unie. Po nástupu prezidenta Joea Bidena na něj nastupuje Amerika. Británie je v bezemisním tažení před Evropskou unií bez ohledu na brexit. Trend sílí v bohaté jihovýchodní Asii a po zelené energetice je poptávka i v Číně. Ta sice stále staví uhelné elektrárny, značně znečištěné ovzduší ale i tady připoutává k bezemisní ekonomice pozornost. Cena plynu přirozeně v očekávání obrovského zájmu příštích let, kdy bude nejperspektivnějším zdrojem energie, prudce stoupá. Za rok se zvedla o 306 procent. A to máme za sebou pár týdnů, kdy už byla nahoře i o 440 procent.

Ani sociální stát, ani veřejné služby

Druhým politickým spouštěčem zdražování byly lockdowny přetrhané obchodní vazby. Do té doby hladce fungující obchod narazil na tvrdé překážky. Firmy nebyly schopny dostat své zboží k zákazníkům na druhém konci světa. Tak si je často musely najít jinde. Do toho nalily vlády po celém Západě do ekonomik během lockdownů obrovské peníze na kompenzace. A když se situace trochu uvolnila a ekonomiky začaly ožívat, všichni chtěli utrácet a nakupovat. Jenže zboží a hlavně suroviny nejsou. Poptávka vytlačená inflačními penězi je větší než reálná nabídka zboží. Takže cena přirozeně letí vzhůru a je nedostatek.

Sledujeme čistě politicky vyvolané zdražování. Interní šok, za který si politici v Evropské unii mohou jen sami. U nás za to zcela konkrétně může Andrej Babiš, který tady po celou tu dobu vládl. Volební heslo koalice Spolu „Babišovo zdražování“ je velmi výstižné.

První zdroj zdražování v podobě zelených přirážek nezmizí. Naopak bude ještě sílit. Druhý v podobě covidových restrikcí snad brzy odezní. Následky budou ale i u něj ještě dlouhou dobu silné.

Výsledek je jasně vidět v rekordních úrovních přerozdělování. To se vyjadřuje jako podíl veřejných výdajů na celkovém výkonu ekonomiky. Země Evropské unie jsou v míře přerozdělování dlouhodobě světovými lídry. Za covidových lockdownů svoji pozici nadále posílily. A se zeleným zdražováním a potřebou ho kompenzovat dávkami nebo slevami ji budou posilovat dál.

Přerozdělovací světovou jedničkou je Francie. Tam se přerozdělí 62,4 procenta výkonu ekonomiky. Ještě před covidem to bylo 55,4 procenta HDP. Následuje Řecko s 60,7 a Belgie s 60 procenty. Vzestupy jsou tady jen za poslední rok ještě větší než ve Francii. V Řecku se před covidem přes stát přerozdělovalo 47,8 procenta HDP. V Belgii 52 procent. Pak následují Rakousko, Itálie a Finsko. V prvních dvou jmenovaných zemích se jen za poslední rok přerozdělování zvýšilo o 10 procent HDP. Ve Finsku a v celé Skandinávii je vzestup naopak výrazně mírnější. Tyto země omezovaly své ekonomiky zavíráním výrazně méně než zbytek Evropy. A jsou i méně zranitelné zeleným zdražováním, protože dlouhodobě bez ohledu na evropskou regulaci mají díky výhodným přírodním podmínkám obrovský podíl bezemisní energetiky. Skandinávie se oba tyto přerozdělovací trendy dotýkají nejméně z celé Evropy.

Průměr zemí Evropské unie je 53,4 procenta. Před covidem byl 46,6 procenta. My na tom na evropské poměry stále nejsme tak špatně. Přerozdělujeme 47,5 procenta toho, co ekonomika vydělá. Před covidem to bylo 41,1. Před námi jsou Maďaři s 51,6 procenta. Ti přerozdělují ještě víc než Němci s 51,1 procenta. Víc než my ale přerozdělují i Poláci s 48,8 procenta. Pro srovnání: ve Spojených státech je to 44 procent. Ve Švýcarsku jen 36,5 procenta. Právě Švýcaři za covidu zaznamenali jeden z nejmenších vzestupů přerozdělování v celé Evropě. Pro představu, jak moc socialistická Evropa je, pohled do ekonomicky vyspělé Asie, která je tvrdou konkurencí. V Japonsku se přerozděluje 38 procenta HDP. V Jižní Koreji jen 31,5 procenta. Mimochodem, za doby covidu, kdy v Evropě veřejné výdaje prudce stoupaly, se v Koreji ani v Japonsku nezvýšily ani o procento.

Obrázek prudce sílícího socialismu je nejvíc vidět na dlouhých grafech. Evropa nikdy v historii nepřerozdělovala tolik jako nyní. Ještě v roce 1990 i rekordman Francie přerozdělovala méně než 50 procent HDP. Přes kritickou laťku 60 procent se dostala vůbec poprvé až teď. U nás je trend díky postkomunistické transformaci poněkud jiný. Ještě v roce 1995 Česko přerozděluje 53,6 procenta. Víc než tehdejší Německo. Na rekordně nejnižší číslo 39 procent se dostáváme v roce 2015. Paradoxně za vlády socialisty Bohuslava Sobotky s dotačním přeborníkem Andrejem Babišem v křesle ministra financí. Ekonomika je ale tehdy rozjetá na maximum. A žádné takové umělé politické tlaky na přerozdělování jako Green New Deal a covidové lockdowny Evropu nedusí.

Kdyby chtěl někdo argumentovat, že to obrovské přerozdělování je cenou za sociální smír a kvalitní veřejné služby, moc s tím neobstojí. Sociální výdaje, kam se počítají všechny sociální dávky, tvoří ve Francii 31 procent HDP. Jen polovinu celkového přerozdělování. A ten podíl klesá. U nás je to podle dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj jen 19,2 procenta. Méně než polovina veřejných výdajů. Jednou z mála zemí, kde se z těch vysokých výdajů skutečně platí především sociální stát, je Skandinávie. Ve všech třech zemí právě sociální transfery tvoří víc než polovinu celkových výdajů. Obrovské přerozdělování se nedá hájit ani investicemi do vzdělání, což je skutečně hodnotná veřejná služba. Jedinými třemi evropskými zeměmi, kde jde do vzdělání víc než 6 procent HDP, jsou Švédsko, Dánsko a Belgie. U nás je to necelých 5 procent HDP. V Německu jen 4,2 procenta. Ve Francii 5,2 procenta. Tedy 5,2 procenta z 62 procent HDP, která se přerozdělují. Odpověď není ani v investicích do zdravotnictví. Na něj dává z celé Evropské unie nejvíc Rakousko s 8,3 procenta HDP. Pro srovnání: ve Spojených státech je to 9,8 procenta HDP z veřejných zdrojů. U nás je to 7,6 procenta. Z celých veřejných výdajů malá část.

Ty obří účty za přerozdělování jsou nabobtnání regulací, kdy stát všemi možnými dotacemi, granty, zelenými bonusy, pobídkami zasahuje do ekonomiky. Míříme do éry velmi nepříjemného socialismu, kdy politici vytvářejí problémy, které neumějí řešit, a stahují společnost do vážných krizí, jako je aktuálně ta inflační a energetická.