Čemu už mám věřit, když nemůžu věřit ani švindlu? Postěžoval si v jednom z filmů bratří Coenů mafián, kterého podrazili při falšování boxerských sázek. Stejné roztrpčení by se do poměrů aktuální tuzemské politiky dalo převést slovy: Jak teď můžu protestovat, když jsem minule zvolil protestní strany? O rozpacích protestního voliče svědčí poslední sondy veřejného mínění.

Upozornila na to jedna nenápadná otázka z průzkumu TNS Kantar pro Českou televizi, co si lidé slibují od nastupující vlády. Menšinový kabinet ANO a ČSSD vítá necelá desetina lidí, něco přes čtvrtinu ho odmítá, ovšem 59 procentům Čechů nevadí. Není důvod jednu otázku přeceňovat, říká však, že vláda, která nastoupila osm měsíců a jeden týden po volbách, je většině lidí lhostejná ještě předtím, než požádala o důvěru. Zhruba stejnou výpovědní hodnotu má informace, že se preference lidí od voleb významněji nezměnily. Podle Kantaru si polepšila o čtyři procenta ODS, u ostatních je rozdíl menší než jedno procento, a to při statistické chybě 1–3 procenta. Lidé někoho zvolili, po téměř tři čtvrtě roce únavných vyjednávání z toho ovšem nejsou právě nadšení. Pochopitelně nechtějí uznat, že v říjnu 2017 udělali chybu, a tak se drží svého staršího rozhodnutí. Třeba se nakonec ukáže, že přece jen měli pravdu. Sice jsme svrhli „tradiční“ strany, ale ani s „protestními“ stranami jsme neudělali terno.

Přinejmenším si Češi uchovali realistický pohled na svět domácí politiky. Výsledky vládnutí jednobarevného Babišova kabinetu bez důvěry jsou prakticky nulové, i když marketing ANO tvrdí něco jiného. Nebýt průběžných výpadků typu fiaska při soutěži na provozovatele mýta či dodavatele radarů, selhání státních maturit, pád zdravotnictví na evropském žebříčku EHCI, případně kůrovcové kalamity, nestalo by se vůbec nic. Ani v programovém prohlášení nastupující vlády ANO a ČSSD nejsou žádné osvěžující nápady, pokud za ně nepovažujeme sliby na úrovni, že ministři „ochrání zemi před nejrůznějšími útoky zvenčí“. Největším úspěchem se stalo, že se vůbec nějakou vládu s vyhlídkou na důvěru podařilo domluvit. Nastupují dosud nevyzkoušení ministři, případně ti, kteří už jednou zklamali.

Víc už protestovat nejde

Volbou protestních stran a zkušeností, že tyto strany mají starosti hlavně samy se sebou, se Češi dostávají do dosud nezvyklé situace. Víc už protestovat nejde vzhledem k tomu, že strany ANO, Piráti, SPD a KSČM dostaly dohromady skoro dvě třetiny hlasů. Nejpravděpodobnější variantou je tedy další ztráta důvěry v politiku. V posledních letech ji dosvědčují například průzkumy CVVM, které zjišťují oblibu jednotlivých politiků. Ilustrativní je údaj, že před čtyřmi lety Andreji Babišovi důvěřovalo 59 procent občanů, a letos v květnu jen 35 procent. Naopak vyrostl počet těch, kteří mu nedůvěřují, z 33 na 58 procent. Na tom je podstatné, že dnes stejně jako před čtyřmi lety jde o nejpopulárnějšího politika. Obdobné posuny jsou i na dalších místech žebříčku oblíbenosti i neoblíbenosti a to svědčí o jednom, že se politická třída jako celek veřejnosti dále odcizuje, což se v časech záhy po hospodářské krizi nezdálo vůbec možné. Těžko to může skončit jinak než široce sdílenou rezignací na to, že si občané mohou své záležitosti spravovat sami nebo ve vzájemné diskusi, a posléze i poklesem volební účasti.

Přitom dosud jde změnit poměry tak, aby odpovídaly přání většiny lidí. Stačí, když ministři skončí s politikou věčných mobilizačních kampaní, přijdou s konkrétními návrhy a pak o nich budou věcně diskutovat s představiteli opozice a občany. Ještě je čas začít, protože žádná krize ani katastrofa nejsou ani na vzdáleném obzoru.