Jednou z mála pražských galerií, které nepostihla koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.

Ulovila jste prosím někdy nějakou zvěř?

Zvěř ani lidi nelovím. Necítím potřebu se toho účastnit, a pak bych na myslivost nebo lov neměla ani čas. S manželem žijeme v hájovně, staráme se o tři koně, máme psy, myslím, že to mi stačí a dostatečně naplňuje.

Ptám se kvůli tomu jelenovi, jehož socha stojí hrdě ve vitríně na náplavce. To je odlitek?

Je to skutečně vymodelovaná socha jelena. Ale chápu, proč se ptáte. Ony se opravdu někdy dělají odlitky a dělali je i slavní sochaři. Já pracuji klasicky, tradiční sochařskou metodu, dělám si skici, modely, vytvářím konstrukci, dostatečně pevnou, aby to uneslo i tunu hlíny. Mám tu zvláštní vlastnost, že sochy dělám spíš větší než menší, s čímž by byla menší starost.

To chápu. Větší socha, větší starost. Ale ten jelen není hliněný. To je nějaká umělá hmota, ne?

Ano, tenhle je z kompozitní hmoty, to je vlastně autorský model. Původní zadání tohoto jelena bylo pro sběratele na Slovensku, pro kterého jsem sochu odlévala z bronzu. Já si pak pro sebe dělám odlitky z laminátu, je to lehčí a lacinější.

Ten sběratel sbírá víc sochy, nebo zvířata?

Myslím, že socha jelena byla pro pána jakousi trofejí, byla to socha s příběhem.

Jakým, prosím vás?

Jednalo se o konkrétního jelena, kterého pán ulovil. Měla jsem k dispozici videa a fotografie. Paroží, které jsem zakomponovala do sochy, bylo původní trofejí tohoto jelena.

Modernista by jelena asi udělal jinak, možná bychom pak nepoznali, jestli je to jelen. Vy ale nejste modernistka, že?

Ten jelen je opravdu jelen. Je hodně vymazlený, já si modelování skutečně užívám. A ano, jsem realistka… A jsem s tím tak spokojená. Trochu se uchyluji občas do stylizace, baví mě balancovat na rozhraní toho, co je ještě snesitelné a co ne.

Tu stylizaci podporují rohaté ďáblice, jež jelena obklopují? Odkud pocházejí?

Ty jsou z takové veselé obskurní partičky, která je součástí nějaké podivné lovecké sbírky společně s jelenem, který jim dominuje. Já si ráda hraji se symboly a vzkazy, až to může být někdy zneklidňující.

A co ti havrani?

To jsou krkavci. Ti se mi odmala líbí. Píše se o nich v pohádkách, je s nimi spojeno něco magického, archetypálního. Je to nejinteligentnější zpěvný pták. Jsou to pěvci, i když ke slavíkům mají daleko. Je to nádherný tvor, provází mě už dlouhá léta. Začátek to u mě má, když jsem žila po maturitě na Kuksu.

Co jste dělala na Kuksu? Studovala Braunovy sochy?

To také, a taky jsem tam provázela turisty. Hlavně jsem se tam zamilovala do umění a do svého manžela, kterého jsem díky Kuksu poznala. V té době byl rytířem řádu sv. Huberta a působil na lesnické škole v Trutnově. Na obnově řádu sv. Huberta, který původně založil hrabě Špork, měl velkou zásluhu tehdejší ředitel lesnické školy doktor Josef Štych. Z toho je patrné, jak to všechno do sebe zapadá a jak se mi to projektuje do mého života a tvorby.

A jak jste se ke Kuksu dostala?

Já jsem v roce 1995 odmaturovala na gymnáziu v Trutnově a místo abych šla na vysokou školu, tak jsem se přihlásila na střední, na kamenosochařskou školu do Hořic. Hledala jsem nějakou brigádu a shodou okolností jsem přijela s kamarádkou na Kuks, kde právě hledali průvodce. Tak jsem se tam přihlásila, oni mě přijali a já tam zůstala skoro tři roky.

V polovině 90. let vypadal Kuks pěkně zdevastovaně.

Úplně. Dnes je to pravý opak, když tam přijedu, tak ho skoro nepoznávám. Uvědomuji si, že baroko bylo barevné a sochy byly polychromované, takže to vypadalo jako na pouti, ale stejně si na to těžko zvykám. Přišlo mi to tehdy takové silnější ve výrazu a v autentičnosti…

Hm, ale ono to tam bylo především zpustlé. Zajímavé je, kolika lidem se víc líbí trosky, než když je to zachovalé a udržované.

Asi tam hraje roli autentičnost a přirozenost. Těžko říct, jak by vypadaly památky, kdyby tu nebyla přerušena kontinuita, to, co se s nimi dělo po roce 1945, bylo pro spoustu devastující. V Kuksu rodina Sweerts-Sporckových pobývala do konce druhé světové války, pak to místo velmi zpustlo. Jako spousta jiných památek v Čechách, které se znárodnily a nevhodným zacházením poničily.

Poslední majitelka zámku, Kateřina Sweerts-Sporcková, skočila v květnu 1945 pod vlak.

To je fakt, musela být zvláštní žena, s děsivým osudem. Když jsem tam dělala inventarizaci v knihovně, tak jsem tam našla knihu věnovanou Jakubem Demlem, to mi šel mráz po zádech.

V Trutnově působil před válkou zajímavý sochař Emil Schwantner. Znáte ho?

No samozřejmě. Nedávno jsem obnovovala jeho pomník Tanec smrti padlým z první světové války v Trutnově. Docela mě překvapily některé reakce, bylo dost lidí, kterým se to nelíbilo, že je to prý moc německé. Ale co asi čekali v Trutnově, když tam v minulosti žili převážně Němci? Schwantner byl úžasný sochař. Studoval u Myslbeka, který mu dokonce nabízel práci v ateliéru, ale on měl jiné plány a ambice, které mu nakonec přerušila první světová válka. Meziválečné období strávil v Trutnově, převážně pracoval na pomnících padlým. Po druhé válce ho vysídlili a umřel v padesátých letech v Německu. Smutný je osud i jeho soch: hodně jich bylo zničených, některé ještě v 90. letech, prostě skončily ve sběrnách kovu. V Žacléři v muzeu se jeho tvorbě hodně věnují, díky tomu jsem poznala spoustu jeho soch a modelů. Jako Žacléřačka jsem na to pyšná.

Žacléř, to je pro mě dost tajemné místo. Jak jste se tam ocitla?

Díky rodičům. Přistěhovali se tam za prací. Maminka dokonce z Polska, z Krzeszova, což je přes kopec. Můj dědeček byl nadlesní a bydleli v hájovně poblíž kláštera, kam maminka chodila do školy. V roce 1968 se dělal nábor do okolních textilek na Trutnovsku, tak brali mladé ženy z Polska. Tak sem přišla moje maminka a už tady zůstala.

A otcova strana?

Táta byl ze sudetské rodiny z Jilemnice a byl z devíti dětí, na studium nebyly peníze, tak šel do Žacléře do dolů dělat zámečníka. A ještě vám povím, že maminka se mnou přišla do jiného stavu, když jí bylo dvacet sedm a tátovi dvacet. On jí totiž zatlouk, kolik mu je. A to byl problém, protože původně měli mít svatbu v Krzeszowě, jenže on nebyl v Polsku plnoletý. Tak se nakonec vzali na úřadu v Žacléři. Měsíc nato jsem se narodila.

Krásné. Maminka na vás mluvila polsky?

Ano. A díky tomu jsem taky Paulina, nikoli Pavlína. To je po dědečkovi, ten se jmenoval Pawel Kaminski.

A tatínek se jmenoval Skava, nebo Škáva?

Jmenoval se Škáva a já byla až do dvaceti sedmi Škávová, jenže pak jsem odjela na stipendium do Švýcarska a tam jsem to v zájmu zjednodušení okleštila o háček a čárky. Díky tomu jsem jediná Skavova v Čechách. Sice jsem si zjednodušila život ve Švýcarsku, ale absencí diakritiky zkomplikovala v Čechách.

Na Akademii výtvarných umění jste tudovala v ateliéru u Karla Nepraše. To byla postava jednak legendární, ale řekl bych, že jeho výtvarný výraz byl dost jiný než váš: on byl přece groteskní, ironický, myslím, že realistických soch moc nevytvořil.

Původně jsem si vůbec netroufala přihlásit se do ateliéru profesora Nepraše. Spousta lidi, co se tam vyznali a radili mi, říkali, že to nemá cenu, jaký je k němu nával. Tak jsem šla na přijímačky, přihlásila se do ateliéru k profesoru Jindřichu Zeithammlovi, který mi dal tenkrát na chodbě na AVU rychlou konzultaci. Po přijímačkách, po třetím kole, když jsme se šli podívat na výsledky, tak moje jméno v ateliéru u profesora Zeithammla nebylo. Tak jsem si myslela, že mě nevzali, ale najednou vidím, že jsem napsaná u profesora Nepraše. Bylo to báječné a velmi překvapivé zjištění. Myslím, že jsem chytla Akademii ještě v úžasné době s úžasnými profesory. Byl tam takový všudypřítomný respekt. Dnes cítím absenci autorit s přirozeným respektem. Doba se mění a s ní i hodnoty. Přesto si myslím, že by se neměla vytratit z výchovy a ze vzdělávání určitá kázeň. Obecně převládá hyperkorektní přístup ke všemu, stírá se rozdíl mezi profesory a studenty, to myslím není zdravé.Takže jsem ráda, že jsem si Akademii užila v té době. Karel Nepraš byl skvělý člověk a mentor, budil respekt a čišela z něj osobnost, autorita. Byl velkorysý a vtipný, uměl si dělat legraci sám ze sebe. O jeho velkorysosti a porozumění svědčí i to, že se nesnažil z nás udělat své plagiátory, ale osobnosti, které si hledají vlastní formu. Hrozně tu chybí.

On umřel v roce 2002. To jste byla ještě na škole, ne?

Ano, to byla hrozná rána. Byla jsem v pátém ročníku a rok nato jsem se měla připravovat na diplomovou práci. Vůbec jsem nevěděla, jak to bude a u koho studia dokončím. Tehdy o tom napsal dojemnou báseň Ivan Martin Jirous, který k nám do ateliéru často chodil. Báseň se jmenovala Neprašovi pohrobci, mám její originál schovaný. Studia jsem nakonec absolvovala u profesora Milana Knížáka a jsem tomu moc ráda.

Svého času to vypadalo, že figurální soše odzvonilo. Ale ona je asi věčná… Ale není to přece jen pozůstatek nějaké potřeby stavět si idoly, modly? Některá náboženství to ostatně zakazují… Co to je vlastně socha? Co na ní člověk potřebuje?

S figurou v umění to tak je, popularita v různých formách a médiích buď roste, nebo klesá. Pro mou tvorbu je důležitá svoboda. Považuji se za outsidera, díky tomu jsem volná a oproštěná od toho, co je zrovna v kurzu. Tím pádem moc neřeším, jestli je doba něčemu nakloněná, nebo ne. Snažím se svými sochami neobtěžovat. Víc než stavět modly mě baví proces tvoření a vymýšlení, se všemi pochybnostmi a nadšeními. Práce v ateliéru je mi vším.

Co sochař jako vy pociťuje, když se kácejí sochy, jako to bylo v některých velmi vyspělých zemích v poslední době?

Je to takový nešvar, kterým lidské pokolení trpí po věky. Pokud přichází společenská či politická změna, je s tím spojena spousta emocí a často to odnesou artefakty spojené s tou dobou. Myslím, že se nemůžeme odvracet od historie a už vůbec bychom po ní neměli zahlazovat stopy. Sochy jsou to dokumentem doby.

Nakonec vám položím inteligentní otázku: Myslíte, že existuje něco jako „ženská socha“? A hypoteticky: Kdybyste byly mužského pohlaví, vypadaly by vaše sochy jinak?

Tyhle otázky fakt zbožňuji… Myslím, že můžeme hodiny hovořit o ženském umění, dnes je to oblíbené téma, ale mě to moc nebaví. Umění je jen jedno, stejně jako všechny činnosti, které tu jsou. Svým způsobem, každý člověk je originál. Pokud se vám něco povede a uděláte to dobře, tak je úplně jedno, jestli jste muž, nebo žena. Důležité je, co do toho dáváte. A ano, asi by moje sochy vypadaly jinak, kdybych byla někdo jiný.