Autor před deseti lety získal při čtení knih současných českých autorek dojem, že se mezi nimi ve větší míře vyskytují divoženky a uživatelky opiátů, takže jejich texty na něj působily, jako když vypije odvar z muchomůrek. Sepsal tehdy delší text, v němž se dopustil mnoha genderových stereotypů a sexistických paušalizací, když třeba tvrdil, že ženy nepíší racionálně, nýbrž pocitově, ignorují logiku, a že jim proto dělá potíž držet linii vyprávění, neboť se do něj stále emocionálně pokládají, a vůbec, že motivací jejich psaní není něco popsat (třeba příběh) a vystihnout (třeba charakter), nýbrž dát zaznít tajemnému hlasu jejich já. V podtextu bylo naznačeno, že se to nedá moc číst. Článek se jmenoval Pavoučí žena a ubohá tlustá moucha (LN 2012) a po jeho uveřejnění byl autor některými (včetně uvědomělých mužů) prohlášen za nepřítele žen, což je vzhledem k jeho celoživotním snahám těžce nespravedlivé.

Uběhla nějaká doba a autor se opět pomalu odhodlával sáhnout po knihách, jež napsal někdo, kdo stále ještě většinou používá příponu (afix) –ová. A musel uznat, že se buď tehdy nechal unést a situaci vyhodnotil špatně (nečetl ty pravé knihy), nebo spíš se situace proměnila a během pár let nastoupila do české prózy nová vlna spisovatelek, které – jakoby poučeny z onoho článku – naopak měly všechno to, co autor tehdy postrádal. Tedy skoro všechno. Jako by místo kněžek a excentriček nastoupila do směny parta uvědomělých údernic a disciplinovaných pracovnic, které měly v popisu práce, že potlačí své ego a soustředěně vypracují výrobek, který bude mít všechny náležitosti dobře konzumovatelného literárního produktu. Bude založen na přehledně podaném syžetu, téma bude jasně definované a obecně přijatelné a srozumitelné, tedy žádné magické vylomeniny, nýbrž klidně i společensky správně angažované, a hlavně to bude – jak to říct? – čtivé. To znamená, že čtenář bude obracet stránku za stránkou s tou základní motivací: jak je to dál? To v moderní literatuře není jen tak samo sebou, naopak celá literární moderna na tuto pudovou, a tedy bazální stránku čtení rezignovala, čímž si pod sebou literatura podřezávala vědomě větev, ale to některé modernisty právě bavilo, tedy to podřezávání větví.

Ale již dost obecného tlachání, nyní konečně přestupme ke knihám Viktorie Hanišové, která je spolu s Alenou Mornštajnovou (viz Týdeník Echo č. 1/2020) asi nejvýraznější představitelkou této vlny, kam jistě patří i několik dalších, které však nemám zatím tak přečtené. Typická je pro ně výrazová spořádanost a uměřenost, přehlednost při postupech, jak zacházet s postavami, dějem a prostředím. Jsou obě dobré stylistky, ale když mohou věc napsat jednoduše, tak to udělají. Asi bychom je nepoznali podle věty ani podle odstavce, nejsou to opravdu žádné básnířky obrazů, důležitější pro ně je, že tok vyprávění hladce a srozumitelně plyne, dalo by se říct, odsýpá. Křivdil by jim však kritik, kdyby říkal, že je to triviální, natož pokleslá literatura, neboť by tím jen dokazoval, jak je odtržený od reality. Na rozdíl od těchto dam, jež jsou každým coulem realistkami, tvůrčími a zdá se, že i životními. Psaní knih je jejich řemeslo, jsou v tom úspěšné, dobře, ba výborně se prodávají. Chápu, že to je trochu podezřelé, ale kdo se začte, pochopí proč.

Viktorie Hanišová vydala od roku 2015 tři romány, poslední loni. První vyšel, když jí bylo třicet pět let, takže si můžeme spočítat, kolik jí je nyní. Podobně jako Mornštajnová vystudovala anglistiku (a germanistiku), ale na rozdíl od ní je z Prahy, překládá a rediguje literární překlady – čili je to člověk z oboru. A jako člověk z oboru přistupuje i k látkám, které si vybírá pro své knihy. S nadsázkou by se dalo říci, že postupuje dle rady E. A. Poea, který když vysvětloval svou báseň Havran, říkal, že si její téma vybral podle toho, co vyvolá největší pohnutí, u něho tedy smrt mladé milované ženy. Naše doba není již tak romantická, ale svá citlivá místa má, především spojená s intimními otázkami identity a traumat způsobovaných na těch nejzranitelnějších, tedy na dětech. Tři romány Viktorie Hanišové jsou příběhy postupného odkrývání nějakého traumatického vztahu nebo bolestivého zážitku či rány, která se v průběhu vyprávění odhaluje a tím i jaksi terapeuticky zaceluje, i když s výsledkem nejistým, protože některé věci se na happy end nehodí, třeba právě ty traumatické.

Její debut Anežka (2015) je zajímavý tím, jak na první pohled vypadá jako aktivistická, politickou korektností ovlivněná moralita, kterou však úplně není. Jde o to, že úspěšná žena středních let po ztroskotání snu o vlastní rodině (rozejde se s partnerem a pak nešťastně potratí) adoptuje bezprostředně po potratu, tedy v afektu, romské novorozeně (zde máme pochybnosti, jestli to jde tak lehce), jehož původ se snaží utajit před okolím a pak i před ním – vytvoří složitou konstrukci, že dítě adoptovala na Kubě, což opět se jeví poněkud obtížně proveditelné. Dorůstající Agnes-Anežka vyrůstá v předstíraném světě, v němž matka Julie přestává svou kamufláž zvládat, což se samozřejmě projeví na krachu jejího – dobře míněného – experimentu. Během něho vstupuje do syžetu kniha Terezy Boučkové Rok kohouta (2008), popisující nešťastnou zkušenost s adopcí dvou romských dětí. Nelze říct, že by román Hanišové byl polemikou s Boučkovou, protože tak jednoduché to není. Vypiplaná dceruška Anežka se předpokládatelně vzepře tomuto klamu (přičemž v tom může hrát roli i jaksi „volání rodu“) a od matky opakovaně utíká. Matka se hroutí, navíc čtenář si není jist, jestli dceru třeba nezabila, v retrospektivách se ptá, kde se stala chyba. Jistěže na tom má podíl i okolí a společenská atmosféra, ale Hanišová nepíše à la thèse, není to agitka, i když jistěže se českého „anticiganismu“ dotkne. Klade si spíš otázku, jaká síla nutí realizovat ženy mateřství, když mají problém „realizovat“ i svůj vlastní život, a zda mateřství jako jakási poslední záchrana ženské přirozenosti může ve světě, kde přirozenost téměř zmizela (také tím, že téměř zmizeli muži), vůbec uspět. Asi by se dalo říct, že to Hanišová myslí tak, že člověk (žena) se musí dát nejprve jaksi do pořádku sám a pak teprve zachraňovat třeba romské holčičky. To je možná konzervativní náhled, ale mně docela sympatický.

Druhý román se jmenuje Houbařka (2018, reedice 2020) a dal by se symbolicky číst jako psychoanalytický příběh pomsty na otcově falu. Metaforickému otcovu penisu se hrdinka Sára mstí úpěnlivým sbíráním hub v okolí své chaty na Šumavě, nosí je do restaurace Muchomůrka, kde jsou těla rituálně požírána. Jde o rekonstrukci příčin narušených rodinných vazeb, jimž dominuje sexuální zneužívání, jehož se na sotva pohlavně zralé dívce dopouštěl její otec, vážený muž akademického světa. Sára, žijící v jakémsi duševním útlumu, je odsunuta do přírodního prostředí, kde se tedy živí sběrem hub, v nichž se obsedantně vyzná. Smrt matky ji vrátí do rodinného prostředí, k jejím bratrům a ke vzpomínkám na dětství a mládí ve vážené plzeňské rodině, jež ovšem je nutné poskládat z traumatické mlhy a vzpomínkového zmatku. Otcovo zneužívání, zde decentně popsané několika sugestivními odstavci jako noční děs či tísnivá halucinace, bylo soustavné a matka o něm věděla. Hanišová přesvědčivě a se zřejmou znalostí psychologické literatury popisuje stav, kterému se odborně říká disociace, což je obranný mechanismus popření a vytěsnění, tady jakési duševní otupělosti, kterou se oběť brání před hrůzou, které byla vystavena. Její pravidelná cesta šumavským lesem, kde sbírá houby, čímž se nevalně živí, je cestou podvědomím, ve kterém se obnažuje rána, jež se vlastně nikdy nedá zcela zahojit. Stejně jako Anežka i Houbařka asi svádí k trendovému čtení (MeToo), ale nápaditost, se kterou je tohle zajisté nelehké téma „traktováno“, může vzbudit respekt i u těch, kteří na podobné kampaně právě nejsou.

Zatím poslední kniha (vyšla roku 2019, nyní v reedici) Hanišové se jmenuje Rekonstrukce, což je vlastně stavební metoda jejích próz. Temný triptych byl dovršen „sestrojením“ případu matky, jež spolu se sebou zavraždila i svého malého syna, tedy šlo o „rozšířenou sebevraždu“. Tuto událost rekonstruuje dítě, které hrůzu přežilo, mladá žena Eliška, jíž bylo v době tragédie deset let. Nyní se snaží vypátrat a poskládat důvody šíleného činu, přičemž si sama s hrůzou uvědomuje, že ani ona není zcela uchráněna jistých sebedestruktivních tendencí. Atmosféra knihy asi nejvíc naplňuje žánr psychologického thrilleru s některými hororovými prvky, zároveň je znepokojivá jakousi empatií k nihilismu, pro nějž má románová hrdinka pochopení. Přiznám, že když jsem knihu před pár dny četl a narazil na pasáž, v níž se Sára setká s tajemnou docentkou Hakenovou, která by mohla důvody matčina šílenství objasnit, zvedl jsem obočí… Stojí tam toto: „Stačí se jen podívat z okna. Je to jako silně nakažlivá nemoc! Společnost už brzy zasáhne epidemie!“ To stojí v knize Rekonstrukce z roku 2019.

Dodatečně se z jednoho rozhovoru dozvídám, že Viktorie Hanišová má tři děti, snad tedy nebude tak zle.

Viktorie Hanišová: Anežka, Host 2015, 256 str.; Houbařka, Host 2018, 309 str.; Rekonstrukce, Host 2019, 308 str.