Česko-čínská reminiscence
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Ta výroční třicítka je jenom číslo, stejně ale nějak funguje. Člověk si čte o dalších srážkách policie a prodemokratických demonstrantů v Hongkongu, o slzném plynu a gumových projektilech, výhrůžných slovech čínského premiéra a uvědomuje si, jak podobné je to dění v roce 1989. A jak je to jiné. Tehdy čínští studenti také demonstrovali za demokracii, skončilo to krveprolitím. Jejich zdejší vrstevníci – nebo alespoň ti, kteří se tehdy angažovali proti režimu – s nimi samozřejmě sympatizovali, jejich boj proti režimu vnímali jako hrdinský. Jejich osud ale zároveň působil jako memento – můžete taky dopadnout takhle.
Československý režim tehdy neměl na něco takového sílu, ale naučený strach dělá svoje. Ten režim byl s „čínskými soudruhy“ samozřejmě plně solidární, v jejich postupu viděl, řekněme, ráznost, která mu u jeho vlastních moskevských patronů chyběla. Projevy solidarity zdola byly v Česku malinké, když ale během oficiálních projevů na začátku povolené demonstrace 17. listopadu zazněla slova úcty ke studentům z náměstí Nebeského klidu, mělo to nějako katarzní sílu, bylo vidět, že se cosi děje.
Protesty v Hongkongu – bez ohledu na jejich bezprecedentní masovost – taky v Česku nevyvolávají velký ohlas. Někdo se bouří proti komunismu a dovolává se svobody, možná si připadáme příliš chytře, abychom na to naletěli. Navíc paradoxně – pro Čínu v roce 1989 navzdory krveprolití nesrovnatelnému s tím, jež se dnes odehrává v Hongkongu, existovala nějaká větší naděje. Země se tehdy zvolna liberalizovala, zásah v Pekingu byl také projevem sporů o tempo toho uvolňování uvnitř čínského vedení. Po kratší době represe se věci vrátily plus minus k normálu, ještě v devadesátých letech byla Čína výrazně svobodnější než dnes, kdy je „avantgardou“ na cestě ke společnosti dohledu a nejeví známky uvolňování – naopak.
Na české straně je situace v mnohém podobná té, co panovala před třiceti let. Vedení země je jasně na straně režimu, prezident při svých vyjádřeních o situaci v Číně mezi západními politiky ojedinělým způsobem opakuje propagandu čínské státostrany. Ostatní ústavní činitelé ho v tom čas od času podpoří (viz „prohlášení čtyř“), současný předseda vlády je dlužníkem čínských bank. Nejenom v téhle zemi roste čínský vliv, možná i proto, že společnost dohledu je také „ideálem“ části elit současného Západu, jakkoliv jejich motivy pro to mohou mít jiný ideologický základ. Lidé, kteří se angažují v protestech v Hongkongu, mohou na západní pozorovatele působit až anachronicky, vlajkami koloniální mocnosti, zápasem o koncept svobody, který se zdejším chytrým hlavám může zdát přežitý – nalevo i napravo. Střídá je nové zaujetí pro utopické plány, komplicita nebo napapaný rádoby pragmatismus, který si neklade otázky a je si o to jistější, že ví, jak to na světě chodí.