Dáma, která se globálně proslavila svými precizními, křehkými konstrukcemi ze skla a oceli, je proslulá tím, že detaily staveb pečlivě kontroluje přímo na místě. Zakázky po celém světě včetně Prahy má Eva Jiřičná stále. Jen musela kvůli covidovým restrikcím a karanténám úplně změnit styl práce. Všechno řídí ze svého londýnského bytu. V rozhovoru pro Týdeník Echo popisuje, jak pandemie čínského koronaviru, tažení proti klimatické změně a prudké zdražování všech stavebních materiálů promění společnost a architekturu.

Slyším, že v místnosti, v níž jste, zní čeština. Vy jste v Praze?

Ne, jsem v Londýně. Jen jsem právě dokončila poradu se svými českými kolegy o pražském projektu.

Kdy jste byla naposledy v Praze?

To vím přesně, 26. února 2020. Tak dlouhou pauzu v návštěvách jsem nikdy od roku 1989 nezažila.

Jak se architektovi pracuje takhle na dálku na projektech, když nemůže mluvit s klientem ani s firmou, která jeho projekt staví?

Musíte se přizpůsobit a naučit fungovat v nových podmínkách. Kancelář mi koupila iPad Pro, na kterém si tady můžu něco čmárat. Dá se to propojit se Zoomem. Nějak komunikujeme. Návrhy prezentujeme, upravujeme. Od osmi ráno do osmi večer ale sedím u počítače. Na obrazovce sdílíme projekt a s celým týmem takhle pracujeme. Právě jsme skončili prezentaci pro klienta.

V covidovém zavření se ukázalo, že jestli je na něco on-line komunikace na dálku opravdu nevhodná, jsou to tvořivé věci. Těžko se takhle v týmu vymýšlí. Těžko se uzavírají nové obchody.

Člověk se v životě musí naučit všechno. Když nemáte jinou možnost, musíte i tvořivé věci dělat on-line. Nemůžu si stěžovat, že bychom nějaký projekt nezvládli.

Vy jste vůbec za celý rok a půl neopustila Londýn?

Nebyla jsem nikde za hranicemi Británie. Trochu jsem cestovala po Anglii, ale spíš tak za rohem Londýna.

Jaký byl rok a půl covidového zavírání v Británii?

Asi stejný jako všude jinde v Evropě. Na začátku byl úplně tvrdý lockdown, takže jsme seděli úplně všichni doma a něco jsme smolili na počítači. Pak se to trochu uvolnilo. Pak zase přitáhlo. Teď se to pořád ještě neuvolnilo úplně. Včera byl v Londýně Design Festival. Podruhé po tom roce a půl jsem byla na společenské akci. Bylo tam venku možná sto lidí. Bylo úžasné zase vidět lidi. Všichni jsme byli šťastni, že zase máme možnost se sejít.

Jak covidové zavírání ovlivní architekturu? Lidé najednou museli trávit spoustu času doma. Budou si víc hledět toho, v jakém prostředí bydlí?

Nevím, jak to ovlivní architekturu. Ovlivní to stavebnictví, samozřejmě. A ekonomiku, která má přímý vliv na architekturu. Nemyslím, že bychom začali stavět úplně jiné domy. Tím, že jsme seděli doma, jsme měli možnost přemýšlet o ekologii a všech dalších věcech, na které jsme neměli v běžném hektickém provozu před covidem čas. Tím, že člověk sedí na jednom místě, má víc času přemýšlet. To byl možná pozitivní rys celého toho zavírání.

O čem jste v lockdownu přemýšlela vy?

Já už nevidím, že by lidi chodili pět dní v týdnu do kanceláře. Firmy si budou najímat mnohem méně kancelářských prostor než před covidem, poněvadž tam nebude tolik lidí. Všichni jsme se naučili komunikovat na dálku. Má to svoje výhody a nevýhody. Já mám aspoň svůj klidný byt a nemám za sebou křičící děti. Matky s dětmi se nemůžou dočkat, až zase půjdou do kanceláře.

Stavěla jste hodně kancelářských budov. Bude trend odchodu z kanceláří masový?

Myslím, že nejvíc se změna dotkne obchodů. Ty už jsou po lockdownu otevřené, ale lidi se do nich moc nehrnou. Zvykli si nakupovat na internetu. V domě, kde žiju, je osm bytů. A když ráno přijdu do vstupní haly, tak tam leží spousta balíčků od všech možných kurýrních služeb. Každý si objednává všechno od jídla po ponožky a kartáčky na zuby. Všechno se dodá až ke dveřím. Změní to všechna ta velká nákupní centra. Lidi budou chtít chodit daleko méně do obchodů. Už si zvykli, že je snadnější a komfortnější koupit věci na internetu. V klidu si třeba oblečení vyzkoušejí doma. Když jim nesedí, tak ho bez problémů vrátí a objednají jiné. Covid bude mít na společnost ohromný dopad.

Proslavila jste se právě architekturou luxusních obchodů. Dokonce jste dostala a odmítla zakázku Stevea Jobse, abyste navrhovala všechny obchody Applu po světě.

Přitom sama nerada chodím do obchodů. Ta doba, kdy se ve velkém stavěly obchody, je pryč. Nevidím důvod, proč by dnes firmy dávaly tolik peněz do návrhů obchodů. Když jsem začala v osmdesátých letech ty obchody dělat, tak v Londýně nebyly žádné pěkné obchody, kam by to lidi táhlo. Nebyly počítače, mobily, internet. Všichni chodili do obchodů. My jsme na začátku ty obchody dělali velice laciné. Snažili jsme se ale, aby to bylo příjemné prostředí. Aby to nebyla skladiště, kde lidi chodí a přehrabují se ve věcech. Chtěli jsme zvednout kulturu nakupování pěknými interiéry a architekturou. Tehdy to proměnilo Londýn a další velká města. Nakupování získalo jiný estetický rozměr. Tím, že byly obchody příjemné, tam lidé rádi trávili čas. Vrcholu to dosáhlo v Americe u těch obchodních center. Tam shopping centra diktovala, co lidé dělali ve svém volném čase. S tím je konec.

V poslední době jste žádnou zakázku na obchod nedostala?

Myslím, že to se hned tak nestane.

Zvyšují se po lockdownu nároky na velikost a kvalitu bytů?

Velký problém celé západní společnosti je, že lidé si nemohou dovolit koupit byt, který je funkční. Ty čtvereční metry jsou ve velkých městech tak příšerně drahé, že si většina lidí musí koupit krcálky. Krabice, do kterých se nic nevejde. Pak jsou ty byty přecpané. A hlavně nikdo nemá žádné soukromí. Z takových bytů budou všichni utíkat do kanceláří. Bez ohledu na komfort bydlení se ale styl chození do kanceláří změní. Už se tam nebude vysedávat u počítače. Budeme tam chodit diskutovat věci, potkat se s kolegy. Pak si ale v klidu budete chtít pracovat a přemýšlet doma ve svém pohodlném bytě. U architektů je to samozřejmě těžší. Máme vzorky materiálů, musíme chodit na stavby. Většina těch administrativních profesí, kterým stačí jen počítač, nemá žádnou potřebu chodit do kanceláře. Kromě toho, aby se sešli a domlouvali a viděli s kolegy.

Říkáte, že se zásadně promění stavebnictví. Celosvětově prudce rostou ceny všech stavebních materiálů. Jak to ovlivní architekturu?

Všichni pochopili, že je potřeba přemýšlet nad tím, co nám dovolí tato planeta, na které všichni žijeme. Musíme se domluvit na tom, jak s těmi materiály, kterými dlouhodobě plýtváme, které víceméně vyhazujeme, budeme dál pracovat. Jak je budeme používat tak, aby byly schopny recyklace a aby jejich zpracování nepůsobilo příliš mnoho emisí CO₂. Musíme se zamýšlet nad zplodinami, které vznikají při výrobě všech těch materiálů, které při stavění používáme. Člověk při všem, co dělá, musí teď nastavit úplně jiná měřítka. Všichni se musíme učit. To, že se teď všechno zdražuje, má dva důvody. Jednak se za covidových lockdownů celkově ve světě vyrábělo méně než před pandemií. Jednak teď všichni chtějí všechno dohnat. Po světě se staví ve velkém. I ty nejlacinější materiály, které jsme byli zvyklí používat, jsou najednou drahé. Člověk musí mnohem víc přemýšlet, kolik betonu na dům je skutečně třeba, jestli se to nedá chytře udělat s menším množstvím. To samé platí pro železo, hliník. Na to, co jsme považovali za běžné, spíš levné, rozhodně ne luxusní materiály, se najednou díváme jinak. Zaplať pánbůh za to. Jednou se to stát muselo. Teď nás to přinutí o všem víc přemýšlet. Jak stavíme. Čím jezdíme. Tady v Londýně už se omezuje používání aut tak, že já se svým mini cooperem starým dvanáct let prakticky nikam nevyjedu, protože to stojí tak strašné peníze. Ten můj mini je navíc ještě diesel. To už mi za chvíli vůbec nedovolí jezdit do centra Londýna. Já žiju prakticky v centru města, ale kdybych chtěla jet do úplného středu města, tak mě to stojí, ještě než vůbec zaparkuji, 20 liber (600 korun – pozn. red.). To je finančně neúnosné. A od října to zakážou úplně.

Úplně se zakáže vjezd aut do centra Londýna?

Ano. Zatím to ještě nebylo oficiálně zveřejněné, ale říká se, že od října už se bude moci do centra Londýna jen na kole, pěšky nebo hromadnou dopravou.

Ten vzestup cen materiálů je raketový. Během pár dní se zvedly o desítky procent. Mluvíte o dlouhodobějších trendech. Proč ten skok v cenách přišel zrovna teď? Mluví se o velkém stavebním boomu a obrovské poptávce v Číně.

Nikdo přesně neumí říct, proč to přišlo zrovna teď a takhle rychle. Ta krátkodobá vysoká poptávka, která převyšuje nabídku, se spojila s těmi dlouhodobějšími trendy. Pro výrobce stavebních materiálů také začaly platit přísnější ekologické normy. To výrobu limituje a bude chvíli trvat, než se přizpůsobí. Výroba za přísnějších ekologických norem zabere víc času. Potřebujete na ni taky víc lidí. Pak je taky strašně drahá doprava.

Vy jste vždycky pracovala s drahými materiály. Se sklem a kovem. Přemýšlíte nad rostoucími cenami, že začnete navrhovat z jiných materiálů?

Myslím, že nám nic jiného nezbude. Sklo má pořád tu výhodu, že se dá velice jednoduše recyklovat. Kov taky. Na výrobu těchto materiálů je ale potřeba spousta energie. Jednu chvíli tady byl trend, že se všechno bude dělat ze dřeva. Zásoby dřeva ale taky nejsou neomezené. Trvá nějakou dobu, než strom vyroste. Dřevo navíc moc dlouho nevydrží. Oxiduje, hnije. Začíná úplně nová kapitola v historii stavebnictví a designu. Všichni musíme přemýšlet, co v ní bude nejlepší.

Zajímavé je, jak se to potkalo s pandemií covidu. Až se v dějinách architektury bude psát zlomové datum, bude to rok 2020?

Každá válka znamenala úplný převrat v bydlení a ve stavebnictví. Najednou se materiály ve válce používané pro vojenské účely dostaly znovu do běžné výroby. V těchto zlomových dobách se neměnilo jen stavebnictví, ale i celý průmysl. Výroba aut, strojů. Tažení proti emisím CO₂ už teď zasahuje úplně všechno. Podívejte se na krávy. Vždycky jsme byli vychováváni, že maso je základ výživy. Teď budeme omezovat krávy, protože produkují emise. Nevím, jak se lidstvo uživí, když nebude jíst žádné maso. Ono to nakonec vždycky nějak jde. Můj nejmilejší profesor Jaroslav Fragner vždycky říkal: Když se najde otázka, vždycky se najde i odpověď.

Kdo vás dnes inspiruje v tom, jak na všechny ty změny reagovat? Vždycky někdo přijde první a spustí trend.

Teď je strašně těžké říct jedno jméno, které vás inspiruje. Když jsem studovala, Jaroslav Fragner mě ovlivnil nejvíc. Je to přirozené, když si uvědomíte, s kým jsem mohla za svých studií komunikovat. Člověk chodil do školy. Nemohli jsme číst zahraniční časopisy, protože je sem nikdo nepřivezl. Byly zakázané. Komunikace byla jeden na jednoho. Dneska přijdu ke stolu, zmáčknu knoflík na počítači a mám před sebou celý svět. Přesně vidím, kdo co dělá. O čem přemýšlí. Co ho inspiruje. Globalizace znamená, že všichni pořád víme, co kdo dělá na druhém konci světa. Komunikace je nesrovnatelně větší a ty pokroky jsou sdílené. Ale ještě nikdo nevymyslel, jak na tu novou dobu reagovat. Když tady naposledy byl oběd u příležitosti velké soutěže pro ženy v architektuře, bylo vidět, kam se to posouvá. V Číně spousta lidí používá rákos, bláto. To jsou ale všechno takové malé projekty. To se nedá použít na masové stavění. Jak o tom ale teď všichni přemýšlejí, někdo s něčím průlomovým přijde. Najde se nějaký nový Edison. Ta koncentrace nápadů nakonec nějak vyvrcholí. A ten poslední, kdo dá těch závěrečných pár cihel dohromady, nakonec vyhraje tu slávu. Pořád se řeší, jakým způsobem se vytápí. Jak se zasklívá. Jak se ochraňuje vnitřní prostředí proti vnějšímu, v tom už je pokrok. Ale není to pokrok, který by působil snížení CO₂. Když máte třívrstvá okna, aby neuniklo z interiéru žádné teplo, tak to určitě perfektně izoluje. Ale máte tam tři tabule skla, na jejichž výrobu je potřeba spousta energie.

Ta perfektní izolace ale velmi často vede k syndromu nezdravých budov. Nevětrá to, vevnitř domy plesnivějí. Je tam špatný vzduch. Má to i velmi nezdravý vliv na psychiku lidí.

To je ta odvrácená strana. Chybami se člověk učí. Ještě musíme udělat spoustu chyb, abychom se někam posunuli.

Jmenovala jste profesora Fragnera (1898–1967 – pozn. red.). Jestlipak víte, že máme redakci v Praze na Malostranském náměstí v domě, který patří Fragnerově rodině?

No tam já jsem bydlela! V tom domě nad lékárnou ve třetím patře. Měli jsme okna do Nerudovky a do té malé uličky, co vede k Novým zámeckým schodům.

Ta se jmenuje Zámecká. My máme redakci v prvním patře se shodně orientovanými okny.

Bydlela jsem tam od roku 1963. Když jsem se vdala, tak se moje tchyně znala s Fragnerovými. Myslím, že s Věrou Fragnerovou (manželka slavného architekta – pozn. red.) byly kamarádky. Oni měli tento byt, který pronajali. Jenže tchyně s tchánem nemohli sami tak velký byt podle tehdejších regulací dostat. Takže jsme se tam museli s mým mužem nastěhovat. A bydleli jsme tam ve čtyřech. Žila jsem tam až do roku 1968, kdy jsem odjela do Anglie.

Máte teď rozjetých několik pražských projektů. Jeden velký, obytné věže na Žižkově, které jste dělala pro Central Group Dušana Kunovského, avšak nebyly schváleny. Protože byly příliš vysoké.

Chodí mi spousta soustrastných e-mailů. Ale jsem úplně v klidu. Copak já čekám, že v České republice něco půjde jednoduše? To vůbec neexistuje. Kolik zajímavých projektů tady nedostalo povolení. To je katastrofa.

Ještě větší katastrofa je, jak dlouho ta rozhodnutí trvají.

Ti, kdo v Praze rozhodují o povolování staveb, se ale hlavně pořád skrývají. Strkají před sebe jako štít UNESCO. S tím UNESCO přitom nikdo nediskutuje. Jen klub Za starou Prahu. No, copak ti chudáci z UNESCO o Praze vědí? Nebydlí tam. Věci posuzují na dálku bez znalosti kontextu. Snaží se, ale je to úplný nesmysl. V Anglii UNESCO taky nechtělo, aby se v Londýně stavěly vysoké domy. Nakonec to povolili. Velmi detailně se tam dnes domlouvají o každém novém projektu. Ale je to debata. A z té debaty vzejde nějaké rozhodnutí. Tady se tím hrozí. Hrůza, UNESCO nám to zakázalo. Jako kdyby to byl pánbůh se všemi svatými. Vždyť to je poradní sbor. Ti lidé tam jsou normální, lidští. Mají o celém kontextu místa nějaké vědomosti a na jejich základě rozhodují. Když o Praze nevědí nic jiného než to, co jim řekne klub Za starou Prahu, no tak co udělají? Rozhodnou špatně. Čert to vem, že nám nepovolili ty věže. To se stane architektovi milionkrát v životě. Na to musí být architekt zvyklý. Ale to, že se v celé Praze nasadí jedna výška a všichni developeři jdou do té samé výšky a celá Praha má jednu výšku, to je, jako kdyby někdo vzal pilu a oříznul to na jedné úrovni. To dělá příšerný urbanismus. To je katastrofa.

Kdo je za to skutečně zodpovědný?

Oni říkají, že UNESCO nadiktovalo výšku. Já nevím, kdo to rozhodl. Copak vy víte, s kým se to UNESCO sešlo? To vám nikdo neřekne. Pak už se jen říká, že UNESCO nedovolilo nic, co je vyšší než padesát metrů. Že nic nemůže být vyšší než okolní zástavba. Co to je za nesmysl! Je přece urbanisticky mnohem lepší, když město tvoří různé výšky budov. Aby panoráma mělo nějakou hlavu a patu. Ale ta část lidí, která se bojí budoucnosti a moderní architektury, má příliš velké slovo a brání rozvoji města. Samozřejmě že každá moderní architektura není dobrá. Ani každá historická architektura není dobrá. Člověk ale musí přijmout, že každá doba má právo se ve městě nějak vyjádřit. To je život.

Stavíte v řadě zemí. I v těch s velmi ceněnou historickou architekturou, jako je Francie nebo Itálie. Je ta nechuť k nové architektuře v Česku silnější než jinde?

Absolutně. Bez debaty. Neříkám, že jinde nejsou problémy. Ale způsob, jakým se zakazují v České republice nové budovy a vývoj architektury, nemá obdoby. Já jsem nikdy nestavěla v Polsku, ale slyšela jsem od kolegů, že tam to vypadá podobně. Ve Francii se o projektech vždycky vede obrovská debata. Často je hodně lidí proti, ale nakonec se vždycky najde nějaký pro všechny přijatelný kompromis, aby se tam nová architektura mohla stavět. Ta výška staveb přitom souvisí s veřejným prostorem. Oni vůbec neberou do úvahy, že když dostanu do jedné budovy víc čtverečních metrů, tak mám víc volného prostoru na zemi, kde se můžou udělat zahrady a parky. Tím, že se ty zahrady stanou součástí výstavby, tak se o to někdo musí starat. Někdo to musí udržovat.

V Praze jsou byty nejméně dostupné z celé Evropy. Potřebujete na ně nejvíc ročních platů. Ceny jsou vysoké, protože bytů je málo. To s tím zákazem stavět do výšky přímo souvisí.

Samozřejmě. Když požádám v projektu o povolení na osmnáct tisíc bytů, ale povolí mi tři tisíce, tak bude nedostatek bytů. Při tomto stylu budou byty v Praze stále dražší.