K postavení označovanému termínem „boomer“ patří, že jeho nositel je při příležitostných výletech do světa aktuální pop music znechucen tím, jak od dob našeho mládí upadla. Ale díky nedávnému textu americké spisovatelky Kat Rosenfieldové na webu UnHerd má boomer možnost seznámit se s úpadkem, který není toho obvyklého druhu.

Zpěvačka Beyoncé a ještě před ní jiná americká černošská zpěvačka jménem Lizzo se staly terčem mediální kampaně jedné australské aktivistky. Vadilo jí, že ve svých písních použily americký slangový výraz, jenž má v australské angličtině význam ponižující pro tělesně postižené lidi. V americké angličtině ho nemá. Ale v éře, kdy je subjektivní „žitá zkušenost“ nejvyšším měřítkem, takové útoky nakvašených ignorantů nejsou výjimečné.

Zajímavé je, co se dělo dál. Zatímco dřív býval hlavním médiem šíření hudby fyzický nosič – gramodeska nebo CD –, který jste mohli vlastnit, dnes je to streamování. A hudba se produkuje převážně digitálně. Takže pro autora a majitele práv není těžké nahrávku změnit, vám pak zpřístupnit jen tu novou, upravenou verzi a tu původní nechat zmizet v propadlišti dějin. A právě to Lizzo a Beyoncé udělaly. Slova, která vadila, nahradily jinými.

Asi to naostro začalo v roce 2017, kdy byl v rámci akce #MeToo „zrušen“ herec Kevin Spacey. Právě dotočil film Ridleyho Scotta Všechny prachy světa. Režisér ho z filmu digitálně odstranil a scény s ním přetočil s hercem Christopherem Plummerem.

Zaujalo to hlavně technickou novostí řešení. Ale nechce se věřit, že nikomu ze zúčastněných u toho nebylo trochu… divně? Vždyť i každý polovzdělanec snad viděl aspoň tu proslulou fotku Stalina z roku 1937, z níž pak zmizel Ježov. Nepřišlo zúčastněným na mysl, že v tomto sousedství se ocitají?

Lze si jen představit, jak by takovou technologii ocenili správci kultury v normalizačním Československu. Některé ze zakázaných filmů ze 60. let byly samy o sobě neškodné, jen v nich vystupovali „závadoví“ herci. Stačilo by je digitálně vymazat a filmy by se mohly zas vysílat v televizi.

V každém případě je to technická inovace, jež nemůže zůstat bez dopadu na vnímání umění vůbec. V roce 1935 Walter Benjamin zachytil jednu takovou proměnu ve slavném eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. Někdo by na něj mohl dialekticky navázat a napsat Umělecké dílo ve věku své technické obměnitelnosti.

Agentura AP přinesla minulý týden reportáž o praxi eutanazie v Kanadě, jež vzbudila řadu šokovaných reakcí – ne ovšem u kanadské vlády.

Popisuje třeba případ muže, který byl medicínsky usmrcen po měsíční hospitalizaci s depresí. Jako jeho jediný vážný zdravotní problém byla uvedena ztráta sluchu. Příbuzní se o jeho smrti dověděli ex post.

Jedním z důvodů, proč se pro eutanazii rozhodl tak rychle, mohlo být, že kanadští doktoři na rozdíl od jiných zemí, kde je eutanazie legální, ji mohou pacientům aktivně navrhovat. AP získala zvukové záznamy od jednoho pacienta, který byl okatými zmínkami lékařů o eutanazii tak znepokojen, že si je začal tajně nahrávat. Poté, co nemocniční etik zmínil, kolik jeho léčba stojí, a pacient se ho zeptal, jaké jsou plány pro jeho dlouhodobou léčbu, mu etik odpověděl: „To není moje pole. Má role tady je promluvit s tebou a zjistit, jestli nemáš zájem o asistovanou smrt.“

Komunikace naší vlády se v poslední době rozhodla akcentovat motiv, že „patříme na Západ“ a její protivníci nás chtějí zatáhnout na „Východ“. Pro toho, kdo s vládou nesouhlasí, je snadné ukázat na jakoukoli špatnou událost na západ od našich hranic a říct: Hle, toto je Západ. Většinou je to laciné. Ale postup eutanazie v současné podobě je čistě západní fenomén, tažený neúprosným principem práv. V Kanadě ji v roce 2015 nařídil uzákonit soud. Nyní má podporu celého establishmentu. Všechno je jen otázka práv. AP mohla napsat svůj článek jen díky tomu, že ho postavila na tom, že jsou ohrožena práva specifické zájmové skupiny – tělesně postižených.

Od příštího roku bude v Kanadě možné usmrcovat na přání i lidi trpící duševní poruchou a nezletilé. Práva si žádají své.