KOMENTÁŘ Martina Weisse

Povolení zabíjet v dnešním světě

KOMENTÁŘ Martina Weisse
Povolení zabíjet v dnešním světě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Každodenní ruská korupce, jež se nevyhýbá ani tajným službám, se postarala už o několik pamětihodných provalů. Například když v roce 2018 nezávislí pátrači paralelně s britskými orgány zjistili totožnost agentů GRU, kteří provedli útok na Sergeje Skripala v Salisbury. Nedávno pak, když se Andrejovi Navalnému podařilo v roli vysokého aparátčíka rozpovídat jednoho z agentů FSB, který se podílel na jeho otrávení v Tomsku. Oba případy ukázaly ruské tajné služby jako vražedné a směšné zároveň.

Oba byly tak velkolepé, že je musela vzít na vědomí oficiální místa – a jejich reakce se opět stala zdrojem bizarního materiálu. V prvním případě dvojice agentů poskytla rozhovor televizi RT, který dokonce vedla sama ředitelka stanice. Tónem, který mísil rozpačitost s drzostí, přiznali, že to jsou skutečně oni na záběrech ze Salisbury, ale byli tam jako turisté. Nasávali anglickou gotiku. Nechtěli si nechat ujít sto metrů vysokou věž s nejstarším fungujícím orlojem v Evropě. A nejsou žádní agenti, pracují v sektoru fitness. Ani ředitelka Simonjanová se nedokázala (nebo se rozhodla, že se nebude) tvářit, že jim věří.

V druhém případě zareagoval sám Vladimir Putin, a to slovy, která vůbec nedávala smysl. Řekl, že šlo o dílo cizích rozvědek, o „legalizaci“ jejich informací.

U nás politici, když na ně vyjde něco najevo, mají ve zvyku říkat, že se jedná o diskreditační kampaň v souvislosti s blížícími se volbami. V Rusku mají ve zvyku do toho víc míchat cizí rozvědky, jinak je to podobné.

Pozoruhodné při tom všem je, že tato fiaska ruský režim nijak bezprostředně neohrožují. „Kdybychom Navalného chtěli otrávit, dotáhli bychom to do konce,“ řekl Putin ve svém vystoupení. Z Navalného telefonátu s agentem Kudrjavcevem se zdá, že to není pravda, že cílem akce skutečně bylo Navalného zabít, a nepovedlo se to. Ale to není důvod k smíchu. Zasáhla náhoda a příště se to povést může.

Volnost státní moci dělat si, co chce, zůstává nenarušena. Může selhávat v provedení, ale rozhodně není omezena ve své vůli. Když si usmyslí, že odstraní svého oponenta, přikročí k tomu. Bez soudu, bez ohledu na zákony domácí i mezinárodní. Bez pravidel. Protože pravidla stanovuje ona. Skutečným tvůrcem a majitelem pravidel je paradoxně jen ten, kdo je může beztrestně porušovat.

James Bond má „a licence to kill“, ale to zní nenapravitelně byrokraticky a zákonně. Licence se uděluje k nějakému účelu a za určitých podmínek, může být zase odebrána. Povaha ruské moci je jiná. Ať už je ve svém každodenním konání více či méně racionální, předvídatelná a organizovaná, její základ je absolutní moc a absolutní svévole. Neškodí to poddaným periodicky připomenout. (Z tohoto hlediska byla mnohem víc na pováženou vražda opozičního politika Borise Němcova v roce 2015, protože tam to skutečně vypadalo, že není jasné, z čí vůle byl zastřelen, a to je nebezpečné.)

Pohled na v zásadě moderní zemi, kde existuje takováto moc, je pro nás zvláštní. Machiavelli by jí rozuměl, my ne. Někteří po ní pošilhávají nikoli bez jisté toužebnosti.

A přitom to není model, který by byl v současném světě zcela unikátní nebo na vymření. V Číně se zdá být prakticky systém, že lidi, kteří se domůžou nápadně velkého úspěchu a vlivu, režim přidusí. Nemá vášeň pro hantýrku a rukopis tajných služeb. Výkonnou složkou jsou regulační a justiční orgány a taky ovšem kontrola internetu. Když počátkem loňského listopadu čínské úřady náhle zrušily vstup skupiny Ant Group na burzu, byl ten případ výjimečný jen tím, že mělo jít o největší primární nabídku akcií v dějinách (34 miliard dolarů) a že zakladatel Ant Group a taky skupiny Alibaba je nejbohatší Číňan Jack Ma. Ten poté náhle zmizel. Veřejnost se mohla jen dohadovat a hltat drby o tom, zda je zadržován vyšetřujícími orgány na neznámém místě, anebo zda se sám rozhodl „držet se při zemi“ poté, co mu došlo, že to přehnal, když v nedávném projevu kritizoval čínské státní banky.

Nebyl to první případ. Podnikatelé i celebrity přesně podle tohoto scénáře pravidelně mizí. Populární herečka, šéf finanční skupiny Anbang, který ještě v roce 2016 večeřel s Trumpovým zetěm, anebo, proč bychom chodili pro příklady daleko, čínský poradce českého prezidenta.

Třeba se opravdu někteří z nich dopustili porušení zákona. Třeba má čínské vedení opravdu obavu z ekonomických efektů. Rozhazování peněz při zahraničních investicích, jaké provozoval pan Jie, anebo expanze bankovních služeb, jakou prováděl Ant Group, mohly mít dopad na stabilitu finančního systému. Třeba mají čínské úřady opravdu starost o to, že velké internetové firmy zneužívají svého dominantního postavení a osobních údajů spotřebitelů. Nebyly by jediné na světě. Ale tyhle případy jsou jiné. A jsou taky jiné než obvyklé perzekvování aktivistů. Jsou to demonstrativní akty, jež mají ukázat, kdo má v rukou moc. Kdo je pánem nad pravidly i nad lidskými osudy.

To je pro držitele moci v Moskvě i v Pekingu důležitější než střednědobé a dlouhodobé dopady na kvalitu systému – právě Jack Ma kritizoval současnou ekonomickou politiku za to, že dusí inovaci. Je to důležitější než mezinárodní dopady – zvlášť když žádné nejsou. Putin se může dál spoléhat od EU na sankce konstruované tak, aby se ničeho skutečně významného (zejména významného pro německý průmysl) nedotýkaly. A čínský doživotní prezident Si se může spolehnout na to, že po všech skandálních zprávách z Číny a thinktankových analýzách o tom, jaké škody utrpěla čínská „soft power“, s ní nakonec EU podepíše investiční dohodu.

Tohle obnažené používání moci u nás v Evropě absentuje a žije se nám díky tomu stále ještě líp. Ale má to svůj rub, a to ten, že máme mlhavé představy o povaze moci.

Andrej Babiš nevynechá příležitost, aby nedal najevo, že on by raději moc koncentrovanější a viditelnější. Od pošilhávání k většinovému volebnímu systému a jednobarevným vládám přes nechápavé stížnosti na německý federalismus až po neveřejné přiznání, že „naši“ na někoho „zaklekli“. Jenže znovu a znovu dokazuje, že ani s tou mocí, kterou má, zacházet neumí. Jeho deklarace, že za něco přebírá odpovědnost, se zpravidla rozplynou jako pára. Očekávané ovládnutí všech mocenských pák státu končí u komplikovaného dohadování a postrkování, jež oligarchovi neumožňuje ani definitivně se zbavit trestního stíhání. A vrcholem a nejvlastnější polohou Babišova pojetí moci je nakonec vždy fňukání – je to k nevíře, ale v této poloze se oligarcha cítí nejjistěji.

Rozvětvený systém byrokratické moci, na nějž Babiš narazil, má ovšem svou cílovou podobu, již lze pozorovat v Evropské unii. Je to zcela specifická myšlenka – ideál algoritmizovaného rozhodování bez dotyku lidské ruky. Vládnutí založené na pravidlech – „rules-based“ je oblíbený anglický přívlastek – do něj nepronikne žádná moc, ani ta demokratická.

I v tomto systému pochopitelně schopnosti jednotlivců hrají významnou roli, ale je to role zaobalená a ty schopnosti jsou specifické. Ve skleníkovém světě bruselské byrokracie jsou mytologizovány, různí eurokraté si budují pověsti brutálně efektivních byrokratických samurajů.

Nedostatečnost tohoto systému se projevuje několika formami. Jednak si vůle k moci a k politickému boji, jež se nikdy nepodaří vymýtit, hledá nějaké uličky k uplatnění. Našla je ve střetu s Británií a s Polskem a s Maďarskem. To jsou tři povolené zóny, v nichž je povolené projevovat evropský šovinismus.

A jednak ta pověst bruselských byrokratických samurajů budí strach opravdu jen v bruselském skleníku. Když tento stroj na pravidla narazí na nečekanou situaci bez nalinkovaných kolejí. Takovou situací je bezpochyby pandemie. Přinejmenším dvakrát se Brusel vydal na nepevnou půdu pandemické reality. Poprvé na jaře, když oznámil, že si bere na starost nákup ochranných pomůcek pro celou Unii. O tom už jsme hodně dlouho neslyšeli. A podruhé teď, když vzal do ruky nákup vakcín – anebo mu ho dala do rukou kancléřka Merkelová, máme-li věřit zpravodajství německých médií. Svázaní byrokratickými pravidly a postrádající byznysové zkušenosti a dravčí instinkty, bruselští samurajové v mezinárodní aréně selhali.

7. ledna 2021