Komunální i senátní volby skončily a spousta lidí cítí jistou úlevu. Zdá se, že drtivý nástup babišovských a zemanovských Nových pořádků  se poněkud zarazil. Nejednou jsme vybočili z jednotvárného rituálu opakujících se průzkumů veřejného mínění k volbám do PS, které vynikaly tím, že se od sebe navzájem vlastně vůbec nelišily. Tady jsou skutečné volby, i když ne úplně „předscénové“, a dopadly aspoň trochu jinak. Je to tak trochu jako když se na podzim 1941 zastavil německý postup na Moskvu. Babišovský blitzkrieg se poprvé zarazil.

Avšak neradujme se předčasně: zarazil se zatím jen trošku. Vezměme to po řadě.

Co je babišimus

Očividný neúspěch utrpěl Andrej Babiš v Praze. Byl to ovšem neúspěch, který se čekal. Do městského zastupitelstva se přitom dostalo pět zhruba stejně silných subjektů. První ODS dělí od posledního ANO pouhé dva mandáty. Mezi nimi se bude hrát hra, na niž nejspíš nebude pěkný pohled.

Další neúspěch, a to velmi nečekaný, pak Babiš utrpěl při povolebním vyjednávání v Brně, ve výkladní skříni babišovské komunální politiky. Brno je důležité, protože se ukázalo, že i dnes je realizovatelný „antibabiš“. Je to významné: navzdory všemu, co unisono omílají babišovská a bakalovská média, „antibabiš“ je nezbytnou součástí každé rozumné politiky, která usiluje o záchranu demokracie v ČR.

„Antibabiš“ přitom vůbec nejsou, aspoň v první řadě, moralistické komentáře k případu  Čapí hnízdo, ke spolupráci někdejšího nomenklaturního komunisty s StB, ke  smluvní podpoře KSČM jeho nynější vládě ap. Základní problém, který se dnes bagatelizuje opisem „střet zájmů“, je politický: uvnitř  nedokonalé a labilní české demokracie vznikl obludný rakovinný útvar, Babišova obří „rodinná firma“, zároveň podnikatelský, politický a mediální konglomerát, a usiluje privatizovat do vlastní kapsy Českou republiku. Přitom panu Babišovi, jako všem lidem jeho typu, jde o to, aby nás přitom zároveň taky spasil: doposud nám vládli politici, do nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Tedy falešný mesiáš. Proti tomu je třeba politicky, v rámci ústavy a zákonů, bojovat. A pomalu, dřív nebo později, ho nakonec z našeho demokratického světa „odvolit“. Morální problémy jsou jen doprovod, netvrdím, že bezvýznamný: patří k panu Babišovi jako blechy k pejskovi.

Politický gruppensex

Je ovšem třeba vidět, že v jedné důležité věci byl Andrej Babiš v těchto komunálních volbách úspěšný. Na vyšší a střední úrovni komunální politiky se definitivně zabydlil, a to mu dává velkou váhu. Ostatní s ním musí tak či onak počítat. To platí jak pro další představitele Nových pořádků (pro okamurovce,  Piráty a samozřejmě komunisty), tak pro „tradiční“, tj. normální demokratické strany (ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 - doufám že jednou sem bude zase patřit i ČSSD, t.č. v troskách). Tyto strany jsou vahou Babišova úspěchu tlačeny do situace, v níž se nedovedou příliš bránit. Vznikají koalice typu „každý s každým“ a česká komunální politika, hlavně     v těch středních a vyšších patrech, začíná připomínat Orwellův hostinec, kde stolují farmáři s čuňaty, a nakonec se pak už ani nepozná, kdo je (ještě) farmář a kdo (už) čuně.

Extrémní případ je vznikající koalice v Kladně. Tam  byli snad kromě KSČM úplně všichni. Problémem se tu nakonec stala SPD: tím se ale smazává hlavní problém, kterým není SPD (příliš slabá a bezvýznamná), ale Babišovo ANO.  Mimořádně hojné jsou koalice, jejichž významnou součástí je spojenectví ODS a ANO: od Ostravy až po Prahu 2. Paní starostka Černochová se vyjádřila v tom smyslu, že vůči ANO neuplatňuje princip kolektivní viny. Tomu nerozumím. ANO tak dostává legitimaci „strany jako každá jiná“, což není problematické morálně (otázka viny či neviny), ale politicky:  podobný útvar do demokracie nepatří.

Klausismus–vonhayekismus; hrozí nám nová opoziční smlouva?

Předseda ODS Petr Fiala si k těmto konkubinátům demokratické strany s ANO vymyslel dokonce jakousi ideologii. Klaus kdysi postavil zápas o demokracii v ČR na nesmlouvavém třídním boji pravice s levicí (přičemž mezi levici započítal i Husáka a Jakeše). Prof. Fiala teď správně cítí, že jeho hlavním oponentem je ANO, ale přitom by rád použil starého osvědčeného levopravého schématu.

Spor mezi ODS  a ANO však měl být sporem mezi demokratickou stranou a něčím, co nemá s demokracií nic společného. Demokratické strany odleva doprava by v tom měly umět najít společnou řeč. Nalézat společnou řeč v duchu „zájmu vlasti“ (pateticky řečeno) se ovšem levici a pravici  u nás po listopadu 1989 nikdy nedařilo. Vinu na tom nesou rukou společnou a nerozdílnou obě. Vycházet z konceptu Friedricha von Hayeka, podle něhož dějiny stojí na odvěkém sporu demokracie a kapitalismu na jedné a socialismu na druhé straně, je zejména dnes ujeté a politicky nebezpečné.

A za druhé: tahle násilná extrapolace pravolevého sporu může mít velmi překvapivé důsledky - dnešní koalice na komunální úrovni o tom docela dobře svědčí. V letech 1998-2002 spolu vedly ODS a ČSSD na  předscéně lítý boj pravice s levicí, a v zákulisí si rozdělovaly posty. Odnesla to tenkrát především ODS. Nečeká nás teď na komunální úrovni něco podobného?

A vlastně něco ještě o dost horšího. Teď by nešlo o „opoziční spolupráci“ mezi levicí a pravicí, nýbrž mezi demokracií a něčím, co je s demokracií neslučitelné. A proč paní Černochová mluví o tom, že ona není bolševik z padesátých let? Kdo tady chce pana Babiše zavírat, mučit a věšet! Jde jen o to ho demokratickou cestou, v rámci možností, které skýtá ústava a zákony, dostat od politické moci. A koalice s jeho stranou není dobrá cesta tímto směrem.

Problém ODS je zjevně v tom, že se nikdy nedokázala zbavit problematické části ideového dědictví svého  zakladatele. To musí udělat každá strana, v níž končí silná vůdčí osobnost. Jakákoli věcná kritika předchozí politiky však v ODS po roce 2002 zůstala stranou: místo toho se mluvilo o „klausismu bez Klause“. I proto dnes – mimo jiné - je ODS vůči Babišovi bezbranná a zranitelná.

Co se stalo v Praze: babišismus s lidskou tváří

A ještě zpátky k Praze: že tu prohrál Babiš, je zjevné. Jenže kdo vlastně vyhrál? Piráti a Čižinského „Praha sobě“ drží dál prapor protikorupční revoluce. Základní jednoduchoučká ideologie je totožná s tou babišovskou: dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli. Teď mezi ně mohou bez problémů zařadit i pana Babiše. Po pěti letech v politice je možné se chlubit úspěchy skutečnými i neskutečnými, ale vydávat se za Mesiáše už nejde. Obě uskupení teď ještě  tuhle nevýhodu nemají. Ani jim však mesiášská aura nevydrží nadlouho.

K falešnému mesiášství neodmyslitelně patří tři věci: fanatismus, hloupost a cynismus. Je jen otázka, jak jsou v tom či onom případě namíchány. V každém případě je to třaskavá směs, z níž nemůže vzniknout nejen nic kloudného, ale ani nic stabilního, pokud nebude přimíchána ještě dostatečná dávka brutality a teroru. Obě uskupení ovšem sama v Praze vládnout nemohou. Jistí je proto podivný slepenec z TOP 09, STAN, KDU-ČSL, LES a SNK ED. Jeho pojící element je, jak se ukázalo, JUDr. Hana Marvanová (dostala víc preferencí než Jiří Pospíšil) a už to je hrozivý signál, pokud jde o soudržnost.

Navíc TOP 09 zahájila novou éru po loňských říjnových volbách tím, že se zbavila svého předchozího předsedy -  byl u nás totiž velmi nepopulární zejména v očích Andreje Babiše. Je mi líto, ale když někdo projeví vůči veřejné štvanici proti svému kolegovi takovou míru zbabělosti,  je jen logické, že si tím ani trochu nepomůže.

Mám jistou pochybnost, zda tato veselá společnost může přežít víc než rok – dva společného vládnutí.  Hrůzné je zvláště to, že pak nejspíš spadne v Praze panu Babišovi do náruče jako shnilá hruška ODS. Její předvolební kampaň v Praze mne navíc naplňovala tichou hrůzou: pokaždé, když jsem potkal  tramvaj s obrovitým sugestivním nápisem „Pořádek proti anarchii“, těžko jsem se bránil dojmu, že jdou i po mně.

Ještě že je tu Senát

To, že Andrej Babiš dostal (trochu) do kožichu, není velkou výhodou, protože je tu problém: není tu vlastně nikdo, kdo by se mu mohl ve všem všudy postavit. Dostaly zabrat SPD a KSČM, ale to nejsou ta největší nebezpečí. Hrozně prohrála ČSSD, ale z toho může mít radost jen hlupák.  Pokud se promění v zemanovský ocásek (s pp. Zimolou, Haškem a d. v čele), bude horší a nebezpečnější než SPD s KSČM dohromady. Je si přát, aby se demokraté v ČSSD dokázali s porážkou (ostatně zaslouženou) důstojně vyrovnat.

Zbývá Senát.V Senátu utrpělo drtivou porážku to nejhorší, co v české politice existuje: komunisté, Piráti, okamurovci a ANO. Pořádně dostali zahulit i sociální demokraté, ale Senát má jednu obrovitou výhodu ve své setrvačnosti: politické hysterie se do něj přenášejí zpomaleně, se zpožděním, takže ČSSD má naštěstí ještě šanci, aby se polepšila. Kdysi jsem napsal, že náš ústavní systém vyniká tím, že má neobyčejně vyvinutý systém brzd, ale bohužel kvůli tomu nezbylo dost místa na motor. V okamžiku, kdy se vozidlo řítí do propasti (ve vnitropolitickém i zahraničněpolitickém smyslu), člověk ovšem ty brzdy ocení. A to, že Senát není jen hlasovací spartakiádou pro zastoupené politické strany, je taky jakási výhoda. Jistě na tom má zásluhu i Václav Havel, rád to přiznávám.

Problém je jen jeden: složení Senátu se dosti proměnilo a bude si muset zvolit nového předsedu. Na dobré startovní pozici je Jaroslav Kubera z ODS či Jiří Čunek z KDU-ČSL. Nedovedu si představit, že by ve funkci mohli obstát.  Pozice předsedy Senátu jako druhého nejvyššího ústavního činitele bude velmi nezáviděníhodná, bude neustále konfrontován s Milošem Zemanem, který je duševně pořád ještě při síle. Měl by mu tvrdě čelit, ne si s ním notovat. Senát bude hrát velmi významnou roli, protože první, co se dá očekávat od Babiše a nejen od něj, je frontální útok na volební systém.

Ani tady není vyhráno až tak moc.

Občanská společnost versus Nové pořádky

Základní problém je: Babiš sice tentokrát oslnivě nevyhrál, ale na svého skutečného vyzyvatele teprve čeká. Pro to, aby tu byl, nejsou zatím ani ty základní předpoklady.  Mj. i proto, že pod „občanskou společností“ se u nás rozumí hlučná srocení chlapíků s velikými bubny a propagace nejrůznějších druhů sexuality. Chybí občanská společnost jako živoucí politické seskupení lidí, jehož zcela podstatnou součástí jsou politické strany. Prostředí, v němž probíhá diskuse, v němž vznikají konkurenční politické koncepce. Souvisí to taky s tím, jak jsou u nás ochromena nezávislá média nespoutaná „veřejnoprávností“, která v dnešních poměrech  často znamená jen mohutný náhubek.

Demonstrace jsou jistě významné, ale aby měly smysl, musí tu být napřed politicky artikulovaná, zásadní opozice proti Novým pořádkům. A musí tu být úplné pravolevé spektrum demokratické politiky, to znamená taky resuscitovaná socialistická strana demokratického zaměření. Její existence je důležitá i pro ty, kteří by ji jako já nejspíš nevolili.