Vítězným filmem soutěže na festivalu v Benátkách se stal Joker režiséra Todda Phillipse, příběh zrodu ikonického padoucha z komiksů a filmů o Batmanovi. Je to až udivující. Prestižní filmové festivaly většinou vyzdvihují kinematografické umění, snímky náročnější na divákovo vnímání a schopnost koncentrace. V Benátkách ale jako kdyby zvítězil čiročirý Hollywood – komiksový film s hvězdou (Joaquin Phoenix) v hlavní roli, v režii tvůrce známého především díky pánské komedii Pařba ve Vegas a jejím pokračováním.

Zároveň je ale ten film zjevně ambiciózní, spíš než výpravná podívaná je to pokus o groteskní a v závěru zřejmě hyperbolický portrét „ztraceného muže“, mentálně narušeného osamělce, který se propadá hlouběji a hlouběji do temnot, až se přerodí v děsivé monstrum.

Jistě to není první umělecké dílo toho typu, Phillipsův snímek prý také přiznaně odkazuje ke klasickým filmům Martina Scorseseho Taxikář a Král komedie. O umělecké kvality benátského vítěze ale v tuto chvíli nejde – zdejší divák se o nich bude moci přesvědčit až v říjnu. Pozoruhodná je však debata, již Phillipsův film vyvolal. Je také příznačná pro soudobý „diskurz“ o umění a vůbec společnosti.

Většina kritiky přijala Jokera s nadšením (někdy až podezřelým), někteří recenzenti a angažovaní uživatelé sociálních sítí to dílo ale mají za „toxické“ a nezodpovědné. Zobrazuje patologického, zlého antihrdinu, aniž by se od něj zřetelně distancovalo, přibližuje jeho pohled na svět, aniž by se řeklo „tento pohled je špatný“. Navíc se tak prý děje v tu nejméně vhodnou dobu, Joker je podle odpůrců prototypem tzv. incela – osamělého muže žijícího v nedobrovolném celibátu, mladíci toho typu jsou přece mezi pachateli hromadných vražd, k nimž ve Státech často dochází…

Stává se to poslední dobou docela často. Umělecké dílo popisuje nějak charakterizovanou postavu, která nějakým způsobem jedná, slova a skutky té postavy se v očích části publika stávají vyjádřením postojů autora, když v tom díle nejsou explicitně odsouzeny. Roste tlak na tvůrce, aby byli ve svých vyjádřeních pokud možno co nejvíc doslovní, polopatičtí a říkali tímhle způsobem ty „správné“ věci. V tomhle ohledu vyniká progresivní levice, není však sama, novodobí národovci si taky rádi postěžují – v Benátkách se promítalo taky Nabarvené ptáče Václava Marhoula, v různých koutech internetu si pak člověk mohl počíst o zkorumpovaných tvůrcích, kteří ve filmu zostouzejí prostý slovanský lid, navíc za jeho peníze.

Přesvědčivý obraz zla v uměleckém díle nemůže nebýt zneklidňující, děsivý. Nemůže totiž pominout jeho temnou přitažlivost, to, že z pohledu člověka, který mu propadá, může působit jako srozumitelná, možná i nutná volba. To čím dál častější dožadování se jasných autorských „direktiv“ – myslete si o tom to a to, protože já si to myslím taky – je ale projevem degradace publika.

Jako kdyby se o něm předpokládalo, že není schopné samostatného úsudku, nedokáže to, co vidí, vyhodnotit, potřebuje k tomu pedagogický výklad. Potřebuje mít padouchy jasně označkované a být tak ušetřeno konfrontace s vědomím, že s nimi může mít něco společného, že zlo není síla, která se dotýká jenom těch druhých, ale každého, a člověk, který si nepřipustí, že by se ho vůbec mohlo týkat, mu může propadnout o to snadněji.

Ty zřetelné autorské odsudky mohou fungovat jako laciné uklidnění na závěr, podobně jako vysvětlování zla výhradně z životních příběhů hrozivých antihrdinů (je možné, že Joker se dopouští právě tohohle). Kdyby se ten „výchovný“ imperativ začal účinně vyžadovat (v nějaké míře se to už děje), těžko by se hledal důvod, proč vůbec tvořit. Ti snad nejpůsobivěji a také s největší empatií vylíčení padouši se dají najít ve hrách Williama Shakespeara. Alžbětinské publikum se s nimi nějak dokázalo popasovat. Bylo by skvělé, kdyby současníci, zvlášť ti, kteří sami sebe vnímají jako průkopníky pokroku, ty nejrozvinutější reprezentanty lidského druhu, zvládli totéž co Londýňané přelomu šestnáctého a sedmnáctého století.