Ta výroční třicítka je jenom číslo, stejně ale nějak funguje. Člověk si čte o dalších srážkách policie a prodemokratických demonstrantů v Hongkongu, o slzném plynu a gumových projektilech, výhrůžných slovech čínského premiéra a uvědomuje si, jak podobné je to dění v roce 1989. A jak je to jiné. Tehdy čínští studenti také demonstrovali za demokracii, skončilo to krveprolitím. Jejich zdejší vrstevníci – nebo alespoň ti, kteří se tehdy angažovali proti režimu – s nimi samozřejmě sympatizovali, jejich boj proti režimu vnímali jako hrdinský. Jejich osud ale zároveň působil jako memento – můžete taky dopadnout takhle.

Československý režim tehdy neměl na něco takového sílu, ale naučený strach dělá svoje. Ten režim byl s „čínskými soudruhy“ samozřejmě plně solidární, v jejich postupu viděl, řekněme, ráznost, která mu u jeho vlastních moskevských patronů chyběla. Projevy solidarity zdola byly v Česku malinké, když ale během oficiálních projevů na začátku povolené demonstrace 17. listopadu zazněla slova úcty ke studentům z náměstí Nebeského klidu, mělo to nějako katarzní sílu, bylo vidět, že se cosi děje.

Protesty v Hongkongu – bez ohledu na jejich bezprecedentní masovost – taky v Česku nevyvolávají velký ohlas. Někdo se bouří proti komunismu a dovolává se svobody, možná si připadáme příliš chytře, abychom na to naletěli. Navíc paradoxně – pro Čínu v roce 1989 navzdory krveprolití nesrovnatelnému s tím, jež se dnes odehrává v Hongkongu, existovala nějaká větší naděje. Země se tehdy zvolna liberalizovala, zásah v Pekingu byl také projevem sporů o tempo toho uvolňování uvnitř čínského vedení. Po kratší době represe se věci vrátily plus minus k normálu, ještě v devadesátých letech byla Čína výrazně svobodnější než dnes, kdy je „avantgardou“ na cestě ke společnosti dohledu a nejeví známky uvolňování – naopak.

Na české straně je situace v mnohém podobná té, co panovala před třiceti let. Vedení země je jasně na straně režimu, prezident při svých vyjádřeních o situaci v Číně mezi západními politiky ojedinělým způsobem opakuje propagandu čínské státostrany. Ostatní ústavní činitelé ho v tom čas od času podpoří (viz „prohlášení čtyř“), současný předseda vlády je dlužníkem čínských bank. Nejenom v téhle zemi roste čínský vliv, možná i proto, že společnost dohledu je také „ideálem“ části elit současného Západu, jakkoliv jejich motivy pro to mohou mít jiný ideologický základ. Lidé, kteří se angažují v protestech v Hongkongu, mohou na západní pozorovatele působit až anachronicky, vlajkami koloniální mocnosti, zápasem o koncept svobody, který se zdejším chytrým hlavám může zdát přežitý – nalevo i napravo. Střídá je nové zaujetí pro utopické plány, komplicita nebo napapaný rádoby pragmatismus, který si neklade otázky a je si o to jistější, že ví, jak to na světě chodí.

Další články Ondřeje Štindla najdete zde