Rozjet znovu jednání o vládě s Andrejem Babišem, anebo s ním definitivně skončit. Odpověď na tuto otázku musí najít vedení sociální demokracie právě dnes, bez jakékoli možnosti odkladu. Tím se pro naši nejstarší stranu znovu zpřítomňuje historická zkušenost z divokých dob minulého století.

Devátého prosince 1920 vstoupili zástupci sociální demokracie do Lidového domu a vyzvali vzbouřence z komunistického křídla strany, kteří budovu protiprávně okupovali už třetí měsíc, ať stranické sídlo opustí. Ti odmítli, a proto Lidový dům vyklidila policie. Následně komunisté vyhlásili neúspěšnou generální stávku, založili vlastní stranu a sociální demokraté se stali součástí skoro všech vlád první republiky.

Dvacátého února 1948 zakázalo vedení sociální demokracie svým třem ministrům, aby podali demisi spolu s ministry dalších tří demokratických stran. Protože demisi podalo jen dvanáct ze šestadvaceti ministrů, mohl komunistický předseda vlády Klement Gottwald s dostatečnou autoritou žádat, ať mu prezident Edvard Beneš umožní vládu doplnit. Beneš po pěti dnech ustoupil a komunisté dokončili únorový puč. Sociální demokraté se tehdy nechtěli k protikomunistické revoltě demokratických ministrů připojit, aby mohli v očekávaných volbách bojovat o hlasy levicově smýšlejících dělníků. Manévr však skončil komunistickou diktaturou a likvidací strany o pár měsíců později.

Dnes rozhodují sociální demokraté o tom, jestli se budou domlouvat na vládě opět s komunisty a především s hnutím ANO, jehož lídr Andrej Babiš označuje polistopadovou demokracii za nesnesitelný korupční systém a jehož střet zájmů bývá považován za nebezpečí pro právní stát. S historickými událostmi, jako byly boj o Lidový dům nebo únorový puč, nelze aktuální politiku z principu srovnávat. Žádný z pozorovatelů nemůže mít dostatečný odstup. Přesto není nadsázkou úvaha, podle níž sociální demokracie znovu stojí stejně jako tehdy před rozhodnutím, které se týká její další existence a zároveň významně ovlivní osud republiky.

Spoluviníci z nerozhodnosti

Babišovo vítězství ve volbách a postup prezidenta Miloše Zemana způsobily, že politický život vybočil z ústavních zvyklostí i mimo rámec obvyklý v současné Evropě. Pátý měsíc se vládne bez důvěry parlamentu a riziko pro parlamentní systém je zřejmé. Sociální demokracie na tom má svůj díl viny. V minulém volebním období akceptovala jako partnera ve vládní koalici populistické hnutí ANO a umožnila tak jeho vzestup, který skončil suverénním vítězstvím ve volbách.

S populistou Babišem, který je navíc trestně stíhán, nechce z parlamentních stran nikdo vládnout, kromě komunistů a pravicových radikálů z SPD. Naopak Babiš nechce ztrácet pověst vládní dohodou se stranami z okraje, a navíc má dost zdravého rozumu, aby věděl, že taková vláda dlouho nevydrží. Raději udržuje vládu bez důvěry a v demisi a její existenci zdůvodňuje tím, že vyjednává se seriózní, bohužel příliš nerozhodnou sociální demokracií.

Jen svou nerozhodností umožňují sociální demokraté Babišovi řídit zemi v pozici, kdy nemá žádnou odpovědnost vůči zvoleným zástupcům lidu. Proto je třeba ocenit, že vývoj či politický osud konečně postavil ČSSD před rozhodnutí, kterému se právě dnes nemůže vyhnout. Ke smůle sociálních demokratů jsou opět k dispozici dvě řešení, která vypadají na první pohled špatně.

Pravda sociálnědemokratické minulosti

Mohou se s Babišem státotvorně domluvit a zajistit tak, že Česko bude mít konečně legitimní vládu. Zaplatí však krvavou daň, když vstoupí do vlády, jejíž aktivity nebudou moci kontrolovat, protože většinu ve sněmovně si Babiš vždy dohodne s komunisty a SPD. Ke všemu se může naplnit trend, který začal už před čtyřmi lety, když vzali Babiše do vlády, a který je připravil o dvě třetiny voličů. Teď mohou odejít ti ostatní.

Pokud však odmítnou, nastoupí jako alternativa jednobarevná vláda ANO, na kterou nebudou mít nejmenší vliv a jejíž agendu do značné míry určí nebezpeční populisté. Přijetím role v opozičním propadlišti také ČSSD zahajuje cestu do nebytí. Teoreticky však může opoziční práce oživit stranický provoz, který byl utlumen dlouholetou účastí ve vládě a ve všech možných krajských a magistrátních koalicích. Babišovým odmítnutím se zároveň neuzavře možnost vzniku úřednické vlády, která dovede Česko k předčasným volbám, jakkoli je tato možnost málo pravděpodobná.

ČSSD se bude rozhodovat těžko, přesto dává historie jednoznačné vodítko. Sociální demokracie v historii volila správně, pokud sledovala vlastní perspektivu a tím přežití ideálů svobody, rovnosti a solidarity, na kterých postavila svou existenci. V prosinci 1920 se její reprezentanti rozhodli odvážně a správně, v únoru 1948 ustoupili nátlaku a všechno prohráli. Teď opět záleží strategie přežití na tom, jak se rozmyslí sociálnědemokratické vedení. Ustoupit nátlaku a spojit osud strany s premiérem Babišem, anebo jít dál vlastní, dosud nevyzkoušenou cestou?