Minulý čtvrtek proběhly v Británii nejsledovanější volby, které nejsou zároveň volbami parlamentními. Loni byla všechna britská hlasování kvůli koronaviru o rok pozdržena, konala se až teď s těmi naplánovanými na letošek. Sešly se tak volby do skotského parlamentu, do waleského shromáždění, řada komunálních voleb včetně voleb londýnského starosty a doplňovací volby do britského parlamentu v okrsku Hartlepool.

Právě Hartlepool poutal největší pozornost. Šlo o první doplňovací hlasování v tomto volebním období, a tedy jeden z mála testů současné vlády. Doplňovací volby tradičně nebývají dobrou zprávou pro vládnoucí stranu. Většinou změna jednoho poslance nic nezmění, lidé nemají problém volit protestně. Vládnoucí Konzervativní strana je u moci už jedenáct let, dá se očekávat, že voliči budou mít chuť na změnu. Pak jsou tu specifika hartlepoolského okrsku. Vždy to byla solidně labouristická oblast. Hartlepool vysílal do Londýna labouristického poslance od roku 1974, kdy okrsek vznikl. Pokud vezmeme v potaz i předchůdce současného okrsku, který pokrýval zhruba stejnou oblast, tak labouristé reprezentovali Hartlepool, s jedinou výjimkou, od roku 1945. Ještě v roce 2017 zde Labouristická strana získala 52,5 %.

To se změnilo v prosincových volbách 2019. Tehdy se britským konzervativcům podařilo nabourat „rudou zeď“, pás okrsků na severu Anglie, které volily labouristy od nepaměti a o které se strana vždy opírala. Labouristický poslanec za Hartlepool Mike Hill tehdy volební masakr přežil díky náhodě. Získal sice jen 37,7 % hlasů, ale protilabouristické hlasy se rozštěpily mezi konzervativce a Brexit Party. Díky volebnímu systému „první na pásce“ to stačilo k labouristickému vítězství.

Otázkou po volbách 2019 bylo, jestli šlo o permanentní změnu voličské loajality, nebo o výjimečnou událost způsobenou vlivem brexitu. Většina „rudé zdi“ hlasovala pro odchod z EU, ale labouristé v parlamentu blokovali jeho implementaci a nepopulárního labouristického lídra Jeremyho Corbyna, kterého doprovázelo podezření z antisemitismu.

Čtvrteční výsledek z Hartlepoolu, kde konzervativní kandidátka Jill Mortimerová získala 51,9 % hlasů, říká, že úprk labouristických voličů ke konzervativcům není zaviněn jen brexitem a Corbynem (brexit již není téma a Corbyn není lídr), ale je trvalejší.

Že je Labouristická strana v problémech, ukazují i výsledky komunálních voleb. Labouristé přišli o 326 zastupitelů a kontrolu nad osmi radnicemi. Naopak konzervativci přidali 235 zastupitelů a nově ovládli 13 radnic. Labouristé například prohráli souboj o zastupitelstvo hrabství Durham, které jinak ovládali od roku 1925. Celkově labouristé přišli o 7 % všech zastupitelů, což je nejhorší výsledek, jakého dosáhl za 40 let v komunálních volbách nový lídr opozice, kterým je od dubna 2020 Keir Starmer. Není divu, že po oznámení výsledků v podstatě okamžitě v Labouristické straně začala občanská válka.

Důvody konzervativního úspěchu naznačuje výsledek voleb starosty Tees Valley, což je konurbace sdružující několik měst v údolí řeky Tees. Patří do ní i Hartlepool. Oblast byla tradičně labouristická, i když funkce starosty je relativně nová. První volby proběhly v roce 2017, kdy se města dohodla, že se kvůli efektivitě spojí do většího celku. Ještě dodatek ohledně voleb anglických starostů. Tam, kde jsou voleni přímo, jde o dvoukolovou volbu, obě kola však probíhají současně. Voliči vyznačí svého favorita a také náhradníka. Pokud nikdo nezíská 50 % v prvním kole, přičtou se hlasy náhradníků.

V roce 2017 těsně zvítězil konzervativní kandidát Ben Houchen s 51,1 % hlasů v druhém kole. Nyní získal 72,1 % v kole prvním. Jenže Houchen již v roce 2017 nevedl úplně typickou konzervativní kampaň. Jeden z jeho hlavních slibů bylo zestátnění letiště Teesside. Následně stát opravdu většinový podíl za 40 milionů liber v letišti koupil. Počet denně startujících letadel se zvedl ze dvou na osmnáct a do deseti let by letiště mělo začít generovat zisk.

Mohlo by se zdát, že nacionalizace není tradiční konzervativní politika. Britská Konzervativní strana je však nejspíš nejúspěšnější politická strana na světě. Od svého vzniku v roce 1834 prošla nespočetnými proměnami. To se dá vztáhnout i na posledních deset let. Komentátor Peter Franklin na webu Unherd argumentuje, že toryové sice vládnou přes deset let, ale je to naprosto jiná strana, která si prošla neuvěřitelně turbulentním obdobím. „Za jedenáct let se z liberálně konzervativní strany stala vlastenecká a populistická strana dneška. Pod Davem (Cameronem) v ekonomických otázkách tíhla doprava a v sociálních doleva, ale pod Borisem (Johnsonem) se to obrátilo. Během tohoto procesu obětovala okrsky jako Oxford West and Abingdon (zámožný a částečně univerzitní okrsek), ale získala tucet navíc – Hartlepool a možná ještě další,“ napsal Franklin.

Oproti tomu Labouristická strana neví, čí je. Z původně dělnické partaje se stala stranou středostavovských liberálů, univerzitních intelektuálů a progresivních aktivistů. Dlouho jí pomáhalo, že volba labouristů byla považována téměř za kmenovou záležitost, spojení dělníků ze severu a městských liberálů dlouho fungovalo. Až na to, že chudší voliči měli pocit, že se jim labouristé neustále vzdalují. Nakonec se ve velkém rozhodli, že dají šanci toryům vedeným Borisem Johnsonem. Zatím se zdá, že nelitují. Problémy své strany popsal labouristický poslanec Chálid Mahmúd: „Labouristé ztratili kontakt s obyčejnými Brity. Londýnská buržoazie, podporována brigádami progresivních bojovníků ze sociálních médií, v podstatě převzala stranu.“

Tím však labouristické problémy nekončí. Jejich kandidát na londýnského starostu Sadiq Khan sice obhájil křeslo, ale s mnohem menším náskokem, než se očekávalo. Vyhrál se ziskem 55 % v druhém kole nad konzervativcem Shaunem Baileym, jenž obdržel 45 %. Jenže průzkumy přisuzovaly Khanovi drtivé vítězství. Navíc Bailey byl považován za obzvlášť slabého kandidáta. Pokud se konzervativci budou snažit, Londýn nemusí zůstat labouristickou baštou.

Jediný nadějný výsledek pro britskou levici je z voleb do waleského shromáždění: uhájila většinu. Ale i tam se dobře vedlo toryům, kteří přeskočili waleské nacionalisty z Plaid Cymru a stali se druhou nejsilnější stranou.

Volební výsledky z Anglie potvrzují, že labouristé jsou v hlubokých problémech, pokračuje překreslování politické mapy, na kterou strana zatím nemá odpověď.

Výsledky ze Skotska zase naznačují, že Británie se řítí do hluboké ústavní krize, která může skončit až rozpadem Spojeného království. Ve volbách do skotského parlamentu dostala nejvíc hlasů Skotská národní strana (SNP), nedosáhla však na naprostou většinu, má 64 křesel ze 129. Osm mandátů ovšem získali zelení, kteří rovněž podporují nezávislost Skotska.

Hned se rozhořel spor o to, jestli volby dávají staronové skotské vládě právo usilovat o vypsání referenda o nezávislosti. Konzervativci (skončili druzí s 31 křesly) tvrdí, že SNP nemá mandát k nezávislosti, jelikož nezískala naprostou většinu. SNP kontruje poukázáním na své zelené spojence. Na což zastánci zachování celistvosti Spojeného království říkají, že strany pro nezávislost mají většinu jen díky volebnímu systému. Pokud se sečtou hlasy stran proti nezávislosti (konzervativci, labouristé a liberální demokraté), většinu získají ony.

Přes všechny pochybnosti o tom, jestli skotští nacionalisté získali pověření k vypsání referenda, je téměř jisté, že skotská vláda o něj požádá. Vzhledem k tomu, že vypsat referendum může pouze parlament ve Westminsteru a premiér Johnson již avizoval, že to nedopustí, schyluje se k zápasu mezi Edinburghem a Londýnem.

Skotská premiérka Nicola Sturgeonová již představila plán, že pokud Johnson odmítne schválit žádost o referendum, bude se bránit u soudu. Jenže mezi pravomoci autonomní skotské vlády rozhodně nepatří předkládání legislativy s potenciálem změnit ústavní uspořádání Spojeného království. Těžko říct, jak by tedy mohla skotská vláda u soudu uspět.

Zároveň se ale už spekuluje o „katalánském scénáři“: skotská vláda vyhlásí „divoké“ referendum bez souhlasu z Londýna. Co by se dělo dál, nikdo neví. Pesimisté předpovídají, že situace bude přesně kopírovat dění v Katalánsku, centrální vláda nažene do Skotska policii, která začne zabavovat volební urny a mlátit voliče. Děsivé scény šokují i umírněné Skoty a podpora nezávislosti poletí vzhůru.

Pak je tu možnost, že Johnson s referendem bude souhlasit a bude doufat, že dopadne pro setrvání ve Spojeném království. Teoreticky by to mělo vyjít, odpůrci nezávislosti mají podle průzkumů mírnou převahu, podle posledních průzkumů zhruba 4–8 procentních bodů. Ale zrovna Johnson dobře ví, jak se situace může rychle změnit.

Každopádně se dá očekávat rok horečného vyjednávání a manévrů, Sturgeonová již prohlásila, že chce zahájit proces směřující k nezávislosti na jaře 2022. Britská vláda se bude hlavně snažit poukazovat na fakt, že skotská nezávislost není finančně udržitelná. Ve finančním roce 2018–2019 (poslední, za který jsou dostupná plná data) výdaje Skotska převyšovaly příjmy o 5,7 miliardy liber. Takže zbytek Británie momentálně dotuje Skotsko. Nezávislost by nutně přinesla růst daní, nebo pokles životní úrovně. Průzkum v Sunday Times uvádí, že podpora pro nezávislost mezi Skoty ve věku 16–35 let je 62 %, pokud by však nezávislost znamenala roční ztrátu 1000 liber na hlavu, podpora v této skupině klesla na 31 %.

Skotská vláda naopak hodlá hledat podporu v zahraničí. V podstatě chce ujištění od EU, že v případě nezávislosti Skotsko přijme. To však není vůbec jisté, Brusel by se nechtěl starat o „tartanové Řecko“, jímž by se nezávislé Skotsko kvůli stavu svých financí stalo. Zároveň se zdá pravděpodobné, že by vstup separatistické entity blokovalo například Španělsko, které nechce podněcovat Katalánce. Skotové chtějí argumentovat, že jejich přijetí by byla dobrá pomsta za brexit a ukázka, že EU je stále žádanou organizací.

Boj o budoucnost Británie právě začíná.

Text byl publikován také na https://theconservative.online/cz.