Dnes je první neděle adventní, začátek liturgického roku, včera byl, dalo by se říct, církevní Silvestr. Proto to veselí v ulicích a barech…

Jistě jste si ho všimli a užili. Nyní však začíná období příprav, rozjímání a usebrání. To je tak zvláštní slovo, to usebrání, že mi ho můj automatický opravovač chyb v počítači podtrhává červeně. Přitom bez usebrání není adventu. Usebrání, to je to, co tam slyšíme: sebrat se do sebe, ponořit se do sebe, nahlédnout do sebe. Křesťané to obvykle dělali modlitbou, vlastně to byla meditace, recogimiento tomu také říkali. Moc lidí už to neumí.

Ale o tom jsem psát nechtěl. Články o adventu jsou většinou nudné a na jedno brdo. Začínají podobně jako tento, tedy takovým moralistním nabádáním, a pak se přidá, že dnes je to hlavně ten konzum, byť je to letos komplikovanější, a tak dále. Na to už není nikdo zvědavý. Proto změním příkře poetiku.

Za mých dětských let, na začátku normalizace, se u nás vyprávělo o stopující jeptišce, která se o adventu zjevovala na silnicích, a když ji šofér vzal, sedla si na zadní sedadlo a po chvíli se ozvala: A pane, můžu se zeptat, kde budete o Vánocích? To se stalo i mému otci, racionálnímu inženýrovi, jenž odpověděl, že jede dom, na Moravu. A jeptiška na to pravila, tož si to užijte, jsou to poslední Vánoce před koncem světa. Otec se ohlédl, co to ta paní říká, avšak nikdo už tam neseděl. Jen zázrakem se mu podařilo zastavit, pak si dal cigaretu a celé Vánoce prožil v rozjímavé náladě, k čemuž mu pomáhal tuzemský rum. Jestli se dostal k usebrání, je otázka.

Lidé si uměli Vánoce docela užít i za chmurných časů. Na začátku sedmdesátých let, kdy jsem začínal trochu vnímat realitu, bylo moravské město, kde jsem Vánoce jako malý hošík trávil, stále ještě v zajetí archaického pojetí Vánoc jako nábožensko-kmenových svátků. O co méně bylo Vánoc na ulicích, o to silněji se držely v rodinném kruhu.

Držitelkami tradic a zbožnosti byly rodinné náčelnice, obvykle babičky, nadženy, udržující cosi jako skrytý matriarchát. Babičky obvykle především výborně vařily a pekly a o všechno se dokonale uměly postarat. Ta moje žila už ve městě, ale pocházela z blízké hanácké vesnice, kde zůstali bratři, kteří její rodinu zásobovali zabijačkou, tedy jitrnicemi, prejtem a jelity, a také slivovicí a uzeným masem. Tato pokrevní solidarita byla základem vánoční hojnosti, kterou nezničil ani nejhorší režim. A nezničil by ji ani covid, nebo co by se na ně sneslo.

K tomu se přidávala doma pečená vánočka a různé druhy cukroví nijak složitého typu: vanilkové rohlíčky, pracny, linecké a možná ještě jidáše, což bylo takové kroucené pečivo, které mělo připomínat provaz, na kterém se Jidáš oběsil, takže se to mělo péct možná spíš o Velikonocích… Do těsta vánočky, zde zvané také pletynka, se u nás strkaly mince, obvykle pětikoruna, což asi nebylo moc hygienické a hrozilo vylomení zubu, ale já to miloval a byl šťastný, když jsem na drobný peníz narazil. Mělo to přinést bohatství, což úplně nevyšlo.

Jestli u toho bylo také usebrání, nejsem schopen říct. Ale všichni se pak sebrali a šli společně na půlnoční, která se v jednom kostele ve městě přece jenom mohla slavit. Tak snad za čtyři týdny u toho zase budeme sebraní.