Německá policie pozatýkala minulý víkend 329 lidí –⁠ Syřanů, Iráčanů, Ukrajinců, Pobalťanů i dalších, a to za organizování ilegální imigrace. Měli se snažit dovézt běžence, kterým se podařilo překonat polsko-běloruskou hranici, do Německa. Samozřejmě nikoliv zadarmo, ale za adekvátní poplatek. Patrně se jim dařilo, protože od července dorazilo do Německa po „východní stezce“ téměř deset tisíc žadatelů o azyl –⁠ a lze pochybovat o tom, že by se celým Polskem proplížili po lesních chodníčcích pěšky.

A jiná zpráva, zdánlivě nesouvisející. Hovoří-li reportéři s lidmi, kteří se snaží dostat do Evropy, dost často slyší totéž: „V Německu je už můj bratr, bratranec, švagr, kamarád, daří se mu dobře, jdu za ním.“ S takovými tvrzeními se lze v médiích setkat už dlouho a celkem není důvod o nich pochybovat; nevypadají, jako by byla pečlivě zkonstruována k tomu, vyvolat v naivním publiku maximum soucitu.
Oba jevy spolu ale souvisejí docela dost. Ukazují na to, že azylová a migrační politika patří k těm záležitostem, které se nedají regulovat dle libosti.

Milion lidí, kteří přišli do Německa za migrační krize roku 2015, a dalších pár set tisíc, kteří tam dorazili od té doby, nejsou osamělé jednotky, i když se tak naše zákony rády tváří. Mají příbuzné a sousedy a v digitální době s nimi můžou být v neustálém spojení, protože dnes už má smartphone opravdu skoro každý. A to znamená, že je mohou „lákat“: přijďte taky, válka tu není, zato supermarkety plné. Peníze dostanete od státu, nebude za to nic moc chtít, leda občas podepsat nějaké lejstro. A pokud si k těm dávkám potřebujete přivydělat, černá ekonomika tady jenom kvete a neustále hledá nové pracovní síly.

Jakmile jednou v cílové zemi vznikne početná komunita, tento druh přitažlivého faktoru se nedá nijak snadno potlačit, i kdyby si domácí obyvatelstvo zvolilo zcela jiné politiky a ti se rozhodli, že „vítací kultura“ končí. Tím hůř, pokud je ta změna kurzu jen váhavá a polovičatá, což je zrovna případ Německa. Na rozdíl od Dánska, které se obrátilo vůči další živelné imigraci z rozvojového světa zcela rozhodně a nevysílá žádné smíšené signály – právě naopak, dánské zákony jsou v této věci jedny z nejpřísnějších v Evropě –, jsou Němci rozpolceni mezi vědomím, že další miliony zájemců o pobyt v Německu si nemohou dovolit, a mezi typicky německou touhou plnit své smluvní závazky až do hořkého konce. V mezeře mezi těmito dvěma trendy operují již usedlí migranti, kteří se úřadů rozhodně neptají na jejich názor a zvou svoje příbuzné, přátele a sousedy do Německa.

Ať už bude budoucí česká vláda formulovat naši azylovou a migrační politiku jakkoliv, měla by vycházet z poznatku, že čím větší komunita už je někde usazená, tím větší je počet lidí ještě „venku“, kteří v ní mají nějaké osobní vztahy, a tudíž tím větší zájem o další migraci. Migrace podněcuje migraci a tuto spirálu zpětné vazby, jakmile se jednou rozjede, je obtížné zastavit. Minimálně do doby, dokud se životní úrovně v Evropě a v chudších státech Asie či Afriky nesrovnají, což může nastat tak i onak…

I to je důvod, proč Poláci tak tvrdě brání svoje hranice a proč tolik členských států odmítlo přerozdělovací plány EU, nabízené se slovy „vždyť jde jen o pár tisíc lidí“. Ze začátku ano, ale tím celá věc nekončí. Koneckonců i to Švédsko bylo ještě někdy roku 1968 téměř čistě skandinávskou zemí a první kontingenty příchozích se počítaly jen na stovky. Jenže každý z těch pár stovek znal někoho, s kým se chtěl o luxus života v rozvinuté zemi podělit.