Motivace střelců, kteří se dopouštějí hromadných vražd, nebo se o to pokusí, je v něčem sporné téma. Připsáním nějakého konkrétního motivu se může dodávat klamná racionalita aktu šílenství, iracionální a děsivé potřebě zabíjet, což může být jistým způsobem uklidňující, ale taky iluzorní. Z druhé strany zas může zaznívat, že se odkazem na duševní chorobu jaksi přikrývají teroristické činy, aby se tak znejasnila spojitost mezi pachatelem a nějakou skupinou, jež chce na veřejnosti působit čistě. Takové debaty mohou připomínat spor o to, jestli byla dřív slepice, nebo vejce. Stal se Nikolas Cruz, který v únoru zastřelil sedmnáct lidí ve škole v Parklandu na Floridě, vrahem proto, že byl od dětství mentálně nestabilní a agresivní, měl tíživou rodinnou historii? Nebo proto, že byl rasista, vyznával bílou nadřazenost, nenáviděl černochy, Židy, imigranty a další? Byl čin Jamese Hodgkinsona, který začal střílet po republikánských senátorech, když trénovali baseball, extrémním projevem politického stanoviska? Nebo mu prostě přeskočilo? V prvních hodinách po zločinech tohoto druhu, kdy hlad po informacích o osobě vraha je největší, navíc vycházejí najevo detaily typu co se mu líbilo, čemu věřil – snadno se dají odhadnout podle facebookového profilu, skupin, k nimž byl na sociálních sítích přihlášený, sdílených videí.

Nasim Aghdamová se minulé úterý pokusila vraždit v centrále firmy YouTube, naštěstí jenom zranila tři lidi. Potom se zastřelila. Velmi brzy po jejím činu se už vědělo, že to byla veganka a bojovnice za práva zvířat. Měla svůj YouTube kanál, na kterém zveřejňovala značně bizarně vyhlížející videa s krajně podivnou barevností, s velkou péčí se v nich stylizovala do jakési bojovné krasavice, sebevědomé orientální divy. Rychle se objevily snímky z demonstrace za práva zvířat, kde se Aghdamová v malém hloučku účastnic skutečně vyjímá – excentrickým účesem, hlavou vyfoukanou do velikosti komety a velkým nožem v ruce. Kdekdo si při čtení těch zpráv vzpomněl na slovně agresivní vegany, kteří ho obtěžovali nevyžádanými návody na život. Na přátele zvířat, pro něž zabít myš je rovno zabití člověka. A může se stát, že se jim to v hlavě obrátí a oni si řeknou: Zabít člověka? Jako zabít myš. 

Střelkyně z YouTube se ale nesnažila vraždit v nějaké centrále masožroutů nebo v komerčním výzkumném ústavu, kde by se dělaly pokusy na zvířatech. Nepokoušela se vraždit v zájmu „vyššího principu“, ujetě pochopené kauzy. „Bojovala“ za sebe. Přišla do firmy, jejíž služby využívala a díky tomu taky získala nějakou proslulost – v jejích očích velmi pravděpodobně větší, než reálně byla. Jenomže Aghdamová z velmi praktických důvodů začala YouTube vnímat jako nepřítele. Firma totiž nedávno změnila politiku způsobem, který nejenom podle Aghdamové sice pomáhal youtuberským hvězdám, ale ohrožoval provozovatele menších kanálů. Komplikoval jim přístup k reklamě, rozšiřoval možnosti firmy označovat videa jako nevhodná pro inzertní sdělení. Aghdamová o tom mluvila jako o cenzuře, útoku na svobodu projevu obecně a tu její zvlášť. Spikl se proti ní systém, který chce zabránit šíření pro něj nepohodlných pravd a tak dále a tak podobně. Dokonce našla po smrti i zastánce. Na sociálních sítích v Americe se šířil hashtag #CensorshipKills, tou obětí cenzury měla být právě Nasim Aghdamová, tohle stanovisko často vyjadřovali lidé, kteří by ke střelkyni jinak měli asi hodně daleko. Spíš blízcí krajní pravici, která veganství ani ochranu zvířat nemá na žebříčku priorit zrovna vysoko. Mluví se o tom, jak firmy, jež sociální sítě provozují, filtrují radikální názory a znemožňují jejich nositelům přístup. V minulém čísle Týdeníku Echo o tom podrobně psal Marian Kechlibar. Jistě je to téma. Jestliže se sítě pro vrstvu lidí stávají prakticky výhradním způsobem komunikace, otázka přístupu k nim je tématem pro celospolečenskou diskusi. Ale v té debatě se nutně budou potkávat politika s psychologií sociálních sítí, jejich patologií. Server The Verge v textu o Aghdamové cituje jeden z pobouřených tweetů: „Umlčený hlas je nebezpečná věc. Stačilo mi, aby mi na 12 hodin zabránil v přístupu na Twitter, a byl jsem násilný.“ Člověk by se toho uživatele zeptal: Proč, proboha? Vždyť to bylo jenom dvanáct hodin! A pak by si sám odpověděl: Asi to bude tím, že jste závislý, pane. Jinak se to vysvětlit nedá.

Nasim Aghdamová zřejmě byla taky nějakým způsobem závislá. Její videa dokládají úpornou snahu vytvořit ze sebe ve virtuálním světě nějakou novou bytost, uzpůsobenou měřítkům jejího zjevně excentrického vkusu. Sebevědomou bojovnici, která promlouvá ke světu a ten jí naslouchá. Její život se odehrával především na síti, kde existovala v té své ideální podobě. Dost možná ani neměla jiný. Výzkumy dokládají, že u lidí, kteří tráví na sociálních sítích „pouhé“ dvě hodiny denně, se výrazně zvyšuje možnost společenské izolace, osamocení. Její jediná existence mohla být ta virtuální; nebo to tak přinejmenším Aghdamová mohla vnímat. V tom případě má její čin jistou perverzní logiku. YouTube změnami své politiky ohrožoval virtuální existenci střelkyně. A ona to brala jako smrtelné ohrožení, protože život na síti jí splýval s tím skutečným nebo ho svým významem zastiňoval. Kým by se stala, kdyby byla odstřižená, kdyby dál klesala návštěvnost jejích videí, která by jí navíc nepřinášela prakticky žádné příjmy? A Aghdamová se šíleným způsobem pokoušela tomu útoku bránit. Naštěstí se jí nikoho nepodařilo zabít. Jenom sebe. Třeba si myslela, že bez své popularity na internetu už je stejně mrtvá. Proč žít, když to nikdo nesleduje?