V BUBLINĚ

Na čí straně je čas?

V BUBLINĚ
Na čí straně je čas?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O Facebooku se někdy říká, že je to sociální síť pro starší lidi, něco na tom asi je, nebo to tak aspoň z mé pozorovatelny vypadá (ze zřejmých důvodů). Jeden taky může sledovat a porovnávat různé strategie vyrovnávání se s „procesem stárnutí“, někdo ho přijímá, někdo popře, někdo si zoufá, někdo se radostně opájí nostalgií. Mezi velmi agilní a sledované uživatele patří třeba úspěšný vývojář počítačových her Daniel Vávra. Plynutí času na něj nedávno taky dolehlo, vyrovnal se s tím na poměry sociálních sítí obsáhle: „Na mně se v zásadě nic moc nezměnilo. Mám stejný účes jako ve dvaceti, akorát jsem prošedivěl. Pořád chodím v kombinaci metalových triček, kapsáčů z armyshopu a hadrech a botech od indie firem. Akorát je mnohem těžší je dnes sehnat, protože ty úspěšnější indie firmy schramstnuly nadnárodní korporáty a ty opravdu indie většinou krachly, protože dnešní mládež chodí buď v korporátních ádách, najkách, nebo laciných nudných shitech z Marks and Spencer a dalších obchoďákových sračkoznačkách...“

Vyrovnal si při té příležitosti účty s mladou generací, která podle něho o tom, co je skutečné rebelství, nemá tušení, myslí stejně jako šéfové nadnárodních firem (ne že by na tom něco nebylo). Zároveň je to až dojemný monolog člověka, který se usilovně snaží přesvědčit sebe i svoje okolí, že nestárne, že se přece vůbec nezměnil. Jako kdyby ta neměnnost představovala nějakou hodnotu a zůstat rebelem bylo to nejvíc žádoucí, bez ohledu na to, jak si člověk to rebelství definuje.

Mladí „rebelové“ v komunikaci s naštvanými staršími často používají docela vtipný mem ze Simpsonových. Je na něm obrázek titulní strany novin s fotkou dědy Simpsona, hrozí vetchou pěstí k nebi a titulek Starý muž křičí na mraky. Docela výstižná zkratka pro pošetilost stáří, rozčileného tím, že čas má tu drzost ubíhat, svět má tu drzost vyvíjet se, samolibé představy, že by ten svět měl přikládat nějakou zvláštní váhu jeho steskům. Zároveň ale ten mem vyjadřuje taky pošetilost mládí, které jako by bylo přesvědčené, že je na tom obrázku reprezentují právě ty mraky. Že ta netečná síla, neovlivnitelný pohyb, na nějž může starší člověk jenom bezmocně hrozit pěstí, reprezentuje právě je. Vznášejí se někde nahoře ve společnosti oblaků, které pohání „vítr změny“. Nějakou dobu trvá, než člověku dojde, že ty mraky neřídí, že si letí po nebi, jak se jim zrovna zamane, a v tomhle ohledu jsou na tom všichni stejně bez ohledu na věk. Ta nejstařečtější kapela – The Rolling Stones – v dobách mládí zpívala známou písničku Čas je na mojí straně (nešlo v ní o vztahy mezi generacemi, ale o svádění holek, ale stejně). Finta tkví v tom, že v těch mezigeneračních střetech si ji mohou spokojeně pískat úplně všichni. Protože jistým způsobem je čas na straně všech. A taky vůbec na ničí.

A bizarní historka z USA. Na starostu New Yorku tam kandiduje Andrew Yang, účastnil si demokratických primárek před volbami prezidentskými, v něčem je pozoruhodně neortodoxní. Jedenáctého dubna se v Americe slaví Národní den domácích zvířat, kandidát při té příležitosti postoval pár obrázků Grizzlyho, rodinného pudla Yangových. Uživatelstvu sdělil, že ho měli moc rádi, museli ho ale dát pryč (později upřesnil, že pes teď žije u rodiny Yangových přátel), protože jeden z jejich synů na něj byl alergický. A strhla se virtuální bouře. Mnoho uživatelů se na Yanga obořilo, co je to za nelidu, když dá pryč roztomilého pejska jenom proto, že dítě je z něho nemocné. Kluk má zatnout zuby a nechat si píchnout pár injekcí, je jedno, jak vážná ta alergie byla, zdravý duševní vývoj psův nesmí být nijak ohrožen. Sebemenší nepohodlí či stres, jimž mohl být „domácí mazlíček“ vystaven při změně bydliště, je nezvratným důkazem nelidskosti Yangových. Možná tu došlo ke střetu dvou pohledů na pejskařství. Na jedné straně Andrew Yang jako reprezentant těch, kdo si psa pořizují taky kvůli dětem. A na druhé jeho zběsilí kritici, pro něž může být jejich pes nejdůležitějším životním společníkem a jejichž pouto k domácímu zvířeti může nabrat „grády“ až jakéhosi pejskařství toxického.